Kutná Hora

Kutná Hora leží zhruba sedmdesát kilometrů od hlavního města České republiky Prahy. Žije v ní přibližně dvacet tisíc obyvatel. Město patří díky četným historickým památkám k turisticky nejnavštěvovanějším v ČR. Její půvaby jí zajistily místo na prestižním seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Kutná Hora (německy Kuttenberg) se nachází ve Středočeském kraji. Její historie je úzce spojená s těžbou a zpracováním stříbra. V dobách největší slávy konkurovala svým významem dokonce Praze.

V obci je evidováno dvanáct částí: Hlouška, Kaňk, Karlov, Kutná Hora - Vnitřní město, Malín, Neškaredice, Perštejnec, Poličany, Sedlec, Šipší, Vrchlice a Žižkov.

Město vyrostlo na vyvýšenině nad řekou Vrchlice. Sláva původně hornické osady začala ve druhé  polovině 13. století, kdy se také začalo používat současné jméno města. Bohatá naleziště stříbra učinila tehdejší české krále jedny z nejbohatších vladařů Evropy.

Stříbrná horečka s sebou přinesla nebývalý rozvoj města, o nějž se zasloužili převážně německy mluvící nově příchozí obyvatelé.

Archeologické nálezy ale dokázaly, že povrchová těžba rudy probíhala v oblasti už v závěru desátého století. Slavníkovci na svém hradišti Malíně - dnes součást Kutné Hory - razili v letech 985-995 ze stříbra mince-denáry s opisem  "MALIN CIVITAS".

Přelom v dějinách Kutné Hory znamenal rok 1300. Tehdy král Václav II. (1278-1305) udělil osadám horní zákoník IUS REGALE MONTANORUM, právní dokument stanovující veškeré organizační a technické podmínky nutné pro pravidelný chod dolů. Krátce poté byla do města přenesená i centrální mincovna českého státu. Sídlila v dnešním Vlašském dvoře.

Převaha německého patriarchátu rozhodla také o tom, na čí stranu se Kutná Hora přidala během husitských válek. Podpořila císaře Zikmunda. Husité ovšem město dobyli a četné budovy vypálili, včetně chrámů a kostelů.

Následující nepokoje těžbu stříbra a ražbu mincí téměř zastavily. Až v závěru vlády Jiřího z Poděbrad, roku 1469, se obnovila ražba pražského groše.

Věhlas města trval zhruba do 16. století, kdy se těžba postupně přestěhovala na nedaleký vrch Kaňk. Zdánlivě nevyčerpatelné doly se začaly vyprazdňovat. Horníci bojovali se spodní vodou, pro rudu museli klesat až do pětisetmetrové hloubky.

Krizi podtrhla v 17. století Třicetiletá válka. Definitivní konec a úpadek vlivu přinesl městu rok 1727, kdy byla zrušena královská mincovna.

Spojení Kutné Hory s těžbou stříbra trvalo zhruba do přelomu 17. a 18 století. S vyčerpáním zásob ovšem důlní činnost neskončila. Živobytí havířům zajišťovaly zásoby zinku a olova na Kaňku, a to až do roku 1991.

Dějiny města jsou spojené také s pivovarnictvím.  Od roku 1538 je v Kutné Hoře známý pivovar, založený rodem Dačických z Heslova.

Vedle piva je město spojené také s výrobou cigaret. V 19. století vznikla v bývalém cisterciáckém klášteře v Sedlci tabáková továrna, kterou dnes vlastní společnost Philip Morris. Kořeny firmy sahají do roku 1812, kdy Státní tabáková továrna začala vyrábět dýmkový a šňupací tabák.

Od roku 1967 je v Kutné Hoře rovněž velký strojírenský závod, slévárna ČKD Kutná Hora. Vedle něj vyrostla továrna společnosti Foxconn.

Rozsah památkově chráněných kutnohorských skvostů čítá více než tři sta položek, a to především z dob od gotiky po baroko. V prosinci 1995 bylo historické jádro města, spolu s chrámem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci, zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Archeologické výzkumy naznačily, že již na počátku 14. století byly položeny základy většiny měšťanských domů.

O pár desítek let později vznikly další význačné církevní stavby: Vysoký kostel (dnešní sv. Jakub, tehdy zasvěcený Panně Marii) a posléze i ten Panny Marie Na Náměti.

Výsledkem neustálých a nejrůznějších sporů se sedleckým klášterem bylo rozhodnutí odpoutat se od kláštera a vystavět katedrálu sv. Barbory učiněné kolem roku 1380.

Kostnice patří bezesporu k největší kutnohorské zvláštnosti a je také největší svého druhu v Evropě. Vyrostla v hřbitovním kostele Všech svatých postavené kolem roku 1400 na hřbitově cisterciáckého kláštera v Sedlci.

Hřbitov měl pověst Svaté země, neboť opat Jindřich na něm rozhodil hrst hlíny přivezenou z Jeruzaléma.

Výzdoba objektu se jinak sestává z koster až čtyřiceti tisíc obětí moru a válek, které byly u něj shromažďovány a poprvé z nich vznikly pyramidy už počátkem 16. století. Podle nápadu Karla Schwarzenberka byly následně v 19. století z ostatků vytvořeny nejrůznější předměty a obrazce, například svícny, pyramidy, erby nebo nápisy.

Poslední úpravy provedl řezbář František Rint. Je mimo jiné autorem kostěného lustru, Schwarzenberského erbu. Stěny a klenby vyskládal lebkami se skříženými hnáty a na několika místech zavěsil kosti do prostoru. Unikátem kaple je právě lustr složený ze všech druhů kostí lidského těla.

Hrádek připomíná malý hrad nejenom jménem. Původně šlo o dřevěnou tvrz založenou ve 13. století.  První písemná zpráva o Hrádku však pochází z roku 1312. V roce 1490 ho koupil důlní podnikatel Jan Smíšek z Vrchovišť a přeměnil v okázalé patricijské sídlo.

V 17. století sloužil objekt jako jezuitský seminář, v 19. století pak jako učitelský ústav. Za 2. světové války budovu obývali četníci. Dnes v ní sídlí České muzeum stříbra.

Nabízí dva prohlídkové okruhy hlavní expozice a s názvy Město stříbra a Cesta stříbra.

Katedrála sv. Barbory, patřící k nejcennějším dílům vrcholně a pozdně gotické architektury v Čechách. Stojí trochu na vzdor tehdejším mocným. Ukazuje to i její výzdoba.

Nad levým vchodem je plastika horníka otočeného zády k městu. Přidržuje si kutnu, čímž trochu odkrývá pozadí.  Umístili jej tam kutnohorští podnikatelé bojující proti zástupcům krále.

Barbora měla ovšem především konkurovat nedalekému Sedleckému chrámu a cisterciákům. Její stavba začala roku 1388 a jejím prvním architektem, až do roku 1420,  byl pravděpodobně Jan Parléř a jeho huť. Materiál na ni se získával v nedalekých pískovcových lomech.

Do husitských válek se katedrála vyšplhala skoro do poloviny dnešní výšky, na té zůstala až do roku 1547, kdy bylo zaklenuto střední trojlodí. Tehdy se rozhodlo, že se dál stavět nebude. V původním projektu přitom měl být chrám minimálně dvakrát delší.

Roku 1626 přišli do Kutné Hory jezuité, kteří katedrálu převzali a začali ji opravovat. Na přelomu 17. a 18. století se díla zhostil Jan Blažej Santini. Další jeho úpravy proběhly až v roce 1905, kdy byla znovu slavnostně vysvěcena.

Tehdejší puristické práce Ludvíka Láblera a Josef Mockera zachránily objekt před jistou zkázou. Na jeho výzdobě se podíleli význační mistři své doby, mimo jiné na přelomu 16. a 17. století to byli Matyáš Rejsek a Benedikt Rejt.

Vlašský dvůr byl nejdřív prosté opevnění určené k ochraně obchodní stezky, později přestavěný na královské sídlo. Od počátku své existence ho chránila před městem i nepřáteli vlastní hradba vymezující oválný půdorys.

Největší proměnou prošel dvůr za Václava II., který tam soustředil všechny mincovny království. Na pomoc si tehdy přizval florentské právníky a finančníky, podle nichž objekt získal jméno. Pocházeli totiž z Vlach, jak se tehdy říkalo Itálii.

Původní účelový vzhled stavby změnila přestavba za přelomu 14. a 15. století, zřejmě za krále Václava IV., kdy byla reprezentačně rozšířena o nový palác, kapli s arkýřem a věží.

Vlašský dvůr byl i významným mocenským centrem. Za husitských válek v něm například pobýval Zikmund Lucemburský a řídil odsud svá vojska. Později tu byl zvolen i katolický král Vladislav II. Jagellonský a ve Vlašském dvoře pak rád pobýval.

Ke zrušení královské mincovny došlo v r. 1727 a úřadu nejvyššího mincmistra r. 1783. Následně začal dvůr chátrat. O sto let radnice rozhodla o přestavbě. Zhostil se jí architekt Ludvík Lábler, jenž objektu vtiskl novogotický ráz.

V budově teď sídlí Muzeum odhalení tajemné tváře Kutné Hory, Galerie Felixe Jeneweina a Městský úřad Kutné Hory.

Kamenný dům je jednou z nejvzácnějších památek pozdní gotiky, a to nejen v Čechách, ale i v celé Evropě. Patřil původně řeznické rodině Kroupových a stál na náměstí, kde se provozoval masný trh. Martin Kroupa byl dokonce v roce 1499 povýšen na šlechtice.

Nové postavení rodiny odrážela právě přestavba objektu. Práce na vnější fasádě zadal kameníku Briccímu. Dům v mnohém připomíná církevní stavby. Ve výzdobě štítu má třeba ústřední postavení Madona jako přímluvkyně za hřešící.

Samotné sklepní prostory, rozdělené do čtyř místností ve dvou patrech, už dnes díky širokému vstupnímu schodišti z čelního loubí domu, nemají v Kutné Hoře obdoby.

Nyní je v objektu expozice představující umělecká řemesla od poloviny 15. století až do 19. století.

Je vzácnou gotickou památkou s plně dochovaným interiérem. Stojí hned vedle Chrámu sv. Barbory, vznikala o něco málo dříve než ona.

Byla zamýšlena jako obdoba Sedlecké kostnice a nějakou dobu se v ní i pohřbívalo. Po příchodu jezuitů se proměnila v modlitebnu. Před zničením ji zachránila nákladná rekonstrukce v letech 1997 - 2000.

Stavba katedrály byla zahájena pod patronací opata Heidenreicha kolem roku 1280 v gotickém slohu. Dokončena byla v roce 1320. Nanebevzetí Panny Marie je jinak chrámem světla. Mohutná okna i její celková dispozice neměla ve své době v Čechách obdoby. Kombinuje cisterciácký důraz na prostotu, chudobu a gotický majestát katedrály.

V roce 1421 byla vypleněna husity a zůstala v troskách 279 let. V letech 1700 až 1709 byla obnovena ve slohu barokní gotiky stavitelem Janem Blažejem Santinim. Od roku 1995 je zapsána v seznamu památek UNESCO.

Chrám má podobu latinského kříže: na padesát metrů dlouhé pětilodí navazuje trojlodní transept a katedrální ochoz s věncem kaplí. Jeho celková délka je 87 metrů. V souladu s přísnými cisterciáckými předpisy postrádá katedrála věž i výraznější vnitřní a vnější výzdobu.

Byl postaven na vyvýšeném místě v bezprostředním centru města. Jeho dominance ještě zdůrazňuje osmdesáti pětimetrová věž. Původně měl mít kostel dokonce věže dvě, z nichž však druhá nebyla kvůli nestabilitě terénu nikdy dokončena.

Vybudovaná věž je vysoká 86 metrů a podle ní se chrám také někdy nazývá Vysoký.

Projekt platili místní důlní podnikatelé a mincovní cechy. Objekt byl dokončen kolem roku 1420. Záhy poté jej vypálili husité, na opravu čekal čtyřicet let.

Od třicátých let 15. století do roku 1620 byl chrám spravován utrakvistickou církví, která měla v Hoře i sídlo utrakvistického biskupství.

Kutná Hora trpěla odedávna nedostatkem vody. Měšťané v úctě k ní nechali koncem patnáctého století zbudovat jedinečnou kašnu. Její autorství je přičítáno architektu Matyášovi Rejskovi.

Ke svému účelu se používala až do 19. století. Voda se do ní přiváděla dřevěným potrubím dlouhým až čtyři kilometry.

První skupina Voršilek přišla do Hory v roce 1712. Nejdříve se usídlila v domě pronajatém sedleckými cisterciáky. Po dvaceti letech zahájil řád podle plánů nejvýznamnějšího architekta své doby Kiliána I. Dientzenhofera stavbu nového vlastního kláštera.

Byl zamýšlen jako monumentální stavba na polygonním půdorysu s velkou centrální kaplí. Z plánů se realizovala pouze část, tři křídla. Kostel, situovaný do uliční fronty, pochází z počátku 20. století a vyprojektoval ho B. Ohmann. Po roce 1948 se objekt dostal do havarijního stavu. Část jeho křídla byla proto zbourána.

Autorem projektu koleje stavěné od roku 1667 přibližně do poloviny 18. století byl významný stavitel jezuitských budov Domenico Orsi. Vyrostla v těsném sousedství chrámu svaté Barbory. Původně měl mít půdorys písmene E, na což se ovšem nenašly finance.

Stavba připomíná písmeno F. Vyniká především svým průčelím odkazujícím na italské raně barokní paláce. Z původních tří věží musela být ta středová kvůli špatné statice v polovině 19. století snesena.

Jezuité vytvořili před kolejí také unikátní "královskou cestu". Vede od chrámu sv. Barbory směrem k Vlašskému dvoru. Galerie soch lemuje most prostor před objektem. Autorem dvanácti soch (s výjimkou pozdějšího Jana Nepomuckého) byl jezuita František Baugut. Vytesal mimo jiné Ignáce z Loyoly, Františka Xaverského a českého patrona sv. Václava.