Mahmúd Ahmadínežád

Bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád patří k nejkontroverznějším politikům světa. Známý je jeho odpor k Izraeli, který by podle něj měl být vymazán. Největší obavy ovšem vzbuzuje fakt, že podporuje jaderné snahy Teheránu. Sám tvrdí, že íránský jaderný program je mírový, světové společenství však má podezření, že země chce získat jaderné zbraně, zejména když Írán zkouší balistické rakety.

Poprvé byl do čela Íránu zvolen v roce 2005, v roce 2009 svůj post obhájil. Oznámení jeho vítězství ve volbách vyvolalo v zemi nepokoje, které si vyžádaly desítky obětí. Zvolení Ahmadínežáda, narozeného 28. 10. 1956 v Garmsáru, jenž byl řazen k ultrakonzervativním politikům, představovalo v historii Íránské islámské republiky velký průlom. Šestý íránský prezident byl prvním, který není duchovním. Vítězství ve volbách mu zajistilo to, že podporoval chudé vrstvy obyvatelstva, tvrdil, že žije skromně až asketicky a bojuje s korupcí.

Až do roku 2003, kdy se překvapivě stal primátorem Teheránu, byl takřka neznámý. Jeho rodina pocházela z okraje pouště Dašt-e Kavír. Otec Ahmad, který byl kovářem, se proto přestěhoval do íránského hlavního města, kde viděl větší šanci pro svých sedm dětí. Jeho čtvrtý potomek Mahmúd studoval na prestižní soukromé škole a pak na technice.

V roce 1979 se aktivně účastnil islámské revoluce, přidal se ke konzervativnímu studentskému svazu, který zosnoval útok na americkou ambasádu v roce 1979. V roce 2005 se v USA dokonce objevily spekulace, že Ahmadínežád organizoval zadržování rukojmích na americkém velvyslanectví v Teheránu. Za íránsko-irácké války (1980-1988) působil v revolučních gardách jako důstojník zvláštních jednotek a také jako dobrovolník v lidových milicích Basídž.

Absolvent strojařiny získal na konci osmdesátých let doktorát z dopravního inženýrství na Teheránské univerzitě. Politickou kariéru zahájil ve stejné době jako guvernér měst Maku a Choj. V letech 1993 až 1997 byl guvernérem nově zřízené provincie Ardabíl, kde se musel potýkat s následky ničivého zemětřesení a záplav.

Od roku 1997 učil na Teheránské univerzitě. V roce 2003 ho vybrala jako kandidáta na primátora konzervativní rada hlavního města, protože Ahmadínežád byl členem konzervativní skupiny Abadgaran, zvané dříve Společenství připravených vykonat oběť revoluci. Ve volbách ovlivněných rekordně nízkou účastí uspěl.

Po zvolení primátorem omezil Ahmadínežád kulturní život, dal zavřít některé restaurace rychlého občerstvení a po mužích ve službách města vyžadoval nošení plnovousu. Také nařídil, aby v městských budovách byly oddělené výtahy pro ženy a muže. Hlavně ale bojoval proti korupci a za sociální rovnoprávnost - od obyvatel chudinských čtvrtí si vysloužil přezdívku Robin Hood a byl považován za protiklad ke klerikálnímu establishmentu, který se obohacoval. Zlepšil také kritickou dopravní situaci v Teheránu. Konzervativci jej však obviňují z populismu a mrhání státními prostředky.

V prezidentských volbách v roce 2005 překvapivě porazil zkušeného Alího Akbara Rafsandžáního. Jeho zvolení znamenalo posílení vlivu konzervativců v zemi, a proto ho bez problémů schválil duchovní vůdce Íránu ájatolláh Alí Chameneí. I ve funkci prezidenta zakázal v roce 2007 veškerou západní hudbu včetně vážné jako nemorální, jeho působení v čele země charakterizovalo zvyšující se napětí ve vztahu ke Spojeným státům.

Během své vlády ale Ahmadínežád postupně ztrácel pozice, zejména ho oslabovalo to, že mu odcházeli jeho ministři, nakonec měl většinou jen jednoho. Opozice vycítila šanci, ale 12. června 2009 v prezidentských volbách Ahmadínežád obhájil svůj post v prvním kole, když získal přes 62 procent hlasů. Na druhém místě skončil opoziční Mír Hosejn Músáví s 33,75 procenty hlasů. Hlasovalo rekordních 85 procent z více než 46 miliónů oprávněných voličů.

Volby, které byly podle názorů opozice zfalšované, vedly k největší vnitropolitické krizi od nástupu islámské revoluce. Měsíc se konaly masové demonstrace, které si vyžádaly na tři desítky obětí a stovky zatčených. Bylo zahájeno i vyšetřování kvůli mučení zadržených příznivců opozice a někteří dozorci byli potrestáni.

Jeho druhé volební období bylo poznamenáno narůstajícím konfliktem s duchovní hlavou státu ajatolláhem Chameneím poté, co Ahmadínežád odmítl opětovně jmenovat jeho člověka do čela ministerstva informací a bezpečnosti. Po několika týdnech nátlaku ze strany kleriků a stoupenců ajatolláha však musel Ahmadínežád ustoupit.

Ustoupení bylo vnímáno jako znak jeho ubývajícího politického vlivu na domácí půdě, což se potvrdilo o rok později během parlamentních voleb, kdy jeho strana utrpěla silnou porážku. Poslední měsíce ve funkci tak Ahmadínežád ztratil prakticky veškerý vliv na domácí politiku.

S ubývajícím vlivem doma se o to více snažil být viditelný na mezinárodním poli. Ráznými prohlášeními a podporou iránského jaderného programu uvrhl zemi do mezinárodní izolace. Konflikt vyeskaloval do takové míry, že zpravodajské služby západních zemí prakticky počítaly s vojenským zásahem v Íránu. Konflikt se podařilo částečně zažehnat s nástupem nového prezidenta Hasana Rúháního v srpnu 2013, který zpomalil rozvoj jaderného programu.