Národní divadlo

Národní divadlo je nejen jednou z dominant hlavního města a architektonickým skvostem. Je především symbolem soudržnosti a sebeuvědomění českého národa v době národního obrození a nejvyšší metou tuzemských umělců.

Budova Národního divadla sídlí na rohu ulice Národní a Smetanova nábřeží v Praze. Od rekonstrukce v roce 1983 k novorenesanční stavbě náleží také modernější Nová scéna. Kromě těchto dvou objektů je k Národnímu divadlu přičleněno též Stavovské divadlo a do roku 2014 také divadlo Kolowrat na Starém Městě.

První myšlenka zbudování divadla, kde by bylo možné předávat českou kulturu, vznikla v rámci poslední fáze národního obrození v roce 1844, kdy v tehdejší provincii rakouské monarchie vrcholily buditelské snahy. Žádost o výstavbu samostatného českého divadla předložil koncem ledna roku 1845 stavovskému výboru českého sněmu František Palacký a již v dubnu bylo žadatelům uděleno potřebné oprávnění.

Teprve v roce 1851 vyšlo první veřejné provolání k zahájení sbírek. V té době nebyly nijak neobvyklé, ale ačkoli finance plynuly i z jiných zdrojů, ukázaly se jako nesmírně důležité. Na stavbu Národního divadla přispívali chudí lidé stejně jako šlechtici, vědci či umělci, včetně samotného císaře Františka Josefa II. Dary plynuly dokonce ze zahraničí, například z Cambridge nebo Kalifornie.

Rok po otevření sbírek byl z prvních finančních výnosů zakoupen pozemek, který čítal necelých 28 arů a nacházel se na místě bývalé solnice. Utužení poměrů v zemi za Bachova absolutismu zapříčinilo značné potíže, a tak došlo pouze k výstavbě Prozatímního divadla v roce 1862.

Brzy se však opět ozvaly hlasy volající po zbudování honosnějšího divadla, a tak byly v režii architekta Josefa Zítka 16. května 1868 položeny základní kameny Národního divadla. Kromě venkovních staveb probíhaly od roku 1873 soutěže na vnitřní výzdobu budovy. Ta se nesla v duchu novorenesance, ale byla ovlivněna slovanskou mytologií a Rukopisy. Práce předních umělců, jakými byli například Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais nebo Josef Václav Myslbek, dala vzniknout označení generace umělců Národního divadla.

K prvnímu slavnostnímu otevření došlo 11. června 1881 a kromě zahajovacího představení Smetanovy Libuše zde herci odehráli ještě další desítku her. Poté byla budova uzavřena z důvodu dokončovacích prací. Během nich však 12. srpna 1881 zachvátil budovu ničivý požár.

Katastrofa měla za následek ještě větší odhodlanost pro nové sbírky a během necelých padesáti dní vybrali pořadatelé celý milion zlatých. Poté mohla začít nová stavba, jež tentokrát probíhala pod taktovkou architekta Josefa Schulze. Ten stávající budovu rozšířil a celkově pozměnil některé její dispozice. K otevření obnoveného Národního divadla došlo 18. listopadu 1883.

První rozsáhlejší rekonstrukce budovy započala až v roce 1977, aby mohla být po šesti letech při příležitosti oslav stého výročí opětovně uvedena do provozu. V rámci oprav došlo také k vybudování Nové scény. Dnes je Národní divadlo se všemi svými součástmi domovem činoherního, operního a baletního uměleckého souboru a vystřídaly se zde zástupy nejslavnějších tuzemských i zahraničních osobností.