Krym

Krymský poloostrov, jehož anexi dokončilo 21. března 2014 Rusko, přestože patřil Ukrajině, má dlouhou a krvavou historii, protože představuje bránu k Azovskému moři a umožňuje kontrolovat Černé moře. Terčem sváru se stal opět v roce 2022 během války na Ukrajině.

Krymský poloostrov o rozloze 26 200 km čtverečných se nachází na jihovýchodě Evropy v Černém moři. Na severu sousedí s Ukrajinou. S pevninou je spojen Perekopskou šíjí dlouhou třicet kilometrů a v nejužším místě širokou jen devět kilometrů. Od ruského Tamaňského poloostrova ho na východě dělí asi pět kilometrů široký Kerčský průliv, představujícího bránu do Azovského moře, omývajícího Krym na severovýchodě.

Sever a střed Krymu tvoří nížinatá step, na jihu se zvedají Krymské hory s nejvyšším vrcholkem Roman-Koš (1545 m). Podnebí je mírné kontinentální až subtropické, suché. 

Na Krymu žilo před ruskou invazí v roce 2022 dva miliony lidí, z toho zhruba 58 procent Rusů, 24 procent Ukrajinců a 12 procent krymských Tatarů. Hlavním městem je Simferopol. Dalšími významnými městy jsou Sevastopol, Kerč, Jevpatorija, Jalta a Bachčisaraj.

První zprávy o Krymu (Tauridě) jsou spojeny s výpravou Argonautů a trojskou válkou. Ovládali ho Taurové a Řekové na jeho pobřeží zakládali od 7. století před naším letopočtem pobřežní města včetně Chersonesa (dnešní Sevastopol). Z měst vzniklo Bosporské království, které v prvním století anektoval Řím.

Severní stepní část ovládali od 4. století před naším letopočtem Skythové. Po nich přišli Gótové, pak Hunové a od čtvrtého do osmého století Bulhaři.

V 10. a 11. století byl Krym součástí Kyjevské Rusi, která je považována za kolébku dnešního Ruska, Ukrajiny i Běloruska. V roce 1016 se Krym stal součástí Byzantské říše, ale v roce 1050 ho ovládli seldžuckým Turkům blízcí Kipčaci (známí jako Kumáni nebo Polovci.)

V roce 1243 vpadli na Krym Tataři, kteří ho ovládali až do konce osmnáctého století. Načas byl Krym součástí Zlaté hordy. Krymský chanát s hlavním městem Bachčisarají byl založen v roce 1441 potomkem Čingischána Hadžim I. Girejem. V roce 1475 se stal chanát vazalem Osmanské říše.

Krymští Tataři po několik staletí podnikli nájezdy na dnešní Ukrajinu, Rusko i Bělorusko a dostali se až na Moravu.

Po rusko-turecké válce se v roce 1774 osmanská říše Krymu vzdala. V roce 1783 chanát anektovala carevna Kateřina II.

Rusko si Krym, který se stal oblíbeným letoviskem a také základnou černomořské flotily, udrželo i po krymské válce, kdy se se pokoušelo rozšířit svou sféru moci na úkor Otomanské říše, ale Turkům přispěchala na pomoc Británie a Francie. Sevastopol byl obléhán.

Po Velké říjnové socialistické revoluci byl Krym jedním z center odporu proti rudým, než byl v roce 1921 připojen k Ruské sovětské federativní republice jako Krymská autonomní SSR v rámci SSSR.

Němci po útoku na Sovětský svaz ovládli Krym v roce 1941 a drželi ho až do roku 1944. Když byli poraženi, Stalin nařídil deportaci krymských Tatarů, kvůli jejich údajné kolaboraci s Němci. Ta byla zahájena 18. května 1944 a Tataři se přestěhovali do Střední Asie, kde založili Tatarstán. Celkem bylo z Krymského poloostrova odsunuto na 220 tisíc osob, kromě Tatarů také Němci, Arméni, Řekové a Bulhaři.

V roce 1954 tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov rozhodl, že Krymská autonomní oblast bude administrativně převedena pod Ukrajinskou SSR, neboť s tou měla přímé pozemní spojení, zatímco od ruské části SSSR ji odděloval Kerčský průliv. Převod udělal v rámci třístého výročí připojení východní Ukrajiny k Rusku v rámci Perejaslavské dohody mezi kozáckým hetmanem Bohdanem Chmelnickým a zástupci cara.

Od konce osmdesátých let se mohli vysídlení Tataři vracet.

V lednu 1991 rozhodlo referendum o obnovení Krymské Autonomní SSR. Krymská autonomní republika vznikla o měsíc později. Po rozpadu Sovětského svazu a po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v srpnu 1991 začaly sílit separatistické tendence provázené snahami o návrat k Rusku. Krymský parlament schválil v květnu 1992 "akt státní nezávislosti Krymské republiky". Na nátlak Kyjeva své rozhodnutí odvolal, Krym ale získal rozsáhlé pravomoci.

Jablkem sváru mezi Ruskem a Ukrajinou byla od roku 1991 ruská černomořská flotila, na jejímž rozdělení se obě země dohodly v roce 1997. Ruský prezident Dmitrij Medvěděv a jeho ukrajinský protějšek Viktor Janukovyč se pak v dubnu 2012 dohodli na tom, že ruská černomořská flotila bude moci setrvat v Sevastopolu až do roku 2042 s možností prodloužit pronájem ještě o dalších pět let.

V únoru 2014 se objevily na Krymu silné separatistické tendence poté, co se prohloubila krize na Ukrajině. Krymská vláda varovala, že bude zvažovat připojení k Rusku v případě, že by se Ukrajina rozpadla. Po odstavení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče 22. 2. 2014 se separatistické tendence prohloubily, když nová ukrajinská vláda z opozičních vůdců zrušila jazykový zákon umožňující menšinám využívat svou rodnou řeč.

Krym ohlásil referendum o prohloubení autonomie, které pak změnil na referendum o připojení k Rusku. Předseda regionální krymské vlády Sergej Aksjonov požádal 1. března Moskvu o pomoc se zajištěním pořádku. Na poloostrově se záhy poté objevily neoznačené jednotky považované za ruské, které postupně zablokovaly všechny ukrajinské posádky a de facto Krym ovládly.

Referendum o připojení Krymu se konalo 16. března a 96,8 procenta hlasujících se vyjádřilo pro připojení k Rusku.

Krymští představitelé okamžitě odjeli požádat Moskvu o připojení. Dne 20. března 2014 schválila připojení Krymu k Rusku Stání duma a o den později i horní komora ruského parlamentu. 21. března ji podepsal ruský prezident Vladimir Putin.