Berlínská zeď

Od roku 1961 dělila 165 kilometrů dlouhá betonová stavba po léta německou metropoli a s ní potažmo celý svět na dva protipóly. Berlínská zeď byla zbořena po téměř třech dekádách v roce 1989. Zůstala však symbolem studené války mezi Západem a Východem.

Po druhé světové válce si vítězné mocnosti rozdělily Německo do čtyř okupačních zón. Stejně tak byl rozčtvrcen i Berlín. Po několika letech se však začaly vyostřovat spory mezi sovětským sektorem a sektory západními - francouzským, britským a americkým.

23. května roku 1949 byla na území západních sektorů založena Spolková republika Německo a o pět měsíců později vznikla Německá demokratická republika, jejímž hlavním městem se stal sovětský sektor Berlína. Západní Berlín tak byl jakousi malou enklávou uprostřed NDR.

Mezi oběma zeměmi byl zpočátku umožněn volný pohyb obyvatel, což zejména "Východňáci" hojně využívali. NDR údajně opustilo asi 2,7 miliónu lidí, z nichž velkou část tvořili vzdělanci. Taková situace však byla pro NDR nepřípustná, což vedlo k rozhodnutí o stavbě pevné hranice. V noci z 12. na 13. srpna 1961 se začala budovat takzvaná berlínská zeď, jež se později stala symbolem bipolárního rozdělení světa za studené války.

Hranici v prvních dnech tvořil pouze ostnatý drát a teprve za několik měsíců dostala podobu betonové zdi. Objekty, které stály v cestě, byly mnohdy srovnány se zemí. V domech sousedících s hranicí byla zatlučena okna na Západ.

Zeď se táhla 165 kilometrů, a to nejen uvnitř města mezi západní a východní částí, ale také vně. Zatímco vnitřní hranice měřila zhruba 45 kilometrů, zbylých 120 kilometrů zdi probíhalo okolo západního Berlína a oddělovalo jej od Braniborska.

Vlastní zeď se skládala z panelů, které dosahovaly výšky až tří a půl metru. Její konstrukce byla zpevněna silnými měděnými dráty, což mělo zabránit rozboření. Jako ochrana proti přelezení zase sloužilo zaoblení na jejím horním konci. Na východ od hlavní zdi se táhlo takzvané pásmo smrti, široké od 30 do 50 metrů a ohraničené další zdí. V něm se nacházely strážní věže, bunkry a různá opatření, jako byly samostřílné kulomety nebo miny. Pásmem neustále pochodovali strážníci s hlídacími psy.

Po celou dobu existence zdi probíhaly pokusy o její překonání a mnohé z nich neměly šťastný konec. Patrně nejznámější pokus o útěk uskutečnil zhruba rok po stavbě zdi osmnáctiletý zedník Peter Fechter. Ten byl postřelen v pásmu smrti a po asi hodinovém krvácení za přihlížení stovek osob zemřel. Strach byl natolik silný, že se mu nikdo neodvážil vydat na pomoc.

O celkovém počtu obětí se vedou spory. Údaje se pohybují od několika desítek až po více než 250. Úspěšných bylo údajně přes pět tisíc.

Berlínská zeď stála 28 let, během kterých se neustále modernizovala. Její konec nastal podobně překvapivě jako začátek její stavby, třebaže mu předcházely diskuse o změnách hranic.

Za to, že pád zdi proběhl právě v noci z 9. na 10. listopad 1989, mohla náhoda a neinformovanost Güntera Schabowského, jednoho z předních funkcionářů Sjednocené socialistické strany Německa (SED) a člena politbyra. Schabowski se totiž nezúčastnil předchozího jednání politbyra, kde se diskutovalo o možnosti povolit občanům NDR cesty do zahraničí. Toto povolení mělo vejít v platnost až v příštích dnech. Schabowski se však ujal mikrofonu a zástup novinářů informoval o usnesení vlády ohledně otevření hraničních přechodů. Na dotaz jednoho z nich, kdy se tak stane, zmatený politik odpověděl, že ihned.

Později vysvětlil, že před tiskovou konferencí dostal pouze papírek se shrnutím vládního usnesení, ovšem bez časových údajů. Mylně se tak domníval, že jde o schválené informace, které svým veřejným prohlášením uvede v platnost. Než někdo stačil zareagovat, rozradostnění Berlíňané už se hrnuli k hraničním přechodům a pád slavné zdi započal. Schabowski byl v lednu následujícího roku vyloučen ze strany.

Likvidace zdi trvala ještě několik let. Dnes se její úlomky prodávají v Berlíně jako turistické suvenýry.