Gordon Brown

Po boku elegantního a entusiasmem nešetřícího premiéra Tonyho Blaira působila dlouho jeho pravá ruka James Gordon Brown s neupraveným účesem a pomačkaným sakem jako nevrlý Skot. Labouristé se snažili setřást nařčení, že nejsou schopni řídit kompetentně ekonomiku a Brown měl vypadat jako rozvážný a prozíravý správce státní pokladny, který se nebojí tvrdých rozhodnutí.

Během předvolební kampaně v roce 1997 se o něm psalo, že pracuje šest dní v týdnu a v průměru 18 hodin denně - když si ráno nejprve hodinu zaběhá na posilovacím stroji.

Lidé si obrázek o něm museli v průběhu let několikrát upravit. Nejprve padla legenda o svobodném mládenci, když vyšlo najevo, že Brown chodil dokonce pět let s nejstarší dcerou bývalého rumunského krále Michala Margaritou, byť to byla ona, kdo řekla, že vztah s ním byla „politika, politika, politika“. Sňatek se Sarah Macaulayovou (* říjen 1963), smrt prvorozeného dítěte a nemoc dalšího potomka z něj později udělal muže rodinného typu, s nímž Britové soucítili.

Také post ministra financí Browna změnil, zvláště, když se Tony Blair rozhodl, že odstoupí a předá mu úřad premiéra. Brown si postupně zvykl nejen na frak a bílého motýlka - ustrojení, které kdysi nazval absurdním -, ale i na širší agendu, do níž spadala i otázka britské identity, klimatických změn či světové chudoby, kvůli nimž se setkával třeba i s herečkou Angelinou Jolie či rockerem Bono Voxem.

Narodil se 20.2.1951 v Glasgow, ale vyrůstal v Kirkcaldy v rodině presbyteriánského kněze. Vystudoval historii na Edinburské univerzitě, kam byl přijat už v šestnácti letech. Tehdy neviděl na jedno oko po střetu během školního zápasu v rugby. Na univerzitě při tenise později zjistil, že má problém i s druhým okem. V Edinburghu mu nakonec sítnicové oddělení napravili.

Brown na univerzitě po završení magisterského studia zůstal a v roce 1982 zde získal doktorát. To už byl třináct let členem Labouristické strany a není proto divu, že jeho závěrečná práce nesla název Labouristická strana a politická změna ve Skotsku 1918 - 1929.

Mezi lety 1976 a 1980 Brown přednášel také na Glasgowské technologické fakultě. Současně od roku 1977 šest let pracoval jako novinář pro skotskou televizi, nakonec jako editor zpravodajství. Pak vstoupil do politiky.

Brown se stal poslancem parlamentu za obvod Dunfermline East v roce 1983. Od roku 2005 ve sněmovně zastupoval Kirkcaldy a Cowdenbeath. Kromě jiných postupně zastával posty stínového ministra obchodu a průmyslu, pak pokladu a nakonec financí.

Poslanec Brown v devadesátých letech kupříkladu požadoval vytvoření regionálního parlamentu a vlády ve Skotsku, zvýšení daní pro majetnější lidi, zavedení minimální hodinové mzdy a zastavení privatizace zdravotnictví.

Když v lednu 1998 deník The Daily Telegraph napsal, že by chtěl Blaira vystřídat ve funkci premiéra, odkazoval se nejen na skutečnost, že Gordon Brown byl nejdéle sloužícím ministrem financí v novodobých dějinách země (úřad zastával deset roků a dva měsíce), ale zejména na tajemstvím obestřenou údajnou dohodu mezi oběma muži v dnes už neexistující restauraci Granita v londýnské čtvrti Islington v květnu 1994.

Po náhlé smrti předsedy labouristů Johna Smithe se otevřela otázka jeho nástupce a Brown s Blairem byli hlavními kandidáty. Oba byli 11 let poslanci, ale Brown byl starší a veřejnou osobou byl už na univerzitě. Blair naproti tomu byl v roce 1983 posledním z kandidátů, kteří se do parlamentu dostali. Také po volbách v roce 1992 Brown dominoval, ty volby ale labouristé prohráli a straníci začali pomalu rozpoznávat Blairovu lehkost a šarm.

Dohoda nad sklenkou v Islingtonu měla Blairovi otevřít cestu do čela strany a Brownovi kontrolu v ekonomické oblasti. Brown se zaručil, že proti Blairovi nebude kandidovat. "Tony s tím plně souhlasí," zapsal si tehdy Brown pro sebe s tím, že Blair mu dal garance, že může provést své plány ekonomických a sociálních změn. Dohoda z Granity dala vzniknout tzv. novým labouristům, kteří ve volbách v roce 1997 dosáhli svého vůbec největšího vítězství, zatímco dosavadní vládní konzervativci utrpěli nejhorší porážku za posledních 90 let.

Brown s Blairem utvořili možná nejúspěšnější pracovní tým pánů domů na adresách Downing Street 10 a 11, alespoň do začátku nového milénia.

Brown v čele ministerstva financí od května 1997 dal například větší volnost centrální bance v její monetární politice. Snížil také základní i korporátní daň, byť poslední rozpočet, který předložil, rušil výrazně nižší daň pro nejméně majetné. Británie v té době prodala 60 procent svých zlatých rezerv, a když potom začala stoupat cena zlata, ministr byl obviňován, že zemi způsobil dvoumiliardovou ztrátu. I tak ale Británie zažívala tučná léta. Byla také mezi prvními zeměmi, které zcela otevřely svůj pracovní trh lidem z nových členských zemí Evropské unie, tedy i Čechům.

V roce 2004 premiér oznámil, že stranu už do čtvrtých voleb nepovede a o dva roky později prohlásil, že do roka odstoupí, přičemž veřejně označil Browna za svého možného nástupce v čele vlády. Blair rezignoval v červnu 2007 a Brown se ještě týž měsíc stal předsedou Labouristické strany i britské vlády.

V Británii a ve světě ale už vládla jiná atmosféra. Blairovo spojenectví s nepopulárním americkým prezidentem Georgem Bushem mladším, zatažení země do války v Iráku, které vysvětloval nepravdami, série osobních skandálů lidí kolem něj, nebo chaos v evidenci nově příchozích pracovníků z východní Evropy, to všechno ho činilo stále méně populárním.

Navíc do čela opozičních toryů nastoupil David Cameron, stejně zdatný řečník nejen s elitním vzděláním, ale i osobním kouzlem, jenž tak jako Blair v polovině 90. let pochopil potřebu posunout stranu více ke středu. Labouristé pocítili prohlubující se problémy s každými novými místními volbami, v nichž ztráceli.

Na podzim 2008 se navíc z USA začala šířit finanční a ekonomická krize a v říjnu Brownova vláda za cenu desítek miliard liber částečně znárodnila osm hlavních bank, aby nezbankrotovaly. V červenci 2009 zaznamenala vláda nejvyšší nezaměstnanost v zemi za posledních 14 let.

Brown musel kabinet několikrát přestavět a vlastně mu ekonomická krize do jisté míry pomohla, takže nemusel okamžitě vypsat předčasné volby.

Když byl v dubnu 2009 nucen rezignovat jeho osobní poradce Damien McBride kvůli snahám pomluvit špičky Konzervativní strany zveřejněním detailů z jejich osobního života, nebyla to nejhorší aféra, kterou musel Brown řešit. O měsíc později začal The Daily Telegraph zveřejňovat, jak poslanci v uplynulých letech zneužívali náhrady pro zákonodárce.

První si konzervativní deník přirozeně na mušku vzal labouristy a nit nezůstala suchá ani na Brownovi, který si v minulosti dal proplatit i instalatéra, zahradníka nebo čistící prostředky pro uklízečku. V říjnu premiér oznámil, že vrátí zpět téměř 12 500 liber. Už v květnu se ale národu za nemorální chování poslanců veřejně omluvil, byť zákonodárci formálně neporušili žádné ustanovení. Náhrady zneužívali stejnou měrou poslanci i z dalších stran, přičemž nárokovali peníze třeba za žiletky, žrádlo pro psa či žárovky.

Labouristé pokles popularity na úkor konzervativců nedohnali. Volební porážce v květnu 2010 nezabránilo ani zapojení se Blaira do kampaně. Poprvé za 70 let ale neměla vítězná strana dostatečnou sílu utvořit většinovou vládu. Konzervativci se proto vůbec poprvé spojili s liberálními demokraty.

Brown se snažil do poslední chvíle zlákat jejich šéf Nicka Clegga ke spolupráci. To se mu ale nepodařilo a 10. května oznámil rezignaci s tím, že do září odstoupí i z vedení Labouristické strany.

Dále pak působil jako řadový poslanec. V září 2014 napomohl k setrvání Skotska ve svazku Spojeného království, když se zapojil do kampaně Londýna před skotským referendem o nezávislosti. Zkraje prosince pak oznámil, že ve volbách v příštím roce už kandidovat nebude a v budoucnu se bude soustředit jen na práci pro OSN.

Rodina a jiné

Gordon Brown chodil se Sarah Macaulayovou šest let, než se v srpnu 2000 vzali. Jejich první dcera, narozená po vánočních svátcích v roce 2001, zemřela po deseti dnech na následky krevní sraženiny v mozku. V roce 2003 se Brownovým narodil syn John a o tři roky později druhý syn James Fraser, který trpí cystickou fibrozou.Brown napsal několik knih: The Red Paper on Scotland (1975), The Politics of Nationalism and Devolution (spolu s H.M.Druckerem, 1980), Scotland: The Real Divide (1983), Maxton (1984) a Where There is Greed (1989). Mezi jeho záliby patří čtení, fotbal a tenis.