Raketomet BM-21 Grad

Následovník slavné Kaťuše, salvový raketomet BM-21 Grad je jedna nejrozšířenějších zbraní, těžko by se od sedmdesátých let hledal konflikt, ve kterém nebyla nasazena. Naposled byla použita v konfliktech v Libyi, v Sýrii i na Ukrajině, ale hojně byla nasazována v Iráku i v Afghánistánu.

Kořeny salvových raketometů sahají do dob mezi světovými válkami, kdy v Sovětském svazu probíhal vývoj raketového pohonu. Výsledkem byly neřízené letecké rakety RS-82 a RS-132. Druhá byla použita v letech 1937 až 1938 k vývoji dělostřelecké rakety M-13 ráže 132 mm. S bojovou hlavicí o hmotnosti 4,9 kg měla maximální dostřel asi 8,5 km.

Sériově se tato raketa začala vyrábět v roce 1940. Těsně před útokem Hitlera na SSSR v létě 1941 bylo rozhodnuto i o výrobě samohybného odpalovacího zařízení pro 16 raket BM 13-16.

Raketomety označované jako gardové minomety byly montovány na podvozky sovětských nákladních automobilů ZiS-5 a ZiS-6 a později i na americké náklaďáky studebaker a chevrolet a dodané v rámci zákona o půjčce a pronájmu.

Zbraň sice nebyla nejpřesnější, ale pokud se vypálila salva, pokryly střepiny cílovou plochu. Její zničující účinek poprvé poznali nacisté poprvé v půlce v července 1941 u Rudnje. S respektem ji nazývali Stalinovy varhany kvůli hvízdavému zvuku i podobě odpalovacích zařízení, známější je ale pod sovětským názvem Kaťuša.

Už během války byly do výzbroje zařazeny další raketomety BM-8 s raketami M-8 ráže 82 mm BM-31 s raketami ráže 300 mm.

Po druhé světové válce vývoj raketometů dále pokračoval, do výzbroje byly v roce 1952 zařazeny další raketomety, oblíbené Kaťuše nahradily raketomety BM-14 s šestnácti raketami ráže 140 mm o dostřelu šest km namontovanými na vozidle ZiL-151.

V roce 1963 se sovětské vedení rozhodlo nahradit je novou účinnější zbraní s větším dostřelem. Výsledkem vývoje se stal systém 9K51 Grad BM-21 s raketometem BM-21.

Základem je nová raketa M-21 dlouhá 2,87 metru ráže 122 mm o dostřelu 20 km, a kratší s polovičním dostřelem. Všechny nesou hlavici o hmotnosti cca 20 kilogramů, kterou může být tříštivotrhavá 9M22, zápalná nebo dříve i chemická.

Odpalovací zařízení pro 40 raket se montovalo na korbu nákladního automobilu Ural 4320.

Zbraň je nepřesná, i když rakety stabilizuje rotace. Zaměřuje se pomocí kolimátorového teleskopického zaměřovače PG-1M. Náměr i odměr raketnice se nastavuje ručně. Příprava ke střelbě trvá dvě až tři minuty. Vypálení celé salvy trvá dvacet sekund.

Odpalovat rakety však bylo možné i postupně v malých salvách nebo i jednotlivě s nastaveným intervalem, z kabiny vozidla nebo drátovou spouští z okopu vzdáleného až 50 metrů.

Raketomet se nabíjí manuálně, což trvá v nejlepším případě deset minut.

I když se raketnice většinou montovaly na Uraly 375 a později 4320, existuje 36hlavňová verze BM-21B montovaná na vozidlo ZiL 131, a výsadková 12hlavňová verze BM-21V Grad V namontovaná na lehkém terénním vozidle GAZ 66B. Využije se i jednohlavňová verze, používají ji zejména partyzáni, ale také palestinské radikální skupiny v pásmu Gazy.

Uživatelé z jiných zemí je často montovali na jiné typy vozidla, na Ukrajině na KrAZ-6322. Za nejlepší variantu je pokládán československý raketomet vz. 70 (dnes RM-70) na podvozku Tatra 813 8×8. Jeho výhodou je nejen mimořádná průchodnost v terénu, ale zejména to, že veze náhradní svazek 40 raket.

Grad byl hojně exportován. Kromě licenční výroby existují i neautorizované kopie vyráběné v Íránu a v KLDR nebo v Pákistánu. Některé kopie překonávají ve výkonech originál, vzrostl zejména dostřel až na 30 km.

Systém 9K51 Grad byl poprvé bojově nasazen v pohraničním konfliktu s Čínou v roce 1969. Použit ale byl i ve Vietnamu, v občanské válce v Libanonu, v Angole, během irácko-iránské války, v Afghánistánu, ve válce v Zálivu, v Čečensku, při střetech na Donbasu, v Sýrii i v Libyi. Používá je i libanonské šíitské hnutí Hizballáh a jednotlivé rakety vypalují na Izrael i radikální palestinská hnutí Hamás a Islámský džihád.