Koncentrační tábor Osvětim

Největší koncentrační a vyhlazovací tábor na světě za druhé světové války, Osvětim, nebo také německy Auschwitz, se nacházel v Polsku u malé stejnojmenné vesničky, po které dostal pojmenování. V letech 1940 až 1945 zde zemřelo 1,1 milionu lidí, 90 % z nich byli Židé. Osvětim dodnes slouží jako mrazivý pozůstatek a varovné memento hrůz druhé světové války, která nesmí být nikdy zapomenuta.

Zprvu se jednalo o koncentrační tábor, který se později rozrostl v celý systém táborů a stal se také centrem deportačních vlaků plných vězňů z dalších táborů. Komplex se dělil na tři tábory. Prvním z nich byl Auschwitz I, tzv. hlavní tábor, jenž byl postaven 27. dubna 1940 v Polsku na místě opuštěných kasáren polské armády na příkaz Heinricha Himmlera, jednoho z nejmocnějších nacistických vůdců, šéfa SS a gestapa. Zde se nad jeho vstupní bránou tyčí nechvalně známý nápis „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje), přestože se jedná jen o repliku a originál je uložen v muzeu.

Kvůli nedostatečné kapacitě byl zhruba o tři kilometry dál, u vesničky Březinka (německy Birkenau), v říjnu 1941 vězni vybudován druhý tábor, Auschwitz-Birkenau, největší tábor komplexu. Původně sem měli být umístěni sovětští váleční zajatci, nakonec se ale Auschwitz-Birkenau stal místem pro konečné řešení židovské otázky – stal se továrnou na smrt. Byl zhruba dvacetkrát větší než Auschwitz I a ke konci války zde stálo téměř 200 vězeňských bloků. Ze zmíněných dvou táborů vězni často odcházeli do pracovního tábora v Monowicích – Auschwitz III.

První pokusy s vražděním plynem začaly na podzim 1941, první dočasná komora fungovala od roku 1942 a těla byla nejprve vhazována do masových hrobů. Posléze byly vystaveny velké plynové komory s komplexem krematorií, ve kterých byly denně spáleny tisíce těl.

Devadesát procent vězňů tvořili Židé, byli tu ale také Romové, političtí vězni či sovětští váleční vězni. Lidé přijíždějící do tábora netušili, co je čeká. Bylo jim řečeno, že je transportují na východ do pracovních táborů. Po mnohdy několikadenní útrpné cestě ve vagonech, kde se tísnily desítky, transportovaní vystoupili v Osvětimi a byli podrobeni selekci. Lidé z vagonů se na rampě dělili nejprve na ženy a muže, posléze do dvou řad – jedna znamenala utrpení v koncentračním táboře, druhá jistou smrt v plynové komoře.

Ti, kteří byli vyselektováni přímo do plynových komor, měli za to, že míří do sprch kvůli dezinfekci. Ti, kteří měli „štěstí“ a plynové komoře unikli, byli oholeni a vysprchováni, byl jim zabaven veškerý majetek a na tělo jim bylo vytetováno vězeňské číslo. Teprve až po zařazení mezi ostatní vězně začali zjišťovat, na jakém místě se ocitli a že ti, kteří při příjezdu byli odvezeni na „dezinfekci“, již nežijí.

Úmrtnost v Auschwitzu byla velmi vysoká i u těch, kteří nezamířili rovnou na jistou smrt do plynových komor. Minimální přísun jídla spočívající v řídkých „polévkách“ z často shnilé zeleniny a kousku chleba, prakticky žádná hygiena, vši, tyfus a další nemoci, nevhodné oblečení či boty, přelidněnost tábora a celodenní tvrdá práce. Tyto faktory mnoho příchozích během několika týdnů zabily.

Přežít v Osvětimi bylo především o štěstí, k jaké práci byli vězni přiřazeni a zda se např. dostali k nějakému jídlu navíc, které se směňovalo na černém trhu mezi kápy (vězni s privilegovanými pozicemi) či přímo dozorci SS za hodnotné věci z majetku vězňů, které byly tříděni v tzv. Kanadě.

Velitelem tábora byl Rudolf Höss, který zkušenosti s koncentračními tábory nasbíral nejprve v Dachau a Sachsenhausenu, kde se z řadového strážce vypracoval přes velitele bloku na ředitele tábora. Do Osvětimi poprvé přijel coby člen komise, jejímž úkolem bylo posoudit, zda je místo vhodné k vybudování nového tábora. Do funkce ředitele Auschwitzu byl jmenován Himmlerem 4. května 1940. V Osvětimi se hrůzných skutků dopouštěl také lékař Josef Menegele, přezdívaný Anděl smrti. Na vězních prováděl sadistické lékařské experimenty, často také na rampě řídil selekci vězňů.

Na konci druhé světové války, kdy byla kapitulace nacistického Německa už jen otázkou času, se nacisté snažili zahladit stopy svých zločinů. V listopadu 1944 začali s likvidací důkazů, včetně demontáže plynových komor a krematorií, a pálením dokumentace. V lednu 1945 kvůli rychle postupující Rudé armádě nařídili evakuaci tábora. Přibližně 56 000 vězňů bylo nuceno vydat se na tzv. pochody smrti směrem na západ, během nichž tisíce z nich zahynuly vyčerpáním, hladem nebo byly zastřeleny.

Rudá armáda dorazila k branám Auschwitzu 27. ledna 1945. Vojska našla po evakuaci přibližně sedm tisíc vězňů ve zbídačeném stavu, trpící nemocemi, hladem a vyčerpáním, kteří byli příliš nemocní nebo vyčerpaní na to, aby je nacisté evakuovali během pochodů smrti.

Koncentrační tábor v Osvětimi dodnes láká mnoho lidí a ročně jej navštíví v průměru kolem 1,5 až 2 milionů návštěvníků. Veřejnosti je otevřen denně (až na několik výjimek) od 7:30 do 14-19 hodin v závislosti na konkrétním měsíci. Leží 50 km od Krakowa na jihu Polska, asi hodinu a půl cesty z Ostravy.