Petr Pithart

Právník Petr Pithart se zařadil k hlavním postavám české porevoluční politiky. Byl předsedou české vlády a stal se prvním předsedou Senátu, v jehož vedení zasedal 16 let.

Narodil se 2. ledna 1941 v Kladně. Jeho otec Vilém Pithart působil v KSČ, prvorepublikové politice a diplomacii. Za druhé světové války byl vězněn nacisty.

Petr Pithart absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde poté působil jako odborný asistent. Pracoval i jako redaktor Literárních novin. V Československé akademii věd (ČSAV) se věnoval politickému systému Československa. „Sebevzděláním jsem historik a politolog,“ dodává ve svém životopise.

V letech 1960–1968 byl členem KSČ, ze strany vystoupil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země.

V roce 1969 zahájil studijní pobyt na St. Anthony's College v Oxfordu. Místo jednoho roku na něm však zůstal jen tři měsíce, než se musel vrátit do ČSSR. Po plošném zrušení výjezdních doložek by jinak získal status emigranta.

Pracoval jako čerpač v závodu Vodní stroje, později se stal podnikovým právníkem ředitelství výstavby pracovišť ČSAV. Po podepsání Charty 77 na tomto místě ale skončil. Vystřídal různá zaměstnání od nočního hlídače přes obalového referenta až po knihovníka v Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze.

V disentu rozvíjel publikační činnost, a to především v samizdatovém, exilovém a západním tisku. Organizoval bytové semináře a pašoval literaturu ze zahraničí. Působil též jako člen redakční rady samizdatových Lidových novin.

14. prosince 1989 se stal po Václavu Havlovi představitelem koordinačního centra Občanského fóra. Na konci ledna 1990 byl v rámci kooptací zvolen jako nestraník do Sněmovny národů Federálního shromáždění.

Zkraje února 1990 byl jmenován předsedou české vlády v rámci federace. V úřadě zůstal do léta 1992. Dlouhá jednání se slovenskou vládou o kompetencích celostátních a republikových orgánů jej přivedlo k možnému „dvojdomku“. Vizi volného soužití dvou národů v jednom státě poté přijal za svou.

V prvních porevolučních svobodných volbách byl zvolen poslancem České národní rady (ČNR) za Občanské fórum v Jihomoravském kraji. V roce 1992 mandát neobhájil. Kandidoval za Občanské hnutí, které získalo jen 4,59 % hlasů a nezískalo žádné místo v ČNR.

Po čase v Občanském hnutí byl krátce členem Liberální strany národně sociální. Působil na Středoevropské univerzitě v Praze, od roku 1994 přednášel politologii na Právnické fakultě UK, kde dosáhl na titul docent. Stal se též šéfredaktorem časopisu Nová Přítomnost.

Pithart se zapojil do prvních senátních voleb na podzim 1996, kdy byla výjimečně obsazovaná celá nová komora. Kandidoval jako nestraník navržený KDU-ČSL v obvodě č. 44 sídlícím v Chrudimi. V prvním kole skončil druhý, ve druhém už Václava Josefyho (ODS) porazil.

Následně byl jako jediný navržený na předsedu Senátu. Kvůli neúspěšným jednáním se ale nestal oficiálním kandidátem vládní koalice (ODS, KDU-ČSL, Občanská demokratická aliance).

Potřebný počet hlasů získal ve druhém kole volby, načež převzal řízení ustavující schůze Senátu 18. prosince 1996. Premiér Václav Klaus (ODS) označil Pithartovo zvolení za zklamání.

Senátorský mandát obhájil v letech 2000 a 2006 již jako člen KDU-ČSL. V roce 2006 vyhrál velmi těsně. Ve druhém kole získal 50,04 % hlasů a Janu Fischerovou (ODS) porazil o 24 hlasů. V roce 2012 další senátní kandidaturu odmítl.

Během 16 let strávených v horní komoře Parlamentu vždy zastával některou vedoucí funkci. V letech 1996–1998 a 2000–2004 byl jejím předsedou, mimo tato období působil jako místopředseda Senátu.

Coby předseda se v roce 2001 zasadil o vydání Ivana Pilipa a Jana Bubeníka do České republiky, když byli tito dva uvězněni na Kubě kvůli setkání s tamními disidenty.

V roce 2003 byl Pithart navržen na prezidenta ČR. Z prvního kola postoupil jako kandidát s největší podporou z řad senátorů. Proti němu stál Václav Klaus díky hlasům poslanců. Ani jeden se však v dalších kolech nepřiblížil potřebnému počtu hlasů pro zvolení.

Až ve třetím kole třetí volby získal dostatečný počet hlasů Václav Klaus. Pithart v dalších volbách nekandidoval.

Je držitelem řady vyznamenání. V Česku například získal Cenu Františka Kriegla Za občanskou statečnost či Čestnou medaili T. G. Masaryka, v Německu Velký kříž s hvězdou a šerpou za zásluhy o Německo, v Polsku Komandérský kříž s hvězdou, v Rakousku Velký zlatý kříž za zásluhy o Rakousko a od francouzského prezidenta Řád čestné legie v hodnosti důstojníka.

V roce 1964 se oženil, s manželkou Drahomírou mají syna a dceru.