Lockheed Martin F-16

Stíhací letoun F-16 se díky své výkonnosti a dobrým manévrovacím vlastnostem stal jedním z nejužívanějších bojových strojů poslední čtvrtiny 20. století. Zasáhl do všech větších novodobých konfliktů. Ačkoli vznikl v sedmdesátých letech, prodělal další vývoj, takže je stále účinnou zbraní. Využívají jej mnohé země světa včetně značného počtu členů NATO. Dosud bylo vyrobeno asi 4500 letounů F-16.

Jednomotorový stíhací letoun, který se stal jedním z nejdůležitějších bojových letounů posledních 30 let, byl původně vyvíjen jako odpověď na nasazení lehkých a obratných MiGů ve Vietnamu.

Program LWT (light weight fighter - lehký bojový letoun) měl ukázat, že lze sestrojit lehký bojový letoun, jenž by přitom dosahoval stejných kvalit jako těžší stroje, přitom by ale byl levnější a měl nižší náklady na provoz. Nižší váha by mu navíc dodávala na obratnosti, takže by se dobře uplatnil jako soubojová stíhačka.

Idea, která se původně rozvíjela jen jako koncept, se ukázala jako životaschopná. Nakonec se rozhodlo, že se takový stroj bude vyrábět - jak pro americké letectvo USAF, tak pro partnery Spojených států v NATO, jejichž F-104 Starfightery zastarávaly. V boji o zakázku uspěl stroj F-16, jehož prototyp vzlétl v roce 1973. Porazil konkurenční F-17 Northropu.

Pro stíhačku jsou typické ladné tvary s křídlem přecházející v trup a nasávacím otvorem pod ním. Vysokou obratnost zaručovala spolu s dobrou aerodynamikou i nízká hmotnost a výkonným motor. Všechny tyto vlastnosti jdou ruku v ruce s výkonným turbodmychadlovým motorem Pratt & Whitney F-100, který pohání i letoun F-15. Lehký stroj přitom dokáže krátkodobě vyvinout rychlost až 2 400 kilometrů v hodině.

Stroj navíc nabízí mnoho moderních prvků. Pilot má v kabině jak průhledový displej HUD, tak dva barevné multifunkční displeje. Ovládání je založeno na koncepci HOTAS, kdy jsou všechny důležité ovládací prvky umístěné na řadicí a plynové páce. Pro lepší ovládání slouží systém fly-by-wire. Velice přesný inerciální navigační systém, využívající soustavu gyroskopů, byl u novějších modelů nahrazen GPS navigací.

Sériové stroje byly dodávány od roku 1976. Kromě amerického letectva si je hned objednaly Nizozemsko, Belgie, Dánsko a Norsko. Pro ně se kompletovaly v Evropě. Mezi dalšími zájemci z prvních řad se objevil Izrael.

Verzi F-16A a její dvojmístnou cvičnou variantu F-16B od roku 1984 nahradila na výrobních linkách vylepšená verze F-16 C/D. Zatím poslední verzí je F-16E/F, vyvíjená speciálně pro Spojené arabské emiráty. Přestože pro americká letadla je typické označování verzí písmeny, u F-16 je snažší používat firemního označení, neboli o který produkční blok jde. Posledním číslem je 60.

Modernější varianty jsou určeny i k útokům na pozemní cíle. Stroj může nosit rozličnou výzbroj včetně raket a přesné munice.

Pro boj ve vzduchu jsou určené rakety Sidewinder a šestihlavňový kanón M61A1 se zásobou 510 nábojů.  Na celkem devět závěsníků lze ale také podvěsit pumy, řízené střely nebo přídavné nádrže až do celkové hmotnosti pěti a půl tuny. Stíhačka je schopna zaútočit za každého počasí a bez ohledu na denní dobu.

Stroj se účastnil většiny válečných konfliktů v rámci moderní historie. O bojový víceúčelový letoun F-16 byl v průběhu let velký zájem – bylo jich dodáno 4500 celkem 26 zemím. Našel své uplatnění v armádách po celém světě od Venezuely po Thajsko. Dnes létá v Bahrajnu, v Chile, v Řecku, v Jordánsku, v Polsku, na Tchajwanu, v Itálii, v Jižní Koreji, v Singapuru nebo v Indonésii. Aktivně jej využívá 25 zemí.

Lockheed Martin F-16 měl šanci být zařazen i do výzbroje českého letectva, nakonec ho ale předehnal JAS-39 Gripen.