Jan Pavel II.

O Karolovi Wojtylovi, který sloužil téměř tři dekády jako papež Jan Pavel II., se dá říci, že nastolil nový význam papežského úřadu. Stal se vlivným nejen pro křesťanskou obec, ale i pro jiná náboženství stejně jako celosvětovou politiku. Pro svého nástupce nastavil velmi vysokou laťku v popularitě.

Jan Pavel II. je jednou z nejvýznamnějších osobností 20. století, přičemž jeho rodné Polsko jej řadí rovnou na vrchol významných lidí tohoto období. V roli papeže, kterou zastával necelých 27 let (druhý nejdelší zaznamenaný pontifikát), si vysloužil řadu prvenství a nej, ale zejména uznání a obdiv široké veřejnosti, jakých se dosud žádnému z jeho předchůdců nedostalo. Lidem nejvíce učarovalo jeho charisma, moderní přístup a mysl nezatemněná dogmaty.

Přesto ale Jan Pavel II. lpěl na některých tradičních tématech, jako je zákaz potratů, antikoncepce nebo eutanázie. O Darwinově teorii přirozeného výběru živočišných druhů však prohlásil, že jde o "víc než hypotézu" a že si toto učení zasluhuje hlubší prozkoumání a prostudování.

V roce 1978 se stal prvním polským papežem a po téměř pěti stech letech prvním neitalským papežem. V jeho 58 letech byl také nejmladším mužem na tomto postup od roku 1846.

V mládí tíhnul kromě sportu (hrál fotbal a závodně lyžoval) a divadlu také k cestování a v budoucnu si díky rekordnímu počtu státních návštěv vysloužil přízvisko "poutník". V roce 1995 překonal hranici milionu kilometrů na cestách během svého úřadování.

Jako vůbec první papež vstoupil na půdu židovského chrámu, když v roce 1986 navštívil hlavní synagogu v Římě, a také do muslimské mešity v Damašku roku 2001. Až do jeho nástupu také nebylo obvyklé, aby hlava katolické církve veřejně uznala hříchy této organizace, tedy historickou diskriminaci Židů a jiných "kacířů". 

Tak tomu bylo například při jeho druhé návštěvě ČR roku 1995 v Olomouci, kdy jménem všech katolíků prosil za odpuštění křivd spáchaných v dějinách českého národa na nekatolících. Vyjádřil také lítost nad smrtí Jana Husa.

Českou republiku navštívil Jan Pavel II. hned třikrát a stal se vůbec prvním papežem, který do naší vlasti zavítal. Stalo se tak v letech 1990, 1995 a 1997 a při těchto příležitostech svatořečil a blahořečil několik Čechů, mezi nimi například Anežku Českou, sv. Zdislavu z Lemberka, Metoděje Dominika Trčka a císaře a krále Karla I.

Ostatně i v počtu blahořečení a svatořečení byl papež rekordmanem. Během svého pontifikátu svatořečil nebo blahořečil více lidí než všichni jeho předchůdci dohromady. Ve Vatikánu přijal během několika set generálních audiencí přes 17 milionů věřících. Hostil také stovky politických osobností včetně hlav států. Opakovaně se setkal i se svým buddhistickým protějškem 14. dalajlámou.

Našli se však i jeho odpůrci. Na Karola Wojtylu bylo spácháno hned několik atentátů, z nichž čtyři se odehrály mezi únorem a červencem roku 1981, tedy již tři roky po jeho zvolení papežem. Bomba nastražená v únoru toho roku na stadionu v Karáčí vybuchla ještě před papežovým příjezdem, v květnu už však v Římě takové štěstí neměl. Tři výstřely ze zbraně jej zasáhly do břicha a ramene. Mehmet Ali Agca, člen turecké ultrapravicové organizace Šedí vlci, který útok spáchal, byl zadržen a odsouzen na doživotí (v roce 2010 byl propuštěn).

Hned o rok později v portugalském poutním místě Fatimě papežova tělesná stráž zadržela útočníka s bajonetem. Podle neoficiálních informací se mu podařilo Svatého otce zranit a někteří svědci prý viděli na jeho oděvu krev. Během 80. a 90. let byla papežova bezpečnost ohrožena ještě několikrát.

Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích do rodiny vojáka. O matku přišel v osmi letech a o další čtyři roky později pochoval bratra. Po absolvování reálného gymnázia šel studovat na filozofickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově, ale studium byl nucen kvůli válce přerušit.

Tou dobou také zemřel jeho otec a budoucí nejvyšší muž katolické církve se musel až do konce války živit jako dělník v kamenolomu a poté v chemické továrně. Během války si ale našel k duchovní činnosti cestu. Vstoupil do ilegálního církevního semináře, začal studovat filozofii na ilegální teologické fakultě Jagellonské univerzity a stal se členem ilegální katolické organizace Unia.

V roce 1946 byl vysvěcen na kněze a odsloužil svou první mši, čímž započala jeho rozsáhlá duchovní kariéra. Studoval na Pontifikální univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě a krátce působil také v Belgii, Francii a Nizozemsku. Sloužil jako kaplan a duchovní správce a přednášel na církevních seminářích.

Až do roku 1978, kdy byl vysvěcen na papeže, působil jako kaplan farnosti Niegowič, duchovní správce kostela sv. Floriána, titulární biskup a generální vikář krakovské arcidiecéze, kapitulní vikář krakovského arcibiskupství, krakovský arcibiskup a náměstek předsedy polského episkopátu. Ve Vatikánu byl poradcem Posvátné rady pro veřejné záležitosti církve a členem Posvátných kongregací pro kněze, pro východní církve a pro svátosti a liturgii. Byl také členem sekretariátu Biskupského synodu.

Důkazem jeho popularity byly mnohem více než řada vyznamenání a ocenění, která během života získal, obrázky, jež obletěly svět 2. dubna 2005, kdy dlouhodobě těžce nemocný papež skonal. Náměstí sv. Petra ve Vatikánu se tehdy zaplnilo tisícovkami jeho obdivovatelů ze všech koutů světa. Ti na místě setrvali ještě mnoho dní, minimálně do 8. dubna, kdy byl papež pohřben za účasti 200 hlav různých států v kryptě pod bazilikou svatého Petra.

Kromě posmrtných poct, jako bylo například pojmenování řady institucí, organizací a objektů jeho jménem, se mu dostalo také oficiálního uznání v podobě blahořečení. Celý proces započal pouhých 87 dní po jeho smrti, což bylo dosud nejkratší období, jež ani nesplňovalo potřebnou pětiletou prodlevu.

Jeho nástupce Benedikt XVI., který měl proces beatifikace na starosti, mu oficiálně připsal potřebný zázrak, kterým bylo vyléčení francouzské řádové sestry Marie Simon-Pierre, která stejně jako Jan Pavel II. trpěla Parkinsonovou chorobou a dva měsíce po jeho skonu se bez vnější příčiny uzdravila.