Benedikt XVI.

Benedikt XIV. (vlastním jménem Joseph Aloisius Ratzinger) byl německý katolický duchovní a 265. papež. V čele katolické církve působil v letech 2005 až 2013, než – pro papeže velmi netradičně – rezignoval. Zemřel v roce 2022 ve věku 95 let.

Od zvolení papežem jej provázela nálepka rotvajlera božího. Neprávem, tvrdili znalci vatikánských poměrů.

Než si na počest Benedikta XV. (zastával pontifikát v době 1. světové války) a Svatého Benedikta z Nursie zvolil jméno Benedikt XVI., působil 24 let v čele Kongregace pro nauku víry, nástupkyně někdejšího úřadu Svaté inkvizice. Nesla se s ním reputace autoritářského kardinála.

Papež Benedikt XVI. však takové představy nenaplnil, jakkoliv se nevyhnul některým kontroverzním výrokům.

"Kdyby Jan Pavel II. nebyl papežem, byl by filmovou hvězdou, a kdyby nebyl papežem Benedikt, byl by univerzitním profesorem," citovala stanice BBC srovnání Ratzingera s jeho předchůdcem Karolem Wojtylou od vatikánského analytika CNN Johna L. Allena. Okolí Benedikta XVI. popisovalo jako muže mírného a skromného. Možná neměl charisma Jana Pavla II., ale ať už se vydal kamkoliv, vítaly ho statisíce lidí.

Joseph Aloisius Ratzinger se narodil 16. dubna 1927 v bavorském Marktlu v rodině policisty. Na kněžskou dráhu se vydal také jeden z jeho bratrů – Georg. Sestra Maria se nikdy neprovdala a až do své smrti v roce 1991 vedla Josephovu domácnost.

Když mu bylo deset let, přestěhovala se rodina do Traunsteinu, kde se Ratzinger o čtyři roky později povinně stal členem nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. Podle svých slov nebyl nijak přesvědčeným členem. Ratzingerova rodina odporovala nacistické vládě a v jejich domě v roce 1945 vzniklo velitelství amerických jednotek.

Jeho studia na místním arcibiskupském semináři sv. Michala přerušilo povolání na německo-maďarskou hranici v roce 1943. Ratzinger byl pomocníkem v protiletadlové obraně.

Z armády posléze dezertoval a vrátil se do Traunsteinu, kde se po pobytu v americkém zajateckém táboře a skončení války vrátil do semináře. Vystudoval teologii a filozofii ve Freisingu a v Mnichově a v roce 1951 byl společně se svým bratrem Georgem vysvěcen na kněze.

Ve Freisingu koncem 50. letech získal titul mimořádného profesora. Nepůsobil ale jenom tam, mezi lety 1966 a 1977 byl také ordinářem pro dogmatiku a dějiny dogmatu na univerzitách v Tübingenu a Řezně a učil též v Bonnu.

Ratzinger během druhého vatikánského koncilu v 60. letech pracoval jako konzultant arcibiskupa Josefa Fringse, jednoho z nejradikálnějších reformistů.

V roce 1977 byl jmenován arcibiskupem mnichovsko-freisinským a záhy v červnu 1977 též kardinálem. Kromě vedení Kongregace pro nauku a víru zastával i funkce vedoucího papežské komise pro vyhotovení Katechismu katolické církve a viceděkana a děkana kardinálského kolegia.

Ze své pozice se hned v následujícím roce zúčastnil kolegií kardinálů při volbách papeže. Ratzinger byl v 51 letech jedním z nejmladších volitelů. Nejprve byl zvolen Albiano Luciani (coby papež známý jako Jan Pavel I.). Zemřel však 33 dnů po uvedení do funkce, následně byl vybrán Karol Wojtyła, jež přijal jméno Jan Pavel II.

Jeho svatostí papežem, biskupem římským, zástupcem Ježíše Krista, nástupcem knížete apoštolů, nejvyšším veleknězem katolické církve, patriarchou západu, primasem Itálie, arcibiskupem a metropolitou římské provincie, suverénem Vatikánského městského státu a služebníkem služebníků Božích, jak zní jeho celý titul, byl zvolen 19. dubna 2005. Intronizace se uskutečnila o pět dní později.

Ještě před zvolením dlouhodobě uvažoval o odchodu do důchodu či přesunu do pozice vatikánského knihovníka a archiváře. Jan Pavel II., který k Ratzingerovi měl blízko, však tuto možnost odmítal.

Ve věku 78 let se Joseph Ratzinger stal nejstarším kardinálem zvoleným za papeže od nástupu Klementa XII. v roce 1730. Byl osmým Němcem pozvednutým na papežský stolec.

V polovině února 2013 oznámil, že koncem měsíce rezignuje. Své rozhodnutí zdůvodnil zdravotními obtížemi a únavou. Byl prvním papežem po 600 letech, který se k tomuto kroku rozhodl. V březnu 2013 ho nahradil papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio.

Obraz zatvrzelého konzervativce vyvstal z jeho kritiky liberálů. Ratzinger už během svého působení v Tübingenu vystoupil proti spojování církve se sociálním aktivismem ovlivněným politickými ideologiemi. Benedikt XVI. ale nenaplnil očekávání, že do klíčových postů ve Vatikánů dosadí konzervativce, a zvolil spíše lidi ze středu názorového spektra.

Ústředním motivem jeho papežství byla obrana základních křesťanských hodnot tváří v tvář tomu, co označuje za morální úpadek Západu. Dalším jeho cílem bylo zlepšení vztahů Vatikánu s příslušníky jiných církví.

Nevyhnul se ale přešlapům. Poprask v muslimském světě vyvolalo jeho vystoupení v rodném Bavorsku v září 2006, při němž citoval byzantského císaře Manuela II. Paleologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem.“

V lednu 2009 poškodilo renomé církve rozhodnutí rehabilitovat britského duchovního Richarda Williamsona, který popřel rozsah holocaustu tvrzením o neexistenci plynových komor. Papež byl nucen se veřejně od Williamsonových tvrzení distancovat. Kritika se na něj snesla nejen z Izraele, ale i Německa a samotného Vatikánu. Židům byl navíc trnem v oku papežův návrh na blahořečení jeho předchůdce Pia XII. Podle nich tiše toleroval vyhlazování během druhé světové války.

Komentátoři poukazovali na papežův špatný výběr tiskových poradců. V květnu 2009 vatikánský mluvčí Federico Lombardi v rozporu s Ratzingerovými předchozími výroky řekl, že Benedikt XVI. nikdy nebyl členem Hitlerjugend.

Kromě toho, že odsoudil „ďábelskou“ homosexualitu, pronesl, že kondomy by mohly problém šíření HIV a AIDS v Africe ještě znásobit, a navrhl, aby politikům prosazujícím právo ženy na potrat bylo odepřeno přijímání, ovšem také Benedikt hlasitě kritizoval zabíjení v Iráku či Dárfúru a porušování lidských práv v Číně, zatímco se snažil o obnovu diplomatických vztahů s Pekingem.

V září 2009 navštívil Benedikt XVI. na tři dny Českou republiku. V hlavním městě se poklonil pražskému Jezulátku a v Brně a ve Staré Boleslavi sloužil mše. Mimo jiné uctil památku svatého Václava a věnoval se i 20. výročí pádu komunismu.

Na Štědrý den pak papeže v římské bazilice svatého Petra napadla 25letá Susanna Maiolová. Když Benedikt přicházel zahájit půlnoční mši, přeskočila bariéru a snažila se mu stáhnout roucho. Přitom upadla a papeže strhla na sebe. Pak ji zneškodnili strážci.

Údajně psychicky nemocná žena skončila v nemocnici a papež jí odpustil, i když vyšlo najevo, že na něj útočila už v předchozím roce. Tehdy ji švýcarská garda stačila zastavit včas.

Benedikt XVI. kromě akademických prací (jeho disertační práce se věnovala lidu a Bohu v Augustinově učení o církvi a habilitační práce nesla název Teologie dějin sv. Bonaventury) vydal knižní rozhovor Sůl země (1996), autobiografii Z mého života (1997) a tituly Hodnoty v čase převratu (1995) a Ježíš z Nazareta. Od křtu v Jordánu do Proměnění (2007). Encykliku zveřejněnou v lednu 2006 nazval Deus Caritas Est (Bůh je láska), její následovnici, která vyšla 30. listopadu 2007, Spe Salvi (Spaseni v naději).

Benedikt (z latinského požehnaný) miloval klasickou hudbu, s oblibou hrál na piano Beethovenovy a Mozartovy skladby. Rockovou hudbu nesnášel. Měl rád kočky. Byl prý povahy mírné a starostlivé. Hovořil šesti jazyky a na mladé věřící se obracel i pomocí internetových stránek Facebook a YouTube.

V roce 2020 se stal nejdéle žijícím papežem v historii, v 93 letech překonal Lva XIII., který žil převážně v 19. století. Benedikt XVI. zemřel 31. prosince 2022 ve věku 95 let.