Cyril Svoboda

Dříve byl Cyril Svoboda znám především jako ústavní expert KDU-ČSL a „univerzální ministr“. Během své kariéry ve státních službách od roku 1990 působil na pěti ministerstvech. Od roku 2010 se však pro něj vžila nálepka muže, který vyvedl tradiční parlamentní stranu po 90 letech z dolní komory parlamentu. Tehdy jeho politická dráha vzala za své.

Předsedou lidové strany se stal poprvé v květnu roku 2001 dokud jej v listopadu roku 2003 nevystřídal po stranickém hlasování Miroslav Kalousek. Znovu byl předsedou KDU-ČSL zvolen v květnu 2009, kdy vytlačil z nejvyššího stranického postu Jiřího Čunka.

Narodil se 24. listopadu roku 1956 v Praze. V letech 1972 až 1976 studoval gymnázium v Libni, následující čtyři roky studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal titul JUDr.

Svou profesní dráhu zahájil hned po studiích jako odborný referent státního podniku Transgas, od roku 1983 vykonával funkci státního notáře na Praze 10.

V politice se poprvé objevuje v roce 1990, když byl jmenován poradcem pro problematiku lidských práv, restitucí a vztahů mezi státem a církvemi místopředsedy a poté předsedy tehdejší federální vlády ČR Petra Pitharta.

Od roku 1992 zastával hned několik důležitých funkcí. Stal se členem Evropské komise Demokracie prostřednictvím práva při Radě Evropy, půl roku působil coby místopředseda vládního expertního týmu pro návrh nové Ústavy. V témže roce byl dosazen na dalších šest let na post místopředsedy Legislativní rady české vlády a na čtyři roky do funkce náměstka ministra spravedlnosti. V letech 1996 až 1998 působil jako náměstek také na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1996 se stal členem vědeckých rad Právnické fakulty UK a Fakulty mezinárodních vztahů VŠE Praha.

Do obecného povědomí se dostal Svoboda až s nástupem úřednické vlády Josefa Tošovského, v níž působil od ledna 1998 půl roku jako šéf rezortu vnitra, a zároveň vedl delegaci pro vyjednávání s představiteli EU o podmínkách přijetí ČR do Evropské unie.

V červnu roku 1998 byl poprvé z pražské kandidátky KDU-ČSL zvolen do Sněmovny, kde se udržel do konce volebního období v září 2002. Nadále se věnuje i odborné činnosti na katedře ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde v letech 1998 až 2006 vykonával funkci odborného asistenta. Po volbách do dolní komory parlamentu v roce 2002 byl opět na celé řádné volební období poslancem za Prahu.

Ve vládě Vladimíra Špidly (ČSSD) byl jmenován místopředsedou a ministrem zahraničních věcí. Na starost dostal také informační kampaň k referendu pro vstup do EU. Ta se podle kritiků proměnila pod jeho vedením v propagandu jednoznačného vstupu do unie. V kabinetu ale zůstal i po pádu Špidlovy vlády v roce 2004 a i ve vládě Stanislava Grosse (ČSSD) nadále řídil rezort zahraničních věcí. Na tom mnoho nezměnil ani skandál s premiérovým bytem, na základě něhož podal kabinet demisi, protože za následujícího ministerského předsednictví Jiřího Paroubka (ČSSD) v letech 2005 až 2006 byl opět šéfem diplomacie.

V červnových volbách do Sněmovny roku 2006 opět získal podporu lidoveckých voličů a po sestavení druhé vlády Mirka Topolánka (ODS) v roce 2007 dostal funkci ministra bez portfeje a předsedy Legislativní rady vlády. Renovace kabinetu vynesly Svobodu do úřadu ministra pro místní rozvoj, který zastával krátce od ledna do nástupu úřednické vlády Jana Fischera v květnu 2009.

Svoboda se protlouká vysokou politikou prakticky bez skandálu. Výraznější skvrnu na jeho pověsti zanechal pouze jeho spor s charitou o čtyřpatrový dům v pražských Dejvicích.

Jádrem sporu byla dvojí závěť majitelky nemovitosti Marie Kaprálkové. V prvním testamentu z roku 1992 odkázala dům Svobodovi jako výraz díků za to, že ji pomohl v restitučním řízení získat zpět rodinný majetek. Kaprálková ale sepsala ještě jednu závěť, v které dům odkázala Domovu svaté Rodiny. Svoboda druhou závěť neúspěšně zpochybnil u soudu s tím, že žena už nebyla zcela při smyslech a závěť na ní vyloudili majitelé charity.

Svoboda nakonec soud v listopadu roku 2009 prohrál a odmítl se odvolat. Nedlouho před volbami kauzu kritizovali i jeho straníci a Svoboda sám uznal, že se v médiích „vytváří obraz hamižného Cyrila“. Přestože před sněmovními volbami oficiálně deklaroval, že spor ukončil, právní kličkou zařídil jeho pokračování.

Podle některých kritiků vrhl soudní spor s charitou stín na celou stranu, kvůli čemuž došlo v roce 2010 i k volebnímu propadu. Někteří jej dokonce nařkli z nepoctivého chování a požadovali zrušení jeho stranické legitimace.

KDU-ČSL ve sněmovních volbách nedosáhla na pětiprocentní hranici a brána Sněmovny zůstala jejím kandidátům uzavřena. Svoboda odmítl, že by bylo pouze jeho chybou, že se strana, která figurovala v parlamentu respektive v dolní komoře 90 let, nedostala do Sněmovny. Nicméně v reakci na výsledky voleb ohlásil 29. května roku 2010 odchod z nejvyšší stranické funkce s tím, že se o něj znova ucházet již nebude. Později usiloval o angažmá u diplomacie, ale nový ministr zahraničí o jeho služby nestál.

Je ženatý a s manželkou Věnceslavou, která pracuje jako lékařka na neurochirurgii v Praze-Krči, má čtyři syny – Vojtěcha, Václava, Radima a Norberta. Má jednovaječné dvojče Josefa, který v roce 2009 vykonával významnou funkci na ministerstvu financí. Hned po porodu šlo oběma bratrům o život, Cyril zhubl na jeden kilogram, Josef na 800 gramů.

Podruhé šlo Svobodovi o život v dubnu 2004, když jeho řidič nezvládl řízení v nebezpečném úseku na sjezdu z dálnice D1 do Vyškova, kterým projel dvakrát rychleji než povolovala maximální rychlost 60 km/h. Ministr utrpěl vážná poranění páteře, nemohl hýbat levou rukou a nohou. Rychle se ale uzdravil a zanedlouho už nastoupil na vozíku do Sněmovny, kde bylo třeba přehlasovat prezidentské veto Václava Klause blokující zákon o DPH. Opozice tehdy nepřistoupila na gentlemanské párování.

Po nehodě odmítl svého šoféra vyměnit s odůvodněním, že osobně nezná řidiče, který by dodržoval všechny předpisy.

Při druhé volbě prezidenta začátkem roku 2008 podporoval Klause výměnou za příslib ODS podpořit zákon o majetkovém vyrovnání církví. Tehdejší šéf KDU-ČSL Jiří Čunek podporoval protikandidáta Jana Švejnara. ODS do konce volebního období svůj slib nesplnila.

Svoboda mluví plynně anglicky, francouzsky a rusky, méně zdatný je ve švédštině. Je spoluautorem knihy ČR Komentáře k Ústavě České republiky a učebnice ústavního práva na PF UK a autorem knihy Zákon o mimosoudních rehabilitacích v otázkách a odpovědích. Má za sebou také řadu odborných studií z oblasti legislativy a zahraniční politiky.

Po odchodu z politiky se začal věnovat akademické činnosti. Vyučuje na několika vysokých školách a v roce 2011 založil Diplomatickou akademii v Praze v níž je ředitelem.

V roce 2018 se v médiích objevila informace, že je Svoboda součástí týmu poradců premiéra Andreje Babiše.

Mezi své vedlejší zájmy řadí ve svém životopise literaturu a sport, především běh, lyžování, plavání a cyklistiku.