KGB

KGB jako samostatná organizace vznikla v roce 1954, její činnost má však základy už v organizaci zvané Čeka. Ta byla založena 20. prosince 1917 Vladimírem Iljičem Leninem, poskytovala zázemí pro VŘSR a později pro bolševický stát a ochranu zejména před carskou armádou. Prvním předsedou Čeky byl Felix Edmundovič Džeržinskij.

Pozdější KGB plnila funkci tajné služby Svazu sovětských socialistických republik a náplň její práce spočívala ve vnitřní ochraně státu proti narušitelům, ve špionáži a kontrašpionáži. V centru jejích snah byla kromě dohledu nad možnými intervencemi ze zahraničních demokracií mimo jiné také obrana státu před vnitrostátními kontrarevolučními postoji a názory, které mohly jakýmkoli způsobem ohrozit nebo omezit rozvoj socialismu, jak jej popisovala soudobá ideologie. Že tak KGB činila především silovým způsobem, napovídá také její oficiální znak - štít zdobený rudou hvězdou a zlatým mečem.

Podobnou činnost jako kdysi KGB vykonávala a vykonává v USA CIA nebo částečně FBI. V roce 1953 Stalinův kat Lavrentij Pavlovič Berija sloučil dvě dosavadní instituce - ministerstvo vnitra a ministerstvo státní bezpečnosti - v jeden strukturálně složitý úřad (MVD). Po Berijově popravě o rok později se MVD rozpadlo na MVD, tedy tajnou policii, a KGB, tedy úřad pro špionáž. KGB se zodpovídala výhradně ministerské radě. Prvním předsedou byl Ivan Alexandrovič Serov.

Zřejmě nejvyšší úsilí ze strany KGB si vyžádalo období studené války mezi USA a SSSR. Sovětská tajná policie měla velký podíl také na potlačení kontrarevolučních tendencí ve Východním bloku, tedy na povstání v Maďarsku 1956 a 1968 v tehdejším Československu. Nastolení takzvané normalizace v Maďarsku dohlížel osobně sám Serov. Do pozornosti sovětské tajné policie se dostala také volba prvního polského papeže.

Po úspěchu, který KGB zaznamenala v Československu po nastolení normalizace na konci 60. let, bylo zvolení kněze Karola Wojtyly hlavou katolické církve v letech 80. nahlíženo jako svého druhu selhání. Wojtyla se nijak netajil svou nechutí ke komunistické ideologii představované Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PSDS) a ve svých kázáních to dával znát. Tehdejší protirežimní hnutí Solidarita bylo infiltrováno stejně jako katolická církev agenty KGB, to vše za pomoci polské státní policie.

Úkolem sovětské tajné policie bylo během studené války potlačování „podvratných živlů“, které nesouhlasily s oficiální ideologií, do jejího hledáčku se tak dostal veškerý disent. Tehdejší náčelník KGB Andropov disidenty označil za nepřátele Sovětského svazu, a kromě laiků mezi ně patřili i kněží. Zatčení disidenti končili v pracovních táborech na pověstném ostrově Gulag, kde jejich protistátní smýšlení nemohlo ovlivnit větší množství lidí.

Poté, co v roce 1956 Nikita Chruščov ve svém projevu odsoudil praktiky stalinského režimu, došlo k mírnému uvolnění represí a stíhání disentu bylo méně důsledné. V literatuře se kupříkladu objevila díla, jež s režimem nesouhlasila, například Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna. V roce 1964 však Chruščova v úřadu generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS vystřídal Leonid Brežněv a složky KGB udeřily novou silou, mimo jiné nasazením tzv. agentů provokatérů, kteří předstírali náklonnost protistátním tendencím. Potlačování a odstraňování nepřátel režimu bylo základní náplní práce tehdejších šéfů KGB, jako byli Andropov a Fedorčuk.

KGB také zaopatřovala tzv. legální rezidenty, tedy agenty, kteří pracují v zahraničí a jsou kryti ambasádou a diplomatickou imunitou, i nelegální rezidenty, kteří takové krytí neměli a pracovali pod krycím jménem, s falešnými doklady. Jedním z nejznámějších legálních rezidentů KGB během druhé světové války byl špión s krycím jménem Fedora, tedy Rus Viktor Mečislavič Lesovskij alias Yerbas Liči. Tomu se coby sovětskému ambasadorovi v New Yorku podařilo úspěšně sabotovat činnost Organizace spojených národů tím, že poskytoval zcela falešné informace a fungoval jako dvojí agent pro USA i SSSR.

Stávalo se také, že agenti najatí sovětskou tajnou policií zběhli. Státem, kde nejčastěji hledali azyl, byla Kanada, zůstávali však také například ve Švýcarsku. Mezi nimi byl i Ukrajinec Jurij Nosenko, který při vyšetřování CIA svědčil o tom, že Sověti neměli s atentátem na Kennedyho nic společného. Informace o tom, že jeho vrah Harvey Lee Osvald žil v SSSR před atentátem, se objevily několik let před Nosenkovým svědectvím.

To však bylo podáno pod nevýslovným tlakem CIA, která pro jeho získání použila všechny možné metody výslechu včetně fingovaného čtení myšlenek, drog, psychického teroru a podle pozdější Nosenkovy výpovědi i mučení. Celkem byl Nosenko vyslýchán 1277 dní od roku 1964 do 1967. Později však prošel ještě několika testy na detektoru lži.

Reportér BBC popsal, jak byl v roce 1991 na náměstí Lubjanka stržen pomník zakladatele Čeky Felixe Džeržinského. Dav jej tehdy téměř symbolicky oběsil, když soše přehodil kolem krku smyčku a 14tunový kolos se zřítil k zemi. Tehdy se zdálo, že jsou dny sovětské KGB sečteny. Tehdejší prezident Boris Jelcin omezil její vliv zkrácením jejího rozpočtu a rozdělením funkcí mezi jiné organizace.

KGB také v roce 1995 změnila jméno na FSB – Federální bezpečnostní služba. Během chaotické ekonomické situace za Jelcinovy vlády se náhle bezprizorní bývalí agenti KGB začali orientovat na byznys v soukromém sektoru, protože záhy přišli na to, že platy v této sféře mohou být až desetkrát vyšší než ve státní.

K jejich zaměstnanosti přispívala také stoupající zločinnost. Svět zločinu byl však lákavý a hranice mezi tím, co ještě bylo zákonné a co už zákon překračovalo, byla velmi tenká. Mnoho bývalých tajných policistů využilo poptávky po ozbrojené ochraně a začalo plnit řady novodobé mafie. Členové tehdejší FSB vyprávějí, jak s údivem sledovali, že jimi zatčení ozbrojení zločinci byli ještě týž den na příkaz někoho mocnějšího propuštěni. Propletení organizovaného zločinu a bývalých tajných policistů, kteří se dostali k penězům a měli tak vliv i na veřejné dění, bylo velmi rozsáhlé, zvrátit tuto situaci bylo však téměř nemožné.

Přes Jelcinovy snahy neskončila reforma KGB na novou FSB tak, jak si představoval, a organizace začala opět nabývat na moci. V roce 1998 se šéfem FSB stal Vladimir Putin, který o rok později nastoupil do úřadu ruského premiéra. „Drazí soudruzi, mohu oznámit, že skupina agentů, které jste vyslali, aby infiltrovali vládu, dokončili první část mise,“ prohlásil žertem na oslavách založení Čeky na ústředí FSB 20. prosince 1999. Druhá část mise byla završena o rok později, kdy se stal Putin prezidentem.

FSB se stala zodpovědnou vůči ministerstvu spravedlnosti v roce 2004 na základě prezidentského dekretu. Ze znaku FSB zmizela pěticípá hvězda - štít a meč, který se přestěhoval z přední pozice dozadu, však zůstaly.

Vladimir Putin, jako dnes zřejmě nejznámější agent KGB, který to dotáhl až do prezidentské funkce, do sovětské tajné policie nastoupil v roce 1975 krátce po studiích. Absolvoval výcvik na škole pro agenty v Leningradu. V roce 1985 byl nasazen v Drážďanech v bývalém východním Německu a po pádu Berlínské zdi byl převelen zpět do SSSR, kde na Leningradské univerzitě obsadil pozici na ústavu mezinárodních vztahů a mohl tak dohlížet na studenty i absolventy. Během pokusu o puč vedeného proti Gorbačovovi a iniciovaného KGB na funkci ve státní policii formálně rezignoval.

O provázanosti tajných služeb východního bloku podávají svědectví například internetové stránky českého Ústavu pro studium totalitních režimů, na nichž je možné stáhnout dokumenty, jež se týkají spolupráce KGB s StB a maďarským ministerstvem vnitra.