Článek
Štěpánka Rytinová prodělala mrtvici ve svých čtyřech letech. Její maminka Tereza Rytinová-Hesounová tenkrát naprosto zdravou holčičku odvedla jako obvykle do školky a šla do práce. Během dopoledne jí však ze školky volali, že holčička zkolabovala a přijela pro ni rychlá záchranná služba.
„Učitelka poznala, že by to mohla být mrtvice, protože měla spadlý koutek a neartikulovala, nemluvila. A sjela jim ze židličky na zem,“ popsala příhodu matka Štěpánky. „Volali mi do práce, manžel byl v práci v Praze, ten jel rovnou do Motola, mě vlastně vezli hasiči. Mým autem, protože já bych nebyla schopná. Pak už mi těch 14 dní splývá,“ vzpomínala.
V nemocnici lékaři potvrdili, že Štěpánka prodělala těžkou mozkovou mrtvici, při které úplně přišla o řečové centrum v mozku, nějakou dobu nebyla schopná ani pohybu.
„Nechodila, nemluvila, nehýbala se, nic. Já jsem vůbec nevěděla, co se děje. V životě by mě to nenapadlo, v životě jsem neslyšela o tom, že by dítě mělo mozkovou mrtvici,“ řekla paní Rytinová-Hesounová.
Žijte, jako by se nic nestalo
V nemocnici a na rehabilitaci v Janských Lázních strávila se Štěpánkou dohromady asi tři měsíce. Díky rychlé pomoci, okamžité rehabilitaci a logopedii dnes Štěpánka dokáže bez větších potíží fungovat v kolektivu zdravých dětí, určitá omezení ale bude mít do konce života.
„Neurolog v Motole řekl: žijte, jako kdyby se nic nestalo, považujte ji za zdravého člověka. Bude mít nějaká omezení, ale vy je nějak překročíte. A to jsem si vzala za své. Zkoušeli jsme věci různými způsoby, aby mohla být zařazena co nejvíc do běžného života. To je myslím i pro ni nejdůležitější, že i ona to chce,“ řekla matka Štěpánky.
Štěpánka nemůže po mrtvici hýbat pravou rukou, má problémy s pravou nohou i celkovou stabilitou. Na kole už si tak nejspíš nikdy nezajezdí, zvládá ale spoustu jiných sportů.
„Začala jezdit na koloběžce, tak nějak to dává, lyžuje, to začala hned v Janských Lázních následující rok. Plavání má v rámci rehabilitace, také začala jezdit na koních, každý týden chodí na fyzioterapie, na masáže a logopedii, ale ty už jsou takové v pozadí,“ vypočítala seznam Štěpánčiných aktivit její matka.
Stát nepomůže
Následkem ztráty řečového centra v mozku má Štěpánka dodnes problémy s mluvením, díky rychlé regeneraci u dětí však úlohu řečového centra přejala jiná část mozku. „Hledá slova, hledá hlavně alternativy slov, takže vyprávění je někdy zábavné, viď?“ obrací se matka na svou dceru. Pokud by takto rozsáhlá mrtvice postihla staršího člověka, následky by byly mnohem výraznější.
V těžkých chvílích byla paní Rytinové-Hesounové oporou hlavně rodina, od státu se velké pomoci nedočkala. Spíš naopak. „Stát jí (Štěpánce) naopak sebral průkaz ZTP, má teď ZP. Já už jsem ale neměla sílu s tím bojovat, pro mě bylo důležitější s ní absolvovat všechny rehabilitace, aby byla zařazená do běžného života než bojovat ještě se státem,“ uvedla paní Rytinová-Hesounová s tím, že průkaz ZTP dívce sebrali proto, že ruku přece má, i když nefunkční, ale má.
Jediné, co hradí pojišťovna, je fyzioterapie, na kterou Štěpánka dochází každý týden, zbylé aktivity musí hradit rodina ze svého rozpočtu. „Koně a plavání jsou hrozně důležité na záda, pro páteř. To se ortopedové vždycky hrozně diví, že to má v pořádku. To je tím, že to 10 let dělá opravdu pravidelně,“ vysvětlila matka. Podle jejích slov měli také štěstí na lidi kolem sebe, kteří rodině v těžké situaci pomohli.
Štěpánka je nad věcí
Sama Štěpánka si na příhodu moc nepamatuje. „Nepamatuju si to, já mám úplný černo,“ řekla. „Vlastně v nemocnici si vybavuju chlapečka, který tam se mnou ležel. Dál si pamatuju psa. Každý měsíc tam přivezli psy a my jsme si s nima měli hrát, měli jsme jim něco házet a tak,“ dodala.
Ačkoli si svá omezení Štěpánka uvědomuje, zdá se, že si s nimi velkou hlavu nedělá a umí si poradit. Nehybná ruka ji dokonce nebrzdí ve fotografování, kterému se věnuje. „Ono mi pomůže, když si potřebuju něco přidržet, tak ji tam dám, a potom si ji odložím, tak normálně fotím,“ vysvětlila.
I vztahy ve škole jsou podle ní dobré. „Vůbec se na mě nekoukají, jako že támhleta holka má něco s rukou, prostě se na mě koukají jako na normální dítě,“ uzavřela Štěpánka.
Důvod zveřejnění
Rodina se rozhodla příběh zveřejnit, aby informovala veřejnost. Málokdo totiž vůbec tuší, že se dítěti může něco podobného stát.
„Těch dětí je tak málo, já sama jsem při hledání podobných případů narazila jen na jeden,” vysvětluje maminka Štěpánky s tím, že je potřeba, aby se o takových věcech více hovořilo.