Článek
Právnička Milada Horáková byla významnou osobností protinacistického odboje a velkou část druhé světové války strávila ve vězení. Celý život se aktivně věnovala politickým i sociálním otázkám a její kritický postoj k poválečnému dění v Československu potrestali komunističtí pohlaváři popravou. Dodnes je symbolem zločinů minulého režimu.
Milada Horáková, rozená Králová, se narodila v Praze 25. prosince 1901 jako druhé ze čtyř dětí Čeňka a Anny Králových. Otec, který tehdy pracoval jako obchodní zástupce tužkařské firmy, vštěpoval svým dětem vlastenecké cítění v duchu prezidenta Masaryka. Dvě z dětí na začátku první světové války podlehly spále a Milada dostala na starost o 16 let mladší sestru Věru. Vedle toho navštěvovala gymnázium. Kvůli účasti na nepovoleném protiválečném průvodu však byla vyloučena a odmaturovat mohla až tři roky po válce.
Její původní plán odejít studovat medicínu byla pod vlivem otce nucena přehodnotit a dát se na dráhu právničky. Během studií se aktivně účastnila veřejného a kulturního života. Zároveň poznala Bohumila Horáka, za něhož se později provdala a měla s ním dceru Janu.
Bojovnici za ženská práva hrozili popravou už nacisti
Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy nastoupila Horáková do Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy na místo právničky. Měla na starosti zejména sociální otázky. Stala se také členkou Československého červeného kříže a řady sociálních spolků.
Horáková je dnes poměrně nedoceněnou, nýbrž velmi významnou postavou v otázce ženské emancipace. Z role právničky se snažila realizovat zrovnoprávnění žen, které slíbila ústava z roku 1920. V tomto směru ji silně ovlivnilo přátelství se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou a první předsedkyní Ženské národní rady. V rámci této organizace připravovala Horáková návrhy pro legislativní začlenění žen do společnosti a jinak se angažovala v otázce ženské emancipace.
Krátce před okupací byla Horáková propuštěna ze svého místa na pražském magistrátu. Nadále však pracovala na zlepšení sociální situace v okupované zemi a pomáhala organizovat odboj. Věnovala se pomoci vysídleným rodinám nebo rodinám zatčených odbojových pracovníků. Zároveň se stala členkou odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, pro niž vybudovala síť ženských spolupracovnic. S její pomocí obstarávala prostředky pro lidi v ilegalitě a získávala informace pro výzvědnou službu.
Větší část války však Horáková právě pro svou odbojnou činnost strávila ve vězení. Spolu s manželem byla 2. července 1940 zatčena a dva roky vězněna střídavě na pražské Pankráci a Karlově náměstí. Po měsících věznění v terezínské Malé pevnosti byla držena v německých soudních věznicích. Tam byla odsouzena k trestu smrti, který byl později zmírněn na osm let v káznici. K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, odkud ji na konci války osvobodili američtí vojáci.
Z válečného bláta do louže komunismu
Brzy po válce se navzdory původním slibům opět zapojila do politiky. Za Československou stranu národně socialistickou (ČSNS), jíž byla členkou od roku 1929, byla v roce 1945 zvolena poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Kromě toho se stala předsedkyní Československé rady žen, nástupnického orgánu Ženské národní rady.
Horáková byla kritičkou poválečné orientace na Sovětský svaz, čímž se stala trnem v oku komunistických předáků a dostala se do hledáčku Státní bezpečnosti. Pro svou politickou revoltu byla brzy "odstraněna" z čelní pozice v Československé radě žen stejně jako z jiných veřejných funkcí. Sama se pak po únorovém puči v roce 1948 vzdala poslaneckého mandátu. Nadále se ale aktivně účastnila formování protikomunistického odboje.
