Článek
Lockheed Electra byl strojem, který v třicátých let pomohl k zrychlení a modernizaci letecké dopravy, i když ne v takové míře jako Douglasy DC-2, které byly přímými předchůdci Dakoty. Moderně vypadají aerodynamicky čisté stroje si připsaly i několik rekordních letů.
Electra byla prvním dvoumotorovým letounem, který vyvinula společnost Lockheed. Důvodem bylo, že americká administrativa zakázala používat pro přepravu cestujících v noci jednomotorová letadla. Na její podobě byla zřetelně znát ruka konstruktéra Clarence Kellyho Johnsona, který byl také autorem dvoutrupé stíhačky P-38 J Lightning, jež přispěla k porážce Japonska, prvního amerického stíhacího proudového letadla P-80 Shooting Star, špionážního poválečného stroje U-2 i nadzvukové stíhačky F-104 Starfighter a taky třímachového průzkumného SR-71 Blackbird. Posledním strojem, na němž se podílel, byl neviditelný F-117 Nighthawk.
Electra se do vzduchu se vznesla v roce 1934 a koncem léta už byly dodány první sériové stroje. Letadlo o rozpětí 16 metrů a délce 11 metrů poháněly ve verzi A dva hvězdicové devítiválcové motory Pratt & Whitney R-985 Wasp Junior o výkonu 330 kW, poslední verzi E pak výkonnější Pratt & Whitney R-1340 Wasp S3H1 o 450 kW.
Letadlo pro osm až deset cestujících dosahovalo rychlosti 325 kilometrů za hodinu, k čemuž přispívaly čisté tvary i zatahovací podvozek. Do roku 1941 jich bylo v různých vyrobeno 152 kusů, dva zakoupila zlínská firma Baťa, nesly imatrikulační značky OK-CTA a O-CTB.
O výkonech Electry svědčí, že s ní Dick Merrill absolvoval v roce 1938 zpáteční let přes Atlantik. Výkonnější verzi L-10E použila v roce 1937 letkyně Amilia Earhartová, která s ní chtěla obletět svět. Zmizela nad Pacifikem mezi Novou Guineou a ostrovem Howland. Její smrt zůstala neobjasněna.
Úspěch a výkony Electry vedly ke vzniku derivátů stroje, zmenšená L-12 Electra Junior byla pro šest cestujících a větší L-14 Super Electra pro dvanáct až čtrnáct.
