Pražský hrad

Nejstarší písemné prameny dokládají, že Pražský hrad založil kolem roku 880 přemyslovský kníže Bořivoj. Od 10. století sloužil postupně jako sídlo knížete, krále, císaře, prezidenta, ale také pražského biskupa. Ve čtrnáctém století se stal poprvé rezidencí císaře a panovníka Svaté říše římské, Karla IV. V tomto období zaznamenal Hrad největší slávu. Na Hradě jsou uloženy korunovační klenoty.

Pražský hrad je dominantou hlavního města Prahy. Stojí na vrchu Opyš. Jeho hradiště se chlubí celkovou délkou 570 m a šířkou 128 m. Patří mezi největší hradní komplexy světa. Guinessova kniha rekordů jej dokonce považuje za největší starobylý hrad na Zemi.

Součástí rozlehlého hradiště je mnoho pamětihodností jako jsou kostely, paláce, sály, věže, sochy, zahrady, studny a kašny. Za ty nejzajímavější lze považovat Starý královský palác, Katedrálu svatého Víta, kostel Všech svatých, Vladislavský sál, Španělský sál, Kapli svatého Kříže, Prašnou věž, Lobkovický palác, Zlatou uličku, letohrádek královny Anny, Královskou zahradu a další.

Nejstarším kostelem na Pražském hradě byl kostel Panny Marie. Je vůbec první zděnou budovou, dnes se z něj zachovaly jen ruiny, které jsou v areálu stále k vidění.

Bazilika sv. Jiří a rotunda sv. Víta byly dostavěny v první polovině 10. století. Bazilika sloužila řeholi benediktýnek. Stala se vůbec prvním klášterem v českých zemích. V rotundě sídlilo pražské biskupství založené v roce 973. Rotunda svým prostorem nestačila světským potřebám a byla v 11. století přestavěna na baziliku.

Katedrála svatého Víta byla v průběhu následujících staletí postavena v místě původní rotundy, kde byly uchovány relikvie světců, zemských patronů: svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Katedrála je trojlodní gotickou stavbou.

Pražský hrad zaznamenal svoji největší slávu v období vlády krále a císaře z rodu Lucemburků, Karla IV. Značně se posílilo opevnění a došlo i k samotné přestavbě královského paláce.

Karel IV. si vzal za vzor francouzské katedrály a zahájil výstavbu Katedrály svatého Víta. Jejími hlavními architekty byli Matyáš z Arrasu, později se na stavbě podílel Petr Parléř.

Katedrála sloužila jako slavnostní místo pro korunovaci českých králů. Jsou v ní pochováni naši významní panovníci, pražští biskupové, arcibiskupové, šlechtici, světci a další velké osobnosti spojené s pražským dvorem.

Chrám byl dostavěn až ve 20. letech 20. století. Katedrála je zasvěcena sv. Vítu, Vojtěchu a Václavovi.

Budování samotného Hradu pokračovalo ještě za vlády Karlova syna Václava IV.

Doba husitských válek, kdy sídlo nikdo neobýval, s sebou přinesla chátrání hradních budov a opevnění.

Až dynastie Jagellonců opět rozproudila krev na Pražském hradě. Stalo se tak po roce 1483. S novým severním opevněním vyrostly na severní straně Prašná věž, Nová bílá věž a Daliborka. Sloužily jako obranné věže.

Architekt Benedikt Rejt, v jehož režii vzniklo celé opevnění, stál i u rozšíření královského paláce.

S tím byla spojena i výstavba honosného Vladislavského sálu, který získal titul největšího světského klenutého sálu někdejší Evropy. Sál je dlouhý 62 metrů, strop je ve výšce 13 metrů. Byl sice postaven v pozdně gotickém stylu, ale jsou na něm znát již prvky renesance. Je patrná například na velkých oknech typických pro tento sloh.

Habsburkové odstartovali v 16. století naplno přestavbu Hradu na nové renesanční sídlo. Jako první v pořadí začala fungovat Královská zahrada. Byly v ní postaveny budovy, které sloužily zábavě. Mezi ně patří Letohrádek královny Anny (Belveder), nebo Míčovna. Jsou to jedny z typicky renesančních staveb na českém území.

Na západ od Starého královského paláce, podél jižní hradby, nechali Habsburkové postavit nové obytné budovy.

Rudolf II. si zvolil Pražský hrad za své sídlo, předchozí habsburští císařové sídlili ve Vídni.

Hrad se stal populárním místem pro mnoho umělců, diplomatů či vzdělanců. Z toho důvodu otevřel císař severní křídlo paláce s nynějším Španělským sálem, v kterém začal hromadit cenné umělecké a vědecké sbírky.

Po smrti Rudolfa II. sehrál Hrad roli v roce 1618 na začátku stavovského povstání. Z jeho oken byli vyhozeni královští mistodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Defenestrace stála u počátku stavovských válek, které posléze vyústily v třicetiletou válku. Následkem bylo plenění a demolování českých zemí.

Své konečné podoby se Hrad dočkal ve druhé polovině 18. století. V tomto období obdrželo sídlo punc reprezentativního zámku.

Až prezident Tomáš Garrigue Masaryk obnovil pravou funkci Pražského hradu. Stalo se tak po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918, na Hradě začala znovu úřadovat hlava státu.

Slovinský architekt Josip Plečnik se v roce 1920 ujal potřebných rekonstrukcí. Západní část katedrály sv. Víta chlubící se osmdesátimetrovou věží byla přistavěna podle návrhu Josefa Mockera v 19. a 20. století.

Slavnostního otevření se dočkala při příležitosti Svatováclavského milénia 28. září 1929.

Veřejnost může nyní navštívit Královskou zahradu s Míčovnou, jižní zahrady, Císařskou konírnu nebo Tereziánské křídlo Starého královského paláce.

Sídlo prezidenta nemá pouze význam hlavního působiště hlavy státu, je věhlasnou kulturní a historickou památkou. V jeho útrobách jsou uloženy korunovační klenoty, vzácné křesťanské relikvie, pozůstatky českých králů, umělecké poklady a historické dokumenty.

Únor roku 1948 znamenal pro Československou republiku důležitý rok a zároveň počátek nové komunistické éry. Prezident Edvard Beneš přijal na Pražském hradě demisi dvanácti nekomunistických ministrů. Poté jmenoval nové členy vlády, které si vyžádal Klement Gottwald.

Pražský hrad i dál slouží jako sídlo hlavy státu. Také se zde ve 20. a 21. století konaly volby českých a československých prezidentů, než byla v roce 2012 zavedena přímá volba.

V areálu Pražského hradu se nacházejí galerie, výstavy se konají v Jízdárně Pražského hradu, v Míčovně. Velkou roli hraje v areálu i hudba. Konají se tu letní slavnosti staré hudby nebo festival Jazz na Hradě.

V létě se v Nejvyšším purkrabství konají divadelní Shakespearovské slavnosti.