Článek
Bývalý parašutista, prezident jedné z největších ropných velmocí světa, obdivovatel Fidela Castra a zapřisáhlý nepřítel kapitalismu, venezuelský prezident Hugo Chávez byl i na Latinskou Ameriku příliš prostořeký. Jeho otevřenost, překračující často hranice zdvořilého chování, je příslovečná. Nedělal si nic ani z toho, když jej španělský král napomenul zcela nepanovnickými slovy „drž už klapačku“.
Chávez se narodil 28. července 1954 jako druhé ze šesti dětí do rodiny učitelů základní školy v Sabanetě ve venezuelském státě Barinas, ale vyrůstal u babičky.
Studoval úspěšně, zajímal se o balet, zkoušel psát literaturu a miloval baseball - ten hraje dodnes. V sedmnácti letech odmaturoval ze společenských věd a vstoupil do vojenské vysoké školy, již absolvoval o čtyři roky později. Postupoval rychle po hodnostním žebříčku, ale před důstojnickou kariérou dal přednost politice.
Založil tajné hnutí důstojníků, v jehož čele se roku 1992 pokusil o statní převrat, znechucen hospodářskou a sociální politikou prezidenta Carlose Andrése Péreze. O dva roky později - mezitím se jím vedené hnutí pokusilo svrhnout vládu ještě jednou - dostal milost a dal se na politiku demokratickými prostředky. Jeho první vítězství v prezidentských volbách roku 1998 znamenalo konec poklidné stability Venezuely, kde se po desetiletí střídaly u moci dvě stejně zkorumpované strany.
Vzdáte se? To nezná
Zřejmě v něm zůstalo dost z elitního parašutisty. Nikdy se nevzdal: překonal pokus o sesazení v roce 2002 a vyšel z něj posílen, po porážce v ústavním referendu 2007 pokračoval v kampani a po dvou letech změny prosadil. Vládne už třetí prezidentské období, ale dal si posvětit ústavní změnu, která mu umožňuje - stejně jako dalším státním představitelům - ucházet se o mandát znovu a znovu.
Jeho volební vítězství jsou přesvědčivá, dostává mezi 55 a 65 procenty hlasů. Jeho nepřátelé tvrdí, že je to díky populismu. Jeho zastánci - chavistas - na svého Huga nedají dopustit zejména proto, že enormní zisky z ropy utrácí v sociálních programech.
Ačkoliv Chávez patří k důvěrníkům Fidela Castra a měl k němu volný přístup i v době, kdy svět spekuloval, že kubánský vůdce umírá, zatím se mu nepodařilo ve Venezuele to, co Castrovi na Kubě: celé regiony se dál topí v bídě a stovky tisíc lidí nemají střechu nad hlavou. Srdce Venezuelců si ale získává svou otevřeností, nediplomatičností a velkorysými „misiemi“, cílenými sociálními programy, nesoucími jména po velikánech boje za nezávislost kontinentu.
Vzory mu jsou Bolívar a Fidel
Chávez se s oblibou nechává fotografovat u obrazu svého vzoru - Simona Bolívara. Svou politiku nazval Bolívariánskou revolucí, zemi dal přejmenovat na Bolívarovskou republiku a změnil i státní znak, v němž bílý kůň nyní cválá doleva.
V létě 2010 podnikl pompézní propagandistickou akci - přikázal exhumovat ostatky národního hrdiny, aby se - jak je přesvědčen - nejmodernějšími vědeckými metodami prokázalo, že tento legendární bojovník za nezávislost Latinské Ameriky v sousední Kolumbii nezemřel, ale byl nepřáteli úkladně otráven.
Chávez pomocí prezidentských dekretů buduje tzv. socialismus 21. století, což budí odpor dosud vládnoucích vrstev i zahraničního kapitálu. Uzákonil zákaz privatizace ropného průmyslu, nutí zahraniční firmy vzdát se majority ve společných podnicích a když to nejde, znárodňuje.
Nebál se na půdě OSN označit tehdejšího prezidenta USA George W. Bushe v jasné paralele k jeho „ose zla“ za „ďábla“ - a vysloužil si za to potlesk přítomných delegátů. Stejně tak se nemazlí s odpůrci: kritiku opozičních médií označuje téměř za protistátní či osobní útoky a jejich vydavatele tvrdě, ale v mezích zákona, trestá.
Politik přes média
Prezident vlastní média nemá, proto si nechal schválit zákon, přikazující soukromým rozhlasovým a televizním stanicím přejímat určité pořady „státního“ vysílání.
Je to především pravidelný týdenní pořad Halo presidente, kde Chávez komentuje dění, představuje své politické plány, přijímá hosty a dokonce i zpívá a tančí.
Zahraniční média, zejména mimo latinskoamerický kontinent, v něm často vidí klauna. Latinská Amerika a rozvojový svět jej ale chápe jako politika, sice poněkud netradičního, ale se silným mandátem, a identifikuje se s ním.
Jak vyváznout z pokusu o puč
Počátkem dubna 2002 opozice proti prezidentovi vystupňovala masové protesty. Centrum metropole zaplavovali jeden den chavisté, další den antichavisté. Na 11. dubna vyhlásily nejsilnější opoziční strany, podnikatelské svazy a odbory generální stávku a masovou demonstraci. V ulicích kolem prezidentského paláce došlo k potyčkám, padly první výstřely. Chávez z paláce Miraflores nařídil armádě aktivovat Plan Ávila, připravený pro případ ohrožení národní bezpečnosti.
Protivládní televize reagovaly koordinovaným programem: na půlce obrazovky vysílaly záběry prezidenta, na druhé polovině přímý přenos z nepokojů. Poté se na obrazovce objevila nikdy nevyjasněná reportáž ze shromáždění části generality, která vypověděla poslušnost prezidentovi a vládě. Její mluvčí oznámil, že na ulicích je již šest mrtvých.
Stanice Venevisión odvysílala sestřih, ukazující skupinu Chávezových příznivců, střílející do prostoru prezidentského paláce, obklopeného znepřátelenými sympatizanty a odpůrci vlády. Později se ukázalo, že skupina odpovídala na palbu ostřelovačů.
Večer skupina vysokých důstojníků pronikla k prezidentovi a pod pohrůžkou, že začnou bombardovat okolí paláce, jej nutila podepsat dekret, jímž se vzdává moci. Chávez to odmítl, o půlnoci však ministr obrany v televizi oznámil, že armáda přijala Chávezovu rezignaci.
Následující ráno 12. dubna se šéf podnikatelského svazu Pedro Carmona prohlásil prezidentem a vzápětí rozpustil parlament, nejvyšší soud a další instituce a oznámil, že přejímá vládu se všemi pravomocemi včetně změny ústavy. To vyvolalo kritiku 14 latinskoamerických prezidentů, kteří odsoudili násilné přerušení demokratického vývoje ve Venezuele. Novou vládu podpořila Kolumbie a Spojené státy.
Následující den se téměř všechna média omezila na vysílání filmů a běžných programů, aniž by informovala o vývoji. Teprve odpoledne, kdy nestranné zpravodajství zahraničních televizí přerušilo tuto „informační blokádu“, se Caracas začal zaplňovat příznivci prezidenta i stoupenci umírněné opozice. Večer chavisté obsadili vysílací pracoviště kanálu Venezolana de Televisión, dosud vlastněné jedním z guvernérů, patřících do tábora opozice.
Pod vlivem zpravodajství se vojáci a důstojníci posádky v Maracay, kde kdysi Chávez dělal velitele, odmítli podřídit nové vládě a zahájili „Operaci záchrany národní důstojnosti a ústavnosti“.
Pak to šlo ráz na ráz. Chavisté znovu obsazují prezidentský palác, odkud se stáhl pučistický prezident Caldera, šéf rozpuštěného parlamentu přijímá přísahu Chávezova viceprezidenta jako dočasné hlavy státu a komando z Maracay za úsvitu 14. dubna osvobozuje Cháveze, zadržovaného na vojenské námořní základně La Orchilla, odkud se jej pučisté chystali vyvézt ze země. S křížem v ruce pak Chávez v televizi vyzývá národ ke klidu. Puč skončil.
Chávez vyhrál volby v roce 2006 a u moci byl až do jara 2013. Poslední přísahu po volbách v roce 2012 už nestihl složit. Kvůli jeho zdravotnímu stavu byla odložena. Už rok tehdy trpěl rakovinou. Na Kubě se nechal operovat a poté se tam i léčil. Zemřel v březnu 2013.