McDonnell Douglas (Boeing) F/A-18 Hornet

F/A-18 Hornet je víceúčelový palubní letoun, který je určen jak ke stíhaní a ochraně mateřské lodě, tak k útokům na pozemní cíle. Stroje verzí A až D ve výzbroji nahrazuje vylepšená a zvětšená varianta F/A-1 E Super Hornet. Ten je využíván i v roli letounu pro elektronický boj a slouží i jako tankovací letadlo. Super Hornety tak mají být jedinými proudovými palubními letouny US Navy.

Hornet byl vyvíjen od sedmdesátých let. U námořnictva měl tento lehčí a levnější letoun doplnit vyspělé stroje F-14 A Tomcat, přičemž by nahradil stárnoucí Phantomy II a útočné Corsairy, u námořní pěchoty pak měl vystřídal oblíbené bitevníky A-4 Skyhawk.

Vylepšený větší a těžší Super Hornet se však nakonec stal jediným proudovým letounem amerického námořnictva, který má plnit všechny úkoly od stíhání, přes útoky na pozemní cíle, elektronický boj i pomocné operace, jako je tankování za letu, Hornety přitom nemají takovou nosnost bomb jako útočné A-7 Corsair ani dolet Tomcatů.

Speciální verze E/F-18G Growler nahrazuje stroje pro elektronický boj A-6 Prowler.

Hornet je odvozen od lehkého stíhacího stroje Northorp YF-17, který nesupěl v soutěži na stíhací letoun amerického letectva USAF, jímž se nakonec stal F-16 Fighting Falcon.

Námořnictvo požádalo o přepracování YF-17, který je zaujal tím,. že byl sice lehčí, ale dvoumotorový . Při letech nad mořem zajišťuji dva motory větší spolehlivost. US Navy ale vyzvalo Northrop, aby se při dalším vývoji spojil s firmou McDonnell Douglas (později se stala součástí Boeingu), která měla zkušenosti s výrobou palubních letadel, jež vyvrcholila Phanotmem II.

Hornet si zachovával charakteristické tvary YF-17 jde tedy o dvoumotorový stroj klasické koncepce, středoplošník s vodorovnou ocasní plochou, jen svislé ocasní plochy jsou dvě a skloněné do stran. Zvětšen byl dolet, protože do křídel byly integrovány palivové nádrže a zlepšena stabilita, náběžná hrana křídla byla prodloužena až pod kabinu, což napomohlo zlepšení ovládání při vysokých úhlech náběhu. I kvůli zesílení konstrukce, která je při provozu na letadlové lodi více namáhána kvůli startům z katapultu a zachycení pro přistání, vzrostla hmotnost o čtyři tuny na 16 000 kilogramů. Pohánějí ho dva motory General Electric F404.

První F/A 18A vzlétl v roce 1978 od roku 1980 běžela sériová výroba verze F/A18A/B. Vyrobeno jich bylo 380. Do výzbroje byly zařazeny v roce 1983. Od roku 1987 sjížděla z výrobní linky vylepšená verze F/18C.

Moderní digitální technologie umožnily sjednotit dvě vyvíjené verze, stíhací F-18 a útočnou A-18 do jedné a stroj připravit podle účelů mise. Stroj byl proto přeznačen na F/A-1.

Umožnilo to především uplatnění počítačů, využití průhledových displayů v kokpitu i sdružení všech klíčových ovládacích prvků na dvě páky, řídící a plynou v rámci systému HOTAS.

Radar Hughes AN/APG-65 dokáže pracovat v rozličných režimech a může se využívat buď sledování nepřátelských letadel ve vzduchu nebo pří útocích na pozemní cíle.  Pro navigaci slouží inerciální soustava, nebo GPS navigace, již dostaly novější modely.

Vyzbrojen jen šestihlavňovým rotačním dvacetimilimetrovým kanónem M61A1, který má v zásobě přes 500 nábojů. K dispozici je rovněž devět závěsů pro přídavnou výzbroj o celkové hmotnosti až sedm tun. Kromě klasických pum může nosit i jejich laserem naváděné varianty a řízené střely vzduch- země i vzduch vzduch různých typů.

Z Hornetu byl v devadesátých letech vyvinut nový stroj F/A-18E Super Hornet, který se stal jediným palubním proudovým stroje amerického námořnictva v druhém desetiletí nového tisíciletí. Vyvíjen byl s cílem nahradit bojové letouny Grumman F-14 Tomcat s měnitelnou geometrií křídla. Hornet se tak stal ze stroje, který měl Tomcaty doplnit, jejich náhradou.

F/A-18E vychází z Hornetu, je však o pětinu  větší a výkonnější, k čemuž přispívají i nové motory General Electric F414. Trup byl prodloužen o 86 centimetrů, plocha křídla zvětšena o 25 procent. Vzrostla i hmotnost o tři tuny, pořád je však Super Hornet lehčí o pět tun než Tomcat, nemá však jeho dolet a nosnost. Uplatněny byly i nové technologie snižující zjistitelnost radarem, ovšem ne na úkor ovladatelnosti.

Novinky jsou i v kabině, kde jsou uplatněny k ovládání i barevné dotykové displaye. Stroje jsou vybaveny i novým radarem APG 79 a senzory infračerveného záření. Uplatněna je i komunikační technlgie Link 16. Piloti mohou využívat i brýle pro noční vidění.

Super Hornet má být hlavním bojovým letounem amerického námořnictva až do zařazení letounů F-35. Verze EA-18G Growler určená pro elektronický boj současně nahrazuje  letouny A-6 Prowler, které pamatují ještě válku ve Vietnamu. Nahrazují i tankovací verze strojů Prowler KA-6D a protiponorkových Vikingů S-3B, i když nemají jejich kapacitu a neumožňují doplňovat palivo více strojům naráz.

První Super Hornet vzlétl v roce 1995. sériová výroba nabíhala od roku 1997. Do výzbroje byly zařazeny v roce 2000.

Do boje byly stíhací a útočné letouny F/A-18 nasazeny poprvé v dubnu 1986 při útoku proti Muammaru Kaddáfímu za teroristické aktivity Libyjců. Výrazně zasáhly do války v Perském zálivu, kdy v roce 1991 více než 170 letounů provedlo přes 9 tisíc vzletů, hlavně proti pozemním cílům. Sestřelily dva MiGy 21, jeden Hornet byl ale také v úvodu konfliktu sestřelen.

V devadesátých letech byly Hornety |nasazeny i při kontrole bezletových zón nad Irákem a nad Bosnou a Kosovem.

V roce 2001 byly nasazeny i při útocích na Afghánistán.

SuperHornety  křest ohněm zažily v roce 2002, kdy shodily přesně naváděné bomby JDAM na bunkr na iráckém letišti Talil a ostřelovali postavení protiletadlových raket u Kútu.

Super Hornety se spolu s Horeny účastnily i druhé války v Iráku Peruť Super Hornetů, jež působila v operaci Irácká svoboda, měla takřka 100procentní úspěšností zásahu..

Od roku 2006 byla schopnost přesných zásahů využita i v Afghánistánu při útocích na jihu země na postavení Tálibánu u Kandaháru .

Naposled byly nasazeny v roce 2011 nad Libyí.

Hornety slavily velké úspěchy i v zahraničí, i když se kvůli tomu soudil Northrop s McDonnell Douglasem, protože Northorp připravil sám lehčí exportní verzi F-18L jako náhradu svých strojů F-5 Tiger a současně jako soupeře F-16.

Kromě spojených států zařadily do výzbroje Hornety Kanada a  Austrálie, Španělsko, Finsko, Švýcarsko, kde nahradili F-5E a Kuvajt nebo Malajsko. Super Hornety koupila Austrálie, která nemůže dále čekat na stroje F-35. Její F-111 už byly příliš zastaralé.