S dozimetrem na kapse aneb Za radioaktivním odpadem v dole Richard

Vchod do podzemí střeží soška svaté Barbory, tradiční ochránkyně horníků. V 19. století se tu těžil vápenec, následně prostory zabrali nacisté, již z nich udělali tajnou zbrojní továrnu.

Chodby pro ni kopali či rozšiřovali vězni, včetně těch terezínských, v nelidských podmínkách od jara 1944 do konce 2. světové války. Celkový rozsah původního areálu není dodnes plně zmapován.

„My využíváme jen zlomek z dřívějších prostor, konkrétně jeho část Richard II,“ říká mi Martina Máčelová ze Správy úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO). Právě ona má chod zdejšího místa – o rozloze okolo 16 hektarů a celkovém objemu využívaných důlních prostor přes 19 tisíc metrů krychlových – na starosti. Jsou určeny pro bezpečné ukládání, k likvidaci nízko a středně aktivního radioaktivního odpadu.

Napěchovaný v sudech jej sem přivážejí kamióny několikrát ročně, za tu dobu jich v podzemí na Litoměřicku skončí kolem čtyř set. Na běžnou skládku se jejich obsah podle zákona ukládat nesmí. Způsobil by nedovolené ozáření člověka a jeho životního prostředí.

„Nejčastěji jde o odpad z nemocnic, výzkumu, průmyslu. Tedy o předměty obsahující určité radionuklidy: typu cesium, americium, o nichž asi každý z nás někdy slyšel. Konkrétně pak jde například o rukavice, jehly, buničitou vatu, laboratorní sklo, nejrůznější obaly, dekontaminační roztoky, kontaminovanou suť či plasty...,“ pokračuje Máčelová s tím, že u nich končí také zářiče používané výrobci nápojů ke zjišťování, zda jejich plechovky mají tu správnou míru.

„Na lince mají v plničce malinký zářič a detektor, který hladinu tekutiny hlídá tak, aby jí bylo v každém obalu správně,“ vysvětlí mi. Doplní, že ve zdravotnictví patří k větším producentům odpadu, jenž se v Richardovi ukládá, mimo jiné transfúzní stanice nebo oddělení využívající k léčbě pacientů radiofarmaka.

Potřeba bezpečně ukládat zmíněné odpady pod zem u nás souvisela s rozvojem jaderných technologií v 50. letech. Nejdříve končil na Berounsku, ovšem záhy se jako vhodnější prostředí pro něj ukázalo vápencové podloží v dole Richard.

Do střeženého areálu se materiál dnes dostává v sudech od firem, které mají povolení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost vytvářet – jak se odborně říká – „odpad ve formě vhodné k uložení“. Jde obvykle o dvěstělitrové sudy, uvnitř nichž jsou ty stolitrové s radioaktivním materiálem v pevném skupenství. Než dorazí do Richarda, jinde je zalijí betonem. Pro zvýšení odolnosti proti vlhkosti jsou navíc pozinkované, natřené antikorozním přípravkem. Nechybí na nich ani nápisy obsahující mimo jiné informace o váze, původu...

To, aby údaje seděly, se přitom před uložením pod zem znovu kontroluje. Každý sud má tak vysvědčení, průvodní list, který SÚRAO dostává před příjezdem zásilky. „Obsah radionuklidů, hmotnost a další vlastnosti sudu jsou přesně stanoveny limity a podmínkami... Tím je právě zajištěna ta bezpečnost na dlouhou dobu a bezpečnost obsluhy při manipulaci. Za to, že nám sud přivezou, firmy platí,“ vyjmenovává další nezbytnosti Máčelová.

Za každý sud platí jeho odesilatel přes třicet tři tisíc korun, ovšem ani tato, pro laika zdánlivě vysoká částka, náklady na jeho uložení pod zem nepokryje. Výdaje na ukládání radioaktivního odpadu navyšují totiž i zákonem dané poplatky obcím, na jejichž území úložiště jsou.

„Litoměřicím takto za Richarda jdou ročně čtyři milióny korun, a to není konečná částka. Dostávají ještě další peníze, a to za každý uložený metr krychlový odpadu za rok,“ upřesňuje Máčelová.

V tu chvíli už stojíme v šatně, oblékáme se do šedivých plášťů s nápisem SÚRAO na zádech, nasazujeme si helmy, na kapsu připevňujeme dozimetry... Z převlékárny je to k nenápadné bráně otevírající a zavírající vchod do úložiště jen pár desítek metrů. „Normálně je tady hodně čisto, klidně tu můžete chodit v lodičkách, ani se nezašpiníte,“ říká mi po zaklapnutí plechových vrat vedoucích do dolu moje průvodkyně.

Naráží tím na fakt, že zdejší podzemí právě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí a místy tu na zemi leží prach. Uvolňuje se při stavebním zpevňování stropů a stěn v dosud nevyužívaných komorách. Probíhající úpravy mají za cíl zastavit přirozené zvětrávání vápence, jeho drolení do míst, do nichž se jednou budou ukládat sudy.

„Dáváme do stropů svorníky, které prošívají horninu, drží její vrstvy při sobě. Přidáváme na ně také zpevňující kari sítě, vše ještě betonujeme,“ vypočítává rozsah stavebních prací Máčelová a dodává: „Úpravou dílčích komor zvyšujeme i kapacitu úložiště. Nerozšiřujeme ho, ale ze starých chodeb budujeme nové ukládací komory s vhodným profilem. Jednoduše řečeno, snažíme se, aby na sebe sudy dobře pasovaly a byly uloženy bezpečně.“

Vzápětí se pustí do vyjasnění, co se stane po převzetí sudů pracovníky SÚRAO. „Po ověření všech náležitostí putuje na vysokozdvižném vozíku do podzemí. Tam je uložen do regulérní ukládací komory. Klademe naležato jeden na druhý. Když je komora plná, uzavře se a volné prostory mezi sudy se seshora zalijí betonem,“ popíše mi vysoce odborný postup v co nejjednodušší verzi.

Při prohlídce podzemí dostávám také důkladnou přednášku o tom, co se tu (ne)může uložit. Rozhodně tady nečekejte vyhořelé jaderné palivo z jaderných elektráren. Na Litoměřicku opravdu končívá odpad z nemocnic, z vědeckého výzkumu. „Hlavním našim dodavatelem je Ústav jaderného výzkumu Řež, který materiál předem ještě třídí,“ vysvětluje Máčelová.

V praxi to vypadá tak, že nejdříve do Řeže pošle pracoviště – s povolením s technologií využívající radioaktivní látku pracovat – již skutečně hodně protříděný odpad, a to podle jeho radioaktivity.

„K nám jde jen to, co se nedá dále jakkoli využít... Jeden k nám dodaný sud pak může vážit maximálně šest set kilo,“ doplní s tím, že pod zem je možné uložit i nestandardní velikost, což je ale dražší. Sud v tomhle případě nahradí kovová bedna. Přesnou částku, kolik za ni dodavatel zaplatí, určuje posléze ceník, který stanovila svým rozhodnutím vláda.

Ať už je materiál uložen v jakémkoli tvaru, platí pro něj stejná přísná bezpečnostní pravidla. A aby fungovalo vše tak, jak má, sledují litoměřický areál SÚRAO nejen lidé, ale také nejmodernější technologie. Zdejší hladinu radioaktivity třeba hlídají dozimetry umístěné na plotech. V pravidelných intervalech zjišťují, zda zezdola nevychází nežádoucí záření gama.

„Pro tyto účely máme i několik vrtů, z nichž odebíráme vodu. Tu bereme rovněž z okolí: z Labe, z jedné studně, z nedaleké čističky odpadních vod. Analyzujeme ji na přítomnost radionuklidů,“ líčí Máčelová. Doplní, že v žádném podobném vzorku se nikdy nenašla ani stopa podobného znečištění.

Za pravdu, že je úložiště super bezpečné, jí dává i jiná skutečnost. Nachází se v chráněné přírodní rezervaci České středohoří vyhlášené rostlinnou a živočišnou rozmanitostí. Také proto proti němu místní v drtivé většině neprotestují, dávno si na něj za desetiletí i zvykli. Ostatně stojí téměř osamoceně v kopci, v jeho bezprostředním okolí nejsou skoro žádné domy.

V současnosti je v dole Richard prostor určený SÚJB (Státní úřad pro jadernou bezpečnost - pozn. red.) pro úložiště plný z více než osmdesáti procent. Rozšířit jej může další rekonstrukce. Sudy se speciálním odpadem se tak sem budou vozit ještě dlouhé roky, až do doby, kdy v Česku vznikne centrální uložiště radioaktivního odpadu, tzv. hlubinné úložiště.

„Část veřejnosti proti němu protestuje. Kdo ví, kdy se začne stavět, kdy se zprovozní,“ uvědomuje si Máčelová. Poslední slova padají opět u zařízení měřícího dávku z ozáření za dobu pobytu v podzemí. Údaj na dozimetru ukazuje, že ve vápencových chodbách jsou hodnoty radioaktivity nižší než ty původně naměřené, tedy na Zemi ještě v šatně.

„Dozimetr nelže,“ směje se má průvodkyně. Potvrdí mi tím známý fakt, že přirozená míra radioaktivity u nás je oproti okolním státům poměrně vysoká. Může za to nejen geologické podloží republiky, ale také stavby, které nás často po staletí obklopují. Konkrétně materiál, z něhož je naši předci kdysi stavěli... Ovšem to už je úplně jiný příběh.