Sudetoněmecký landsmanšaft

Sudetoněmecký landsmanšaft (Sudetoněmecké krajanské sdružení, Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband (SL) je spolek hájící práva Němců, kteří byli po druhé světové válce nuceně vysídleni ze Sudet nebo odtamtud uprchli do Spolkové republiky Německo. Dlouhodobě požadovalo právo přesunutých Němců na návrat, což nakonec ze svých stanov vyřadilo v roce 2015.

Sudetoněmecký landsmanšaft vznikl v roce 1950 jako zastřešující organizace svépomocných krajanských spolků vyhnaných a uprchlých Němců z Československa.

Jeho cílem bylo hájit zájmy sudetských Němců a jejich potomků, přičemž jedním ze základních cílů bylo prosadit právní nárok na ztracenou domovinu a náhradu zkonfiskovaného sudetského majetku.

Z Československa po druhé světové válce odešlo nebo bylo odsunuto do Německa podle tamních pramenů až tři milióny lidí, dva do Spolkové republiky a skoro milión do NDR, většina na základě XIII. článku Postupimské dohody, která schválila odsun Němců z Československa, Polska, Maďarska, i Francie, Nizozemska, Belgie, Lucemburska a Itálie. Část přesídlení ale probíhala už divoce předtím, přičemž mnohdy docházelo ke zvěrstvům, počet obětí se odhaduje na cca 20 000.

Podle výkazu z 1. listopadu 1946 ale bylo odsunuto 2,1 milionu Němců.

Ne všichni přesídlení Němci všem byli tzv. sudetští Němci, na území Československa během války skončili i Němci prchající před Rudou armádou z dalších zemí včetně samotné Třetí říše. Ještě před koncem války naopak uprchlo z Protektorátu Čechy a Morava na 450 000 Němců na základě rozkazu Adolfa Hitlera z 20. března.

Na právu na návrat se landsmanšaft domluvil v roce 1954 s Českým národním výborem v exilu, který vedl Benešův odpůrce Lev Prchala. Tuto dohodu považoval za závaznou, i když ji neakceptovala ani Praha, ani jiné exilové organizace.

V témže roce Bavorsko vzalo sudetské Němce pod ochranu jako čtvrtý bavorský kmen. O tři roky později vznikl Svaz vyhnanců (Bund der Vertriebenen), který sdružuje všechny organizace a spolky Němců vyhnaných z evropských zemí po druhé světové válce na základě Postupimské dohody.

V roce 1961 schválil dvacet bodů svých požadavků, které jsou často revanšistické. Deset bodů se vrací k minulosti. Odsuzuje především vyhnání jako důsledek sovětského imperialismu a expansivního českého nacionalismu. Uvádí, že problém se Sudetskými Němci vznikl po vzniku Československa, které je ostrakizovalo, a zdůrazňují své historické kořeny, spjatost s německou říší i právo na sebeurčení. Kritizuje ale anexi okleštěného Československa 15. března 1939.

V druhých deseti bodech vyjádřil landsmanšaft své revanšistické požadavky. Tvrdí, že Němci a německý národ se s vyhnáním nesmíří a očekává, že spolkovou vládou nebude vyhnání akceptováno.

Spolek požadoval nejen právo na návrat, ale také právo na svou vlast a právo na sebeurčení, de facto tedy i na případné odtržení od Československa, jak se tomu stalo po Mnichovské dohodě. Uvažuje ale i o možnosti života v rámci Československa, ovšem na základě rovných práv všech tří národů, což naznačuje federalistické řešení společného státu Čechů, Slováků a Němců.

V roce 1964 se landsmanšaft domluvil s liberální stranou FDP, že tato strana podporuje sudetoněmecké právo na vlast a sebeurčení a slibuje, že bude tuto politiku bránit na poli zahraniční politiky. V listopadu téhož roku se k tomuto prohlášení přidala křesťanskodemokratická CDU.

Od poloviny šedesátých let ale pozice landsmanšaftu slábla, jak se vládní sociálnědemokratická vláda SPD Williho Brandta snažila normalizovat vztahy s ČSSR. Pražská smlouva z roku 1973 pak anulovala Mnichovskou dohodu a Spolková republika se vzdala všech územních nároků vůči Československu.

Smlouvu landsmanšaft odmítl. Jelikož se už ale stala realitou, tak se více soustředil na majetkové požadavky přesídlených Němců.

Sudetoněmecký landsmanšaft si hodně sliboval od pádu komunistického bloku. Prezident Václav Havel se Němcům už 23. prosince 1989 omluvil za poválečný transfer, ale současně odmítl jejich právo na návrat.

Omluvu sice landsmanšaft přijal, ale trval na řadě svých požadavků.

Když premiér Marián Čalfa navrhl v Mnichově udělat tlustou čáru za minulostí, mluvčí (nejvyšší funkce) SL Franz Neubauer trval na starých požadavcích a opakoval, že sudetští Němci byli v roce 1918 proti své vůli včleněni do nově utvořeného Československa. Chtěl také, aby se vracely majetky zabavené i před rokem 1948 na základě tzv. Benešových dekretů.

Čalfa proto odmítl nadále se sdružením jednat.

Praha dospěla k závěru, že jednání lze vést jen s vládou Spolkové republiky, což se jí dařilo. V roce 1992 byla uzavřena Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, která opět zamítla požadavky sudetských Němců, i když v ní bylo slovo vyhnání.

Definitivní úpravu vztahů přinesla Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. V článku čtyři stojí, že obě strany "nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti," přičemž "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor."

Německo uznalo širší souvislosti problému odsunu Němců danou nacionálněsocialistickou politikou. Česká strana vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a litovala "excesů [při vyhánění], které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami".

V roce 1999 se při setkání sociálnědemokratických šéfů vlád Miloše Zemana a Gerharda Schrödera český premiér distancoval od Benešových dekretů, které označil za vyhaslé, a na druhé straně se Schröder vzdal majetkových nároků vůči České republice.

Landsmanšaft se ale svých požadavků nevzdal a opakovaně se s nimi vracel. Hlavně požadoval zrušení Benešových dekretů, které podle něj nepatří do moderní Evropy. Na jejich základě byl v roce 1945 zabaven majetek Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Přišli o půdu a nakonec po přijetí Postupimské dohody i o občanství. Beneš pak v květnu 1945 vyhlásil amnestii na zločiny spáchané při odplatě mezi 30. září 1938 a 28. říjnem 1945, i když by šlo o trestné činy.

Svůj tlak landsmanšaft vystupňoval v době vstupu ČR do EU a opakovaně při nástupech každé nové vlády.

Vláda premiéra Petra Nečase se snažila o vstřícnější postoj. Předseda české vlády v roce 2010 přijal v Praze bavorského premiéra Horsta Seehofera, který dlouhodobě požadavky landsmanšaftu podporuje, i když není zastánce tvrdé linie jako jeho předchůdce Edmund Stoiber. V jeho delegaci byl i předseda SL Bernd Posselt.

Na oplátku Nečas v roce 2013 přijel do Mnichova, kde se setkal nejen se zemským premiérem Seehoferem, ale i s mluvčím SL Berndem Posseltem. Navrátil se tak k Havlově politice přímých jednání.

Význam landsmanšaftu ale slábne s tím, jak přesídlení Němci vymírají a ve sdružení jsou už převážně jejich potomci, kteří většinou nemají zájem se vrátit do bývalé vlasti, nebo to činí v rámci platného práva v zemích EU.

Landsmanšaft má dvě linie, podle kterých je organizován, a to podle místa bydliště členů v Německu a podle někdejšího místa původu či bydliště členů nebo jejich předků na území České republiky podle správního rozdělení někdejší sudetské župy.

Obě nejvyšší funkce zaujímá od března 2014 Bernd Posselt. Je jak mluvčím sdružení, tak nově i jeho předsedou, když nahradil Franze Pannyho.

V březnu 2015 si spolek odhlasoval zrušení ze svých stanov požadavek na návrat a vrácení konfiskovaného majetku.

Místo něj stanovy nově obsahují zmínku o snaze podílet se na spravedlivém národnostním a státním uspořádání, v němž budou pro všechny garantována lidská a základní práva, právo na domovinu a právo na sebeurčení národů a národnostních skupin. Spolek se také ve stanovách hlásí k ideám Evropské unie a Lisabonské smlouvy.

Proti změně se však postavila část členů, někteří také zvažovali odejít ze spolku. Změny stanov nakonec zneplatnil soud, jelikož neproběhly podle interních předpisů. Nicméně landsmanšaft je přijal znovu.

V květnu 2016 se historicky poprvé sudetoněmeckého sjezdu zúčastnil i člen české vlády, konkrétně tehdejší ministr kultury Daniel Herman, který přednesl zdravici. Rok poté jej následoval i vicepremiér Pavel Bělobrádek. V současnosti zaznívají hlasy na obou stranách hranic, že by se jeden z budoucích sudetoněmeckých sjezdů mohl uskutečnit i v Česku.

Sdružení dostává finanční podporu od německého státu. Od roku 2003 udržuje SL také informační kancelář v Praze.

Škody na sudetoněmeckém majetku v ČR odhadl SL v roce 1999 (v přepočtu) na 500 miliard eur.