Článek
Richterova stupnice se používá od roku 1935 pro měření intenzity zemětřesení. Jde o logaritmickou škálu počítanou z posunu amplitudy na seismografu, přístroje zaznamenávajícího zemské otřesy.
Richterova stupnice vychází z množství energie v epicentru zemětřesení, měřené ve vzdálenosti 100 kilometrů od ohniska, a udává intenzitu pohybu země. Epicentrum přitom může ležet až 700 kilometrů pod zemí. Škála vychází z hodnoty magnituda, které udává velikost zemětřesení, a je jednou z více takových.
Stupnice nemá žádnou horní ani dolní hranici. Podle tabulky hodnot lze jednotlivým magnitudům přiřadit sílu a následky. Každý díl škály je přitom desetinásobkem předchozího dílu. Například zemětřesení o síle 6 stupňů je tak desetkrát silnější než o síle 5 stupňů.
Stupnice je pojmenovaná podle amerického seismologa Charlese Richtera (26. 4. 1900 - 30. 9. 1985), který ji v roce 1935 sestavil společně s kolegou Beno Gutenbergem. Oba muži pracovali na Kalifornském technologickém institutu a zabývali se pozorováním zemětřesení, která byla tou dobou v Kalifornii poměrně častá.
