Havířov

Havířov leží v těšínském Slezsku v Moravskoslezském kraji. Zdejších přibližně 70 tisíc obyvatel jej řadí mezi do druhé desítky nejlidnatějších českých obcí. Před sametovou revolucí se značná část obyvatel věnovala těžbě uhlí a těžkému průmyslu.

Město patří k vůbec nejmladším v České republice, vzniklo v roce 1955. Návrhy na název města přicházely ve veřejné soutěži. Ostravský Krajský národní výbor vybral jméno Šachtín, ale ministr vnitra rozhodl jinak. Zrodil se Havířov.

Vznikl na jižním okraji ostravsko-karvinské průmyslové oblasti v podhůří Beskyd takzvaně na zelené louce. Šlo o klasický model socialistického plánování, kdy se československé úřady především v 50. letech 20. století snažily zajistit bydlení pracovníkům dolů a hutí na Ostravsku. Během necelých deseti let se postavily tisíce bytů. 

Jádro Havířova – vznikajícího jako satelitní sídliště Ostravy na spojnici s Českým Těšínem – proto rostlo právě v této době, a to ve stylu socialistického realismu. Jako ojedinělý architektonický počin bylo vyhlášeno v roce 1992 chráněnou památkovou zónou. Neobvyklý styl mu dal také název - Sorela.

Charakter „socialistického města“ zůstal Havířovu v mnohém dodnes. Stále značná část ekonomicky aktivních obyvatel vyjíždí za prací do havířovského okolí, zejména do Ostravy.

Přes mladistvé dějiny byla oblast zmiňována v kronikách již koncem 13. a v první polovině 14. století, a to konkrétně menší vsi – například Šenov. Tzv. velké dějiny ale region zasáhly až za 2. světové války, kdy došlo v srpnu 1944 k přestřelce mezi gestapem a partyzány v životické hospodě.

Při střetu zemřeli tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský. Dva dny na to Němci obec obklíčili a usmrtili všechny muže, kteří neprokázali německou státní příslušnost.

Dohromady bylo zastřeleno 36 lidí – 28 Poláků a 8 Čechů – z Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka. Dalších 31 lidí skončilo v koncentračních táborech, vrátili se jen čtyři. Těla zastřelených byla pohřbená v Orlové, v hromadném hrobě na židovském hřbitově.

Počátky města Havířov ovšem skutečně souvisejí až s výstavbou hornických sídlišť v druhé polovině dvacátého století, první sídlištní domy vyrostly v roce 1947. Administrativně se Havířov (polsky Hawierzów) stal městem na základě usnesení vlády ČSR z roku 1955 a dne 4. 12. 1955 mu byla udělena městská práva.

Jméno získal na základě hlasování ve veřejné soutěži. Tehdy se vybíralo ze 2 350 zaslaných návrhů, padaly také názvy jako Budosociokolektivov, Horníkov, Bezručov, Čurdov, Faratín, Všemírov, Čestprácov, Čechurov, Nový Gotwaldov, Lidobudovatelov a Šešumblud (pozn. jde o zkratkové slovo vytvořené dle názvů původních vsí – Šenov, Šumbark, Dolní Bludovice) nebo Zápotockýgrad. Vedle už zmíněných tří obcí město pohltilo postupně také Dolní a Prostřední Suché i obce Dolní Datyně a Životice.

Od počátku vznikalo podle smělého územního plánu, který dodržoval zásady urbanismu: semknutý půdorys, vnitřní sektorové členění. Vše bylo podřízeno účelnosti. Noví obyvatelé museli mít hladké spojení s okolními městy, kam dojížděli za prací.

Přibližně šestnáct kilometrů jej dělí od Ostravy, Frýdku-Místku, Karviné a dvanáct od Českého Těšína. Vzdálenosti k hraničním přechodům do Polska to pak je asi 12 km (Český Těšín), na Slovensko 52 km (Mosty u Jablunkova).

Havířov je také v Moravskoslezském kraji výjimečný tím, že se v něm viditelně neodrážejí vlivy báňského průmyslu. Ve městě téměř neexistuje lokální vytápění objektů. Na nepříliš kvalitní ovzduší má ale vliv poloha města v ostravské kotlině a okolní průmyslové podniky.

Reliéf města je členitý. Mírně zvlněná pahorkatina s nadmořskou výškou v rozpětí 240-300 m. n. m. přitom klesá podél řek Lučina a Sušanka. Pás pahorkatin přechází k východu do Polska jako tzv. Pogorze, na západ pokračuje jako Příborská pahorkatina.

Od vlastního masivu Moravskoslezských Beskyd (resp. i Slezských) je odděluje sníženina Jablunkovské a Třinecké brázdy. Povrch tvoří sedimenty - převážně štěrkopísky, písky, jíly i sprašové hlíny svým původem spojené se čtvrtohorním zaledněním. Vzhled severní části města výrazně ovlivnila těžba černého uhlí, která se místy projevila poklesy terénu.

Vedle strohého socialistického realismu lze na území města najít i starší skvosty. Jde především o empírový zámek s parkem, jehož historie sahá zřejmě až do 15. stol., kdy na jeho místě stála tvrz.

V 18. století pak byl zbudován barokní zámek se zahradou, který změnil podobu na empírový po požáru v roce 1823. Sloužil jako panské sídlo a po zestátnění chátral. O jeho obnovu se postaralo město, slavnostně byl po rekonstrukci otevřen pro veřejnost v lednu 1998. Dnes slouží jako luxusní ubytování a v tamní obřadní síni jsou uzavírány sňatky.

K nejstarším roubeným lidovým stavbám na Těšínsku patří Kotulova dřevěnka. Chalupa obdélného půdorysu na omítané cihlové podezdívce se sedlovou střechou krytou došky byla postavena v roce 1781. Stala se posledním dokladem původní zástavby na území dnešního Havířova. V současnosti nabízí expozici o vybavení interiéru a způsobu života na přelomu 19. a 20. století ve střední části Těšínského Slezska.

Ze sakrálních staveb zaujme v Havířově Kostel svaté Markéty. Ten původní - dřevěný - byl postaven někdy v letech 1305 až 1335. V roce 1490 byl pro kostel ulit největší z dnešních zvonů. Koncem 18. století už nestačil pojímat rostoucí počet bludovických farníků, a proto vedle něj vyrostl ještě zděný kostel. Jedná se o jednolodní pozdně barokní stavbu s klasicistními prvky.