17. listopad 1989

17. listopad, po světě známý jako Mezinárodní den studenstva, se v Česku vztahuje ke dvěma historickým milníkům, jež od sebe dělí půl století: uzavření českých vysokých škol v roce 1939 a začátek sametové revoluce v roce 1989.

Od roku 2000 se obě události v České republice uctívají státním svátkem. Do té doby měl 17. listopad statut významného dne. Výročí boje studentů za svobodu a demokracii si připomínají i občané Slovenské republiky.

Tento den je rovněž Mezinárodním dnem studenstva, který odkazuje právě na události v protektorátu roku 1939. Rozbuškou k nim se stala pražská demonstrace po pohřbu studenta Jana Opletala 15. listopadu 1939, která přerostla v protiokupační protesty. Opletal podlehl čtyři dny předtím následkům střelného zranění, jež utrpěl během násilného potlačení tiché demonstrace studentů u příležitosti 21. výročí vzniku Československa.

Adolf Hitler poté nařídil uzavření všech českých vysokých škol, k němuž došlo právě 17. listopadu. V zemi proběhlo rozsáhlé zatýkání mezi studenty. Více než tisícovka jich byla převezena do koncentračního tábora Sachsenhausen, z nějž už se někteří nevrátili. V bývalých ruzyňských kasárnách pak Němci popravili devět studentů, kteří podle nich stáli v čele studentských organizací.

Půlstoletí staré události si občané připomněli také v roce 1989, kdy povolené pietní shromáždění studentů přerostlo v protirežimní demonstraci, jež byla nelítostně potlačena. Akce odstartovala sametovou revoluci, která vedla ke svržení totalitního režimu v Československu.

V průběhu 80. let došlo v Československu k mírnému rozvolňování režimu, což umožnilo opozici větší aktivitu. Zejména v letech 1988 a 1989 se stále častěji pořádaly demonstrace k uctění historických okamžiků. Revoluční nálady přiživil také sovětský prezident Michail Gorbačov svým rozhodnutím o opuštění Brežněvovy doktríny, která Sovětskému svazu umožňovala intervenovat v přidružených zemích. Komunistické režimy ve státech východního bloku se pak jeden po druhém hroutily. Devátého listopadu padla například Berlínská zeď.

Na 17. listopadu 1989 bylo domluveno shromáždění studentů na Albertově. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se na místě sešlo několik tisíc studentů. Na začátku demonstrace se slova ujal Josef Šárka, účastník Opletalova pohřbu v roce 1939. "Studenti, nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát," pronesl.

Původně ohlášený pietní akt se brzy změnil v protirežimní demonstraci, kdy dav skandoval hesla jako Zrušte monopol KSČ! Chceme svobodné volby! Jakeš ven! a provolával slávu Chartě, Tomáši Garriguoviu Masarykovi a Václavu Havlovi. Před pátou se průvod vydal na Vyšehrad, kde lidé zcela zaplnili hřbitov a jeho okolí. Někteří položili květiny k hrobu Karla Hynka Máchy, na závěr se hromadně zpívala státní hymna.

Ve čtvrt na sedm demonstrace na Vyšehradě oficiálně skončila a někteří se rozešli domů. Většina ale chtěla pokračovat do centra na Václavské náměstí. Několikatisícový dav se vydal Vyšehradskou ulicí směrem na Karlovo náměstí. V tom mu ale zabránily bezpečnostní složky, jejichž členové zastoupili demonstrantům cestu a došlo k prvním incidentům. Policie měla rozkaz nepustit průvod na Václavské náměstí.

Špacír protestujících se proto odklonil na nábřeží, odkud putoval k Národnímu divadlu. Tam čelo průvodu zabočilo směrem na Národní třídu. Pochodující dav byl zastaven až v oblasti Perštýna, kde jej před obchodním domem Máj veřejná bezpečnost obklíčila a odřízla okolní ulice. Uprostřed policejních kordonů zůstaly údajně uvězněny dva až tři tisíce lidí.

Demonstranti si posedali na zem a nenásilnou demonstraci doprovodili skandováním hesel jako Máme holé ruce! nebo Vy nás máte chránit! Lidé v předních řadách zapálili ve volném pruhu mezi nimi a policií svíčky a některé dívky zastrkávaly ozbrojencům za štíty květiny jako výraz nenásilí.

Bezpečnostní složky ještě více sevřely obklíčení a zároveň vyzvaly dav k opuštění prostoru. Nebylo však kudy odejít, a tak policie po "neuposlechnutí" výzev začala účastníky protestu surově bít. V jednom místě vytvořili příslušníci uličku, kterou se demonstrující pokoušeli uniknout ze stísněného davu. Tam je ale čekaly jen další rány a mlácení.

Stovky lidí utrpěly při zásahu zranění a mnoho jich bylo v poutech transportováno připravenými autobusy. Některým se podařilo schovat v chodbách okolních domů a v bytech, do nichž byli vpuštěni. Po deváté hodině byl dav rozptýlen. Později večer se někteří vrátili, aby na místě zapálili svíčky. Mnozí se vydali informovat o událostech divadelníky.

Brutální zásah pobouřil většinu společnosti včetně některých komunistů. Jako první se ke studentům připojili následující den herci, kteří se sešli v Realistickém divadle a společně s nimi začali organizovat stávku.

Na tomto setkání také zazněla informace o ubitém studentovi Martinu Šmídovi, která se později ukázala jako nepravdivá, ale přinesla klíčový zvrat událostí. Zmínka o oběti brutálního zákroku totiž vyburcovala celou společnost. Se zprávou přišla Drahomíra Dražská, vrátná vysokoškolských kolejí. Následně ji novinář Petr Uhl vypustil do rádia Svobodná Evropa.

V událostech sametové revoluce objevili mnozí v průběhu let řadu záhadných momentů, které daly vzniknout několika konspiračním teoriím. Nejodvážnější z nich tvrdí, že za vyvoláním protestů stáli samotní komunisté, kteří tak chtěli svrhnout stranické špičky.

Například rozšiřování zprávy o smrti studenta Šmída má podle některých na svědomí sama StB. Ostatně často se mluví o tom, že čelo průvodu z Vyšehradu do centra Prahy měl vést právě agent Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, jenž pak na Národní třídě údajně předstíral zraněného. I o Drahomíře Dražské, která s informací o ubitém studentovi přišla, se mluví jako o pochybné narkomance s možným napojením na StB.

Někteří fanoušci konspiračních teorií hovoří i o vlivu Moskvy a KGB, které podle nich stály za vypuknutím protestů. Zastánci konspiračních teorií se podivují také nad tím, proč tehdejší funkcionáři nesáhli k armádnímu útoku, když armáda i lidové milice byly odhodlány zasáhnout.

Petr Uhl byl kvůli rozšíření informace o Martinu Šmídovi 19. listopadu zadržen a obviněn. Společně s jeho manželkou byla zadržena i Dražská, která pak svou původní výpověď o Šmídově smrti popřela.

Opozice v čele s Václavem Havlem, Alexandrem Vondrou, Rudolfem Battěkem, Janem Urbanem a dalšími začala 19. listopadu formovat Občanské fórum (OF). Studenti zase založili koordinační stávkový výbor.

OF vystoupilo s čtyřmi základními požadavky:

Odpoledne se uskutečnila tryzna za Martina Šmída, ačkoli zpráva o jeho smrti byla opakovaně dementována.

V průběhu následujícího týdne se lidé po celé republice spontánně srocovali na veřejných místech k demonstracím. Diskutovalo se nad posledními událostmi a postupem do dalších dní. Studenti a členové OF organizovali stávky a vyjednávali s funkcionáři stávající vlády. Hlavními místy setkání byly Václavské náměstí a Letenská pláň, kde k lidu promlouvali osobnosti politické, kulturní i sportovní sféry.

20. listopadu se konala mimořádná plenární schůze vlád Československa, Česka a Slovenska. Návrh premiéra Ladislava Adamce, který byl nakloněn vyjednávání s protestujícími, aby byl zásah ze 17. listopadu prohlášen za neadekvátní a politováníhodný, členové vlády odmítli.

Adamec se také poprvé setkal s některými čelnými představiteli OF vyjma Václava Havla. O nastalé situaci ve státě rokovalo také předsednictvo ÚV KSČ. Na Václavském náměstí se večer sešlo přes sto tisíc lidí.

Tam se demonstrující vrátili i brzy po ránu následujícího dne. Někteří členové vlády v čele s premiérem se po poledni sešli se zástupci opozice.

Večer 21. listopadu si zhruba 200 tisíc lidí na Václavském náměstí vyslechlo projevy představitelů OF a řady významných osobností, které promluvily z Melantrichova balkónu. Poprvé vystoupil i Václav Havel, jenž ohlásil program OF. Dav odpovídal potleskem, skandováním protikomunistických hesel, cinkotem klíčů a řinčením budíků, které symbolizovaly "poslední zvonění" režimu.

Demonstrace tento den probíhaly nejen v Praze, ale téměř v každém větším městě. Funkcionáři se připravovali nasadit proti nepokojům i armádu. V noci z 21. na 22. listopadu do Prahy přijelo několik tisíc členů lidových milic, kteří nakonec do listopadových událostí nezasáhli. Odpoledne se konala na Václavském náměstí další organizovaná demonstrace, po které vyhlásili studenti společně s Občanským fórem generální stávku na 27. listopadu.

Dalšího dne, 23. listopadu, se v Praze uskutečnilo setkání čelných představitelů Československé lidové armády, na němž byla vyjádřena podpora vládě a připravenost v případě nutnosti zasáhnout proti podvracečům režimu. Odpoledne se uskutečnilo zasedání OF, po kterém se jeho představitelé vydali na Václavské náměstí podpořit demonstranty.

Na mimořádném jednání ÚV KSČ 24. listopadu se vzdali svých funkcí generální tajemník Miloš Jakeš i ostatní členové předsednictva ústředního výboru. Československá televize večer poprvé odvysílala záběry ze 17. listopadu.

Následující den v ranních hodinách vydalo OF vyjádření, v němž shledalo odstoupení vrcholných členů ÚV KSČ nedostatečným. 25. listopadu se také uskutečnila nejrozsáhlejší demonstrace v rámci sametové revoluce, na Letenské pláni se sešlo na 800 tisíc lidí.

V noci se zástupci studentů setkali s některými členy vlády. V odpoledních hodinách 26. listopadu pak předseda vlády Ladislav Adamec předstoupil na Letné před demonstrující půlmilionový dav. Pochválil si dosavadní jednání s opozicí a nabádal k odvolání generální stávky. Začalo se hovořit také o propouštění politických vězňů. OF téhož dne vydalo své Programové zásady, zatímco na dalším večerním mimořádném jednání ÚV KSČ se komunističtí funkcionáři shodli na dalších ústupcích.

V pondělí 27. listopadu v pravé poledne proběhla na celém území ČSSR generální dvouhodinová protestní stávka, do níž se zapojila většina institucí po celé republice. Během stávky se lidé stejně jako v předchozích dnech shromažďovali na veřejných místech.

Na druhý den komunistická strana oznámila, že je ochotna upustit od požadavku na vedoucí úlohu ve státě. Bylo rozhodnuto o vypuštění článku č. 4 z ústavy a Ladislav Adamec oznámil, že do 3. prosince představí novou vládu. Tak sice učinil, avšak kabinet s 15 komunistickými členy nenaplňoval představy opozice o nekomunistické vládě. Občanské fórum pohrozilo další generální stávkou a vláda nakonec 7. prosince rezignovala.

Nová byla jmenována o tři dny později. V kabinetu Mariána Čalfy usedlo deset komunistů, po dvou členech měli lidovci a socialisté a sedm bylo nestraníků. Prezident Husák ještě týž den oznámil svou rezignaci. V tu dobu se postupně otevíraly hranice Československa a do vlasti se začali vracet emigranti.

Koncem prosince bylo Federálnímu shromáždění umožněno kooptovat do svých lavic poslance bez předchozích voleb. Do čela instituce se tak postavil Alexandr Dubček. Následně byl 29. prosince jednomyslně zvolen Václav Havel československým prezidentem.