S-300

S-300 je rodina sovětských a ruských mobilních systémů protivzdušné ochrany proti letadlům i řízeným střelám. Původně byl určen pro ochranu strategických objektů, ale další verze slouží i pro ochranu lodí a vojenských uskupení, a to nejen proti vzdáleným cílům, ale i proti blízkým. Protiletadlový systém S-300 využívá kromě Ruska dalších patnáct zemi, především postsovětské republiky, ale také Čína, Řecko i Slovensko.

Systém protivzdušné ochrany dlouhého dosahu S-300 je vyvinutý a vyráběný podnikem Almaz. Postupně se jeho určení měnilo. Původně sloužil k likvidaci bombardérů a letounových střel ohrožujících strategické objekty. Jeho dosah postupně stoupal z 45 na 200 km s tím, jak se měnily nosné rakety.

Poslední verze S-300PMU-2 i vojsková S-300V, vyráběná firmou Antej, jsou ale navrženy i k likvidaci útočníků v blízkosti odpalovacích ramp nebo balistických raket v poslední fázi letu.

De facto jde o zcela odlišnou zbraň s odlišným účelem. Dají se použít za každého počasí i v podmínkách elektronického rušení. To ukázalo i cvičení na Slovensku v roce 2012. Systém je značně odolný proti rušení, i když to omezí jeho možnosti.

Systém S-300 využívá pěti různých nosných raket, tří různých naváděcích systémů a patnácti různých radarů. Měnil se i způsob dopravy raket, původně byla odpalovací rampa na návěsu připojeném za tahačem, pak ji nesly nákladní vozy, i když část je jich stále návěsech. Vojsková verze S-400V je přepravována na pásových vozidlech.

Jednotlivé verze se od sebe natolik liší, že mají v kódu NATO odlišná označení odvozená od použitých raketových nosičů, které jsou nejviditelnějším prvkem.

Zatímco rané verze jsou v současnosti zastaralé, poslední jsou na úrovni systémů používaných na Západě, srovnávají se s psolední verzí amerických střel Patriot PAC 3 i když se to nikdy neprokázalo v praxi, protože nebyly využity v žádném válečném konfliktu.

Ústřední výbor KSSS o vývoji systému, který by chránil strategické cíle a nahradil protiletadlové rakety S-75 a S-125, rozhodl v roce 1967. Vyrobeny byly tisíce odpalovacích zařízení a desetitisíce raket systému S-300.

Rusko v současné době používá na 760 odpalovacích zařízení verze S-300PMU a 185 kusů verze S-300V. Čína, která vyráběla některé verze v licenci má odhadem asi 300 odpalovacích ramp s 1600 střelami.

První verzí zařazenou do výzbroje byla v roce 1978 S-300P (v kódu NATO SA-10 Grumble), která využívala nosné rakety 5V55 o dálkovém dosahu 47 km, zvýšeném u verze 5V55KD využité v S-300PT na 75 km. Cíle byly schopné zasáhnout ve výškách od 25 metrů do 25 kilometrů. Střely dosahující rychlosti Mach 4 měly délku sedm a čtvrt metru a průměr půl metru. Hlavice nesla 130 kg výbušniny. Pro navádění se využíval přehledový radar 36D6 a řídící radar 30N6. Během letu byly přímo naváděny povely ze země.

Střely se odpalovaly z kontejnerů na přívěsech tahačů Ural 357, Kraz 55 a Kraz 260. Příprava k zahájení činnosti přesto zabrala hodinu, což se u S-300PT podařilo snížit na polovinu.

Modernizované verze S-300PS a S-300PM s nosnými raketami 5V55R s doletem 90 km byly ve výzbroji od roku 1982, respektive 1985. Jejich kontejnery byly na těžkých nákladních automobilech MAZ-7910 nebo MAZ-543M. Modernizované střely už měly poloaktivní radarové navádění. Verze PM mohla nést i jadernou hlavici. K odpalu se mohly připravit během pěti minut.

Vyrobeno bylo 28 000 raket řady 5R55 a asi 3000 odpalovacích zařízení pro ně.

O rakety S-300 záhy projevilo zájem námořnictvo. Už v roce 1984 byla zařazena do výzbroje prvá verze S-300F (v kódu NATO SA-N-6) s nosičem 5V55RM s dosahem sedm až 90 km a rychlostí čtyřikrát přesahující rychlost zvuku. Výškový dosah byl snížen a byl stejný jako u prvních pozemních variant, když se pohyboval mezi 25 metry a 25 kilometry.

S-300F je použit na křižnících tříd Kara a Slava a bitevních křižnících třídy Kirov. Pod palubou je osm až dvanáct rotačních odpalovacích zařízení, každé s osmi střelami s poloaktivním naváděním.

Exportní varianta byla označená jako Rif.

Velkou změnou bylo použití nových nosných raket řady 48N6 s dosahem od pěti do 150 km zvýšením u verze E2 na 200 km. Rychlost šestinásobně překračovala rychlost zvuku a střela mohla zasahovat cíle pohybující se rychlostí Mach 8,5. Hlavice vážila 150 kg. Nové bylo i navádění typu TVM, kdy se kombinovalo poloaktivní navádění rakety s povelovým.

K navádění byl využit radar 3R41 Volna a cíle detekovaly přehledové radary MR-75 ( s dosahem 300 km) a MR-800 (s dosahem 200 km).

Poprvé byly nosiče nové řady 48N6 uplatněny i modernizované námořní verze S-300FM (v kódu NATO SA-N-20 Gargoyle) z roku 1990 na křižníku Petr Veliký.

Podle některých zdrojů jsou ještě vybaveny záložním infračerveným naváděním, jaký je i u dnes využívaných amerických antiraket systému Aegis Standard Missile 3.

Nové rakety se využily i u systému protivzdušné obrany země, v roce 1992 byla zařazena do výzbroje verze S-300 PMU s nosičem 48N6 s dosahem 150 km a výškovým dosahem 27 km, přičemž nízko letící cíle pohybující se v maximální výšce 100 metrů bylo možné likvidovat do vzdálenosti 30 km. Tato verze umožňovala ničit nejen letadla a letounové střely, ale i balistické rakety. Nálož byla o něco slabší než u námořní verze, vážila 143 kg.

K zjišťování cílů byl využit přehledový radar 64N6 s dosahem 300 km a naváděl je nový a mnohem výkonnější radar 30N6E. Radary údajně umožňovaly detekovat i cíl s odraznou plochou 0,02m2, což naznačuje, že by je šlo nasadit i proti pro radary neviditelným letadlům kategorie stealth.

Modernizovaná verze S-300PMU-2 zavedená do výzbroje od roku 1997 až do roku 1999 využívá vylepšené rakety raketu 48N6E2 s doletem 200km a nový přehledový radiolokátor 96N6 s dosahem 300 km, který může sledovat až 300 cílů.

Obě verze umožňují využívat současně více typů raket, což zvyšuje účinnost systému a činí jej komplexním. Rakety 48N6E doplňují i zcela nové lehčí střely řady 9M96E, jejichž minimální dálkový dosah byl kilometr a maximální se podle verze pohybuje od kilometru do čtyřiceti až 120 kilometrů. Jsou lehčí, mají menší hlavici o hmotnosti pouhých 24 kg, mají však značné manévrovací schopnosti, protože se k řízení používá plynových trysek. Zásah a zničení cíle je proto pravděpodobnější.

Zatímco střely řady 48N6 se využívají pro likvidaci vzdálených cílů, střely řady 9M96 proti útočníkům blízko odpalovacího zařízení, jak proti nízko letícím blízkým manévrujícím letadlům a střelám s plochou dráhou letu, tak proti balistickým střelám v poslední fázi letu.

Vyspělý systém protivzdušné ochrany S-300 zařadila do výzbroje i pozemní vojka pro ochranu svých jednotek ve verzi S-300V (v kódu NATO SA-12 Gladiator/Giant)

Přestože i on patří do řady S-300, značně se liší, dokonce ho nevyvinul podnik Almaz, ale Antej. Má také značně odlišné určení i parametry. Protože má chránit vojska, je učen především proti útočníkům, kteří jsou blíž. Využívá dvou typů raket, 9M82 (Gladiator) má dálkových dosah třináct až sto kilometrů a výškový 32 km a je určen především pro ničení balistických raket v poslední fázi letu.

Druhá raketa 9M83 (Giant) má dálkový dosah šest až 75 km, přičemž se pohybuje nižší maximální rychlostí Mach 4. Je určena prioritně proti letadlům a střelám s plochou dráhou letu.

Obě mají hlavici o hmotnosti 150 kg. S-300V využívá přehledový radar 9S15MV a sektorový radar 9AS19M2. K navádění slouží radar 9S32. I řídící vozidla mohou odpalovat střely.

Složení protivzdušné brigády tvoří jedno velitelské vozidlo 9S457-1, dva radiolokátory, naváděcí radar a šest odpalovacích vozidel a šest nabíjecích.

Od roku 2011 je do výzbroje zařazována nová verze S-300V4 (Antej 2500) s novým řídícím vozidlem 9S457ME a novými verzemi radarů.

Systém S-300 tak zůstává ve výzbroji ruských sil, i když u protivzdušné obrany jej nahrazuje modernější S-400 Triumf s výkonnějšími raketami s dosahem až 400 km určenými zvlášť proti letadlům kategorie stealth a balistickým raketám a připravuje se systém S-500

Kromě Ruska je největším uživatelem systému S-300 Čína, která licenčně od roku 1995 vyrábí verzi S-300PMU-1 s raketami 48N6, i PMU-2 a S-300V. Využívá i námořní verze S-300F.

Ve výzbroji mají různé verze S-300 postsovětské republiky Ukrajina, Kazachstán, Bělorusko, Arménie a Ázerbajdžán.

Využívá je i Bulharsko a Slovensko, kam byly dislokována jediná československá baterie po rozpadu federace.

Dvě baterie má Řecko, Venezuela i Vietnam.

Zájem o S-300 měl i Írán, kontrakt byl uzavřen, ale nebyl naplněn. Írán proto Rusko žaloval. Když se  roce 2015 Teherán se světovými mocnostmi domluvil na dohodě o svém jaderném programu, ruský prezident Vladimir Putin oznámil, že zákaz dodat rakety Íránu ruší. O rok později Rusko Íránu rakety dodaly. V roce 2018 systém S-300 Rusko dodalo i Sýrii, která si ji objednala o několik let dříve.