Boris Jelcin

Boris Jelcin, první prezident Ruska, byl mužem mnoha tváří. Lidé jásali, když coby symbol nové demokracie usedal do prezidentského křesla. Stejně vřele ale po letech vítali jeho odchod. Během své vlády Jelcin podnikl řadu zásadních kroků, proslavily ho ale hlavně jeho nezřídké přešlapy.

Na Borise Jelcina mnozí vzpomínají jako na rozpolcenou osobnost. Někdejší vysoce postavený člen KSSS potlačil v roce 1991 puč vedený komunisty proti Michailu Gorbačovovi a nebylo pochyb, že s mužem, jenž se podepsal pod smlouvu o zániku Sovětského svazu a slíbil prosadit radikální reformy, přijde zcela nová éra.

Jelcin, před nímž vyvstal nelehký úkol transformovat základnu Sovětského svazu v demokratickou republiku, však svou misi nezvládl "bez závažných chyb", jak jeho neúspěchy nazval v kondolenci po jeho smrti jeho předchůdce a věčný kritik Michail Gorbačov.

Jelcinova slova o demokracii a vymýcení korupce střídaly alkoholové excesy a politické přemety. Nakonec se nikdo nedivil, když po osmi a půl letech pod Jelcinovou vládou většina ruské společnosti uvítala s nadšením jeho rezignaci. Když opouštěl prezidentský úřad, jeho popularita byla na dně. Odborníci však připomínají závažnost a složitost jeho poslání.

Boris Jelcin se narodil 1. února 1931 ve městě Butka nedaleko hranic s Kazachstánem v jekatěrinburské oblasti. Absolvoval Uralský polytechnický institut S. M. Kirova a několik let se živil jako stavební inženýr.

V roce 1961 vstoupil do sovětské Komunistické strany (KSSS), které později zcela podřídil svou kariéru. Stal se vedoucím stavebního oddělení oblastního výboru strany a v roce 1974 se stal poslancem Nejvyššího sovětu.

Z pozice prvního tajemníka sverdlovského oblastního výboru KSSS se počátkem 80. let vyšvihnul do stranického Ústředního výboru, jehož se stal později tajemníkem. Koncem 80. let se ale začal se stranou rozcházet. Kritizoval řídící orgány Ústředního výboru a jeho stanoviska byla označena za "politicky chybná".

Nakonec v červenci 1990 ze strany vystoupil. O rok později byl v prvních demokratických volbách Ruska zvolen prezidentem a v prosinci roku 1991 slavnostně oznámil, že "SSSR už neexistuje".

Po nástupu do funkce nový prezident prohlásil, že Rusko potřebuje radikální reformy, a jejich provedením pověřil ekonoma Jegora Gajdara. Ten prostřednictvím tzv. šokové terapie nastolil v rychlém sledu některé zásadní novinky. V Rusku se liberalizovaly ceny, došlo k omezení státních zásahů do ekonomiky a přijetí opatření pro posílení zahraničního obchodu a otevření domácích trhů.

Reforma počítala také se skokovým snížením vládních výdajů, rozpočtového deficitu, inflace a se zavedením nových daní. Výsledkem však bylo oslabení ekonomiky, výrazný pokles HDP, oslabení rublu a vlivem zhoršujícího se stavu zdravotnictví také nárůst úmrtnosti.

Klíčovým bodem reformy byla privatizace. Celý proces ale doprovázela vysoká míra korupce, monopolizace a rozkrádání státního majetku, což vyústilo v prohloubení propasti mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Z vyšší třídy ruských občanů se vyprofilovala skupina tzv. oligarchů, bohatých průmyslníků, zatímco na upadajícím protipólu kvetla kriminální činnost a mafiánské praktiky. Místo kýženého úspěchu se tak Rusko muselo větší část 90. let potýkat s ubohou životní úrovní.

Proces transformace byl však podle odborníků zatížen mnoha faktory od nevole většinově komunistického parlamentu k reformám až po vměšování západních ekonomů sledujících v přerodu své vlastní cíle. Ruské hospodářství navíc citelně poznamenal rozpad Sovětského svazu.

Houževnatý Jelcin však i přes vzrůstající nevoli, těžké zdravotní obtíže i řadu pokusů o sesazení (podle Gorbačova Západ Jelcina podporoval čistě proto, že udržoval Rusko slabé) zůstal u moci téměř celá 90. léta.

V roce 1993 vyvrcholily jeho vleklé spory s ruským parlamentem. Nechal dekretem rozpustit Nejvyšší sovět a Sjezd lidových poslanců, načež jej parlament zbavil funkce a dosadil za něj náhradu. Jelcin, za kterým stála vláda i vojsko, rozhodnutí ignoroval a proti demonstrujícím vytáhl s armádou. V ulicích Moskvy tehdy zahynulo přes sto osob.

Za jeho největší selhání je považováno vyslání armády do Čečenska v roce 1994 a zahájení první rusko-čečenské války. Konflikt si vyžádal mnoho obětí.

Boris Jelcin svůj obraz ve společnosti negativně ovlivňoval veřejnými excesy a neustále svět utvrzoval v pověstech o ruském alkoholismu. Když se v roce 1994 zúčastnil v Berlíně oslav při příležitosti odchodu ruských vojsk z Německa, ujal se dirigentské taktovky a za všeobecného veselí s ní poskakoval před policejním orchestrem, načež se tak tak dopotácel k autu.

O měsíc později na něj marně čekal irský premiér na tamním letišti. Poté, co prezidentský letoun hodinu kroužil ve vzduchu, bylo irské delegaci oznámeno, že je Jelcin unaven a usnul. Většina světa si však domyslela, že za tím nebyla obyčejná únava.

Během státní návštěvy ve Švédsku v roce 1997 zase omylem označil Německo a Japonsko za země s jadernými zbraněmi, ač tyto takové zbraně nemají. Spletl si také Švédsko s Finskem. Tehdy už se na něm spíš ale podepisoval zhoršující se zdravotní stav.

Jelcin byl dlouhodobým kritikem Severoatlantické aliance. Odsoudil vojenský zásah NATO proti Jugoslávii a pohrozil vojenskými protiopatřeními. Dlouhodobě se stavěl proti rozšíření aliance o středo a východoevropské státy.

Vášnivý milovník tenisu a rybaření se do politického důchodu odebral v roce 1999. Tehdy byla jeho popularita na dně a několikrát se jednalo o jeho sesazení. Někdejší prezident se však rozhodl poslední den v roce odstoupit sám a rovnou za sebe navrhl nástupce: Vladimíra Putina. Podle svých slov za rezignací nestál zdravotní stav, ačkoli ten měl dlouhodobě špatný. V roce 1996 mu lékaři voperovali pětinásobný bypass.

Po odstoupení z funkce odešel Jelcin do své vily nedaleko Moskvy. V roce 2000 duma neumožnila komunistům zbavit Jelcina imunity.

Exprezident plánoval založit prominentní klub bývalých politických hvězd, nechal se hostit na nejrůznějších akcích a nestahoval se z veřejného života. 23. dubna 2007 ženatý otec dvou dcer Boris Jelcin náhle zemřel.