SPD (Sociálnědemokratická strana Německa)

Vynikající politické osobnosti, punc nejstarší a nejpočetnější německé strany, dramatická až bouřlivá historie a role předskokana a majáku evropské levice – to vše charakterizuje Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD). Při posledních volbách do Bundestagu v roce 2017 však musela spolknout hořkou pilulku.

Přesné datum vzniku není známo, sama SPD za něj považuje 23. květen 1863, kdy v Eisenachu Ferdinand Lasall založil liberálnědemokratický Sněm německých dělnických spolků. V roce 1869 ho pak August Bebel a Wilhelm Liebknecht přetvořili na Sociálnědemokratickou dělnickou stranu. Kancléř Otto Bismarck tzv. protisocialistickými zákony uskupení v roce 1878 jako podvratné zakázal, v roce 1890 ho úřady povolily a strana se přejmenovala na SPD.

Uvnitř se svářila dvě křídla – marxisté (Karl Kautsky a Rosa Luxemburgová) a revizionisté (Eduard Bernstein, Friedrich Ebert a Philipp Scheidemann). Pozice SPD zesílíla natolik, že v roce 1912 (34,8 procenta hlasů) se stala nejsilnější politickou silou, avšak bez podílu na moci. Protože o dva roky později podpořila vstup císařského Německa do první světové války, v roce 1917 se od ní oddělili pacifisté a radikálové, aby založili USPD (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands – Nezávislá SPD).

Za výmarské republiky se člen SPD Friedrich Ebert stal říšským prezidentem a strana se do roku 1920 podílela na všech vládách. Postupně se hlavním konkurentem SPD stali komunisté. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 ji nacisté rozpustili, přičemž řada členů skončila v koncentračních táborech.

Po roce 1945 byla její činnost obnovena. Při prvních volbách do Spolkového sněmu v roce 1949 zůstala pod vedením Kurta Schumachera (29, 2 procenta) jen těsně za CDU/CSU.

V padesátých letech a první polovině šedesátých, v době tzv. hospodářského zázraku, spojovaného s konzervativní CDU a jejími kancléři Konradem Adenauerem a Ludwigem Erhardem, se prosazovala na úrovni některých spolkových zemí. Program přijatý na sjezdu v Bad Godesbergu v roce posvětil změnu z marxistické dělnické strany na lidovou stranu. Toto otevření se pozitivně promítlo do vzestupu voličské příznivě v letech 1961 (36,2 procenta) a 1965 (39,3 procenta). Nemalou měrou k vzestupu soc.dem. přispěl nový kancléřský kandidát - charismatický a oblíbený starosta Západního Berlína Willy Brandt.

V roce 1966 SPD poprvé pronikla do spolkové vlády - do velké koalice s CDU/CSU. O tři roky později přišel trumf: pod vedením Willyho Brandta vyhrála (42,7 procenta), vytvořila spolu s liberální FDP kabinet a Brandt se stal kancléřem. Prosazoval tzv. východní politiku ztělesněnou upravením vztahů s východními sousedy - smlouvu s NDR a usmíření s Polskem, když ve Varšavě poklekl před památníkem obětí nacismu.

Brandt se postaral v roce 1972 o zápis do historie, když ho podpořilo rekordních 45,8 procenta voličů. Avšak tzv. Guillaumova aféra kdy vyšlo najevo, že šéf Brandtova úřadu Günter Guillaumer je špión východoněmecké tajné služby Stasi, ho stála kancléřské  křeslo, šéfem strany však zůstal.

Nahradil ho ministr financí Helmut Schmidt, který si získal v roce 1962 veřejnost jako senátor (ministr zemské vlády) vnitra Hamburku rázným řízením záchranných prací při stoleté vodě.

Schmidt se prosadil v parlamentních volbách v roce 1976 proti Helmutu Kohlovi a v roce 1980 proti Franzi Josefu Straussovi.

V září 1982 vystoupila FDP z koalice a SPD znovu skončila v opozičních lavicích, když Kohl dvakrát (1983 a 1987) porazil její kandidáty Hanse-Jochena Vogela (38,2 procenta)  a Johannese Raua (37 procent).

Za pokojné revoluce v NDR na podzim 1989 vznikla Sozialdemokratische Partei in der DDR (SDP), jež se v září 1990 sloučila s SPD. „Západní“ SPD se stavěla až do roku listopadu 1989 k možnosti sjednocení obou německých států zdrženlivě.

Po sjednocení vyslala ve volbách do Spolkového sněmu Oskara Lafontaina, který varoval před nepříznivými důsledky sjednocení, ale v euforické náladě voličů výrazně prohrál s Kohlem - kancléřem sjednotitelem.

Ačkoli nepředváděl nijak oslnivou politiku a média mu vyčítala, že chce problémy „vysedět“, dokázal Kohl v roce 1994 odrazit Rudolfa Scharpinga, který se stal o rok dříve prvním šéfem SPD zvoleným nikoli sjezdem, ale hlasováním členské základny.

Stranu z opozičních lavic vyvedl až v roce 1998 tehdejší dolnosaský premiér Gerhard Schröder (40,9 procenta), kterého média řadila mezi tzv. Brandtovy vnuky a který stejně jako Tony Blair s labouristy posunul SPD víc do středu. Poprvé v dějinách zformovala soc.dem. vládu se Zelenými.

O čtyři roky později rudo-zelená koalice zvítězila rekordně těsným rozdílem - 1,2 procenta - nad opozicí. Kancléř Schröder prosadil nejzávažnější reformy sociálního státu v dějinách Spolkové republiky (Agenda 2010, Hartz IV) a postavil se proti válce v Iráku. Reformy ho stály přízeň voličů i odliv členské základny. Po prohrách zemských volbách v Severním Porýní Vestfálsku vyhlásil Schröder předčasné parlamentní volby na září 2005.

Ačkoli jim průzkumy věštily výraznou prohru, dokázali se SPD a Schröder vynikajícím finišem dostat u uren takřka na úroveň CDU/CSU. Protože CDU/CSU a FDP nemohli vytvořit vládu, dohodly se SPD a CDU po dlouhých sondážních rozhovorech na velké koalici se šéfkou CDU Angelou Merkelovou jako první ženou v čele spolkové vlády.

SPD vystřídala čtyři předsedy a pro volby v září 2009 nominovala tehdejšího vicekancléře a ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera. Nejhorší volební výsledek v historii (23 procent) umožnil Merkelové dát dohromady vládu s FDP.

V dalších volbách do Spolkového sněmu v roce 2013 strana pod vedení Peera Steinbrücka vzepjala k zisku 25,7 % a vstoupila do koaliční vlády s vítěznou CDU/CSU, kterou vedla opět Merkelová. Do opozice pak zamířila o čtyři roky později, když pod vedením Martina Schulze zaznamenala další rekordní neúspěch v podobě 20,5 % hlasů.

Ten v únoru 2018 po neúspěšném ročním působení odstoupil. Do funkce byla zvolena Andrea Nahlesová.

Strana se stále potýká se stagnujícími volebními preferencemi, které oscilují mezi 15 a 19 procenty. Na dřívějším čísla sahající k 25 procentům se jí nedaří dostat.

Úspěch strana zaznamenala na poli nejvyššího vedení. Její člen Frank-Walter Steinmeier, který byl v prvním kabinetu Angely Merkelové ministrem zahraničí, byl v březnu 2017 zvolen spolkovým prezidentem.