Článek
Vážený pane prezidente, vážená paní Gašparovičová, vážené dámy a pánové,
dovolte mi, abych Vás při této slavnostní příležitosti přivítal – a není to ani zdaleka poprvé – zde na Pražském hradě. Tato Vaše státní návštěva, vážený pane prezidente, se uskutečňuje tři měsíce před koncem mého prezidentského období a několik málo dní před dvacátým výročím rozdělení Československa a vzniku samostatné Slovenské a České republiky.
Sedmdesát let existence našeho společného státu tehdy skončilo. Rozuměl jsem a rozumím tomu i s odstupem dvaceti let tak, že pád komunismu dal prvně v dějinách slovenskému národu šanci začít si budovat svůj vlastní suverénní stát. Ne všichni to v té době tak chápali. My, pane prezidente, kterým bylo tehdy svěřeno podílet se na tomto nesmírně důležitém politickém úkolu, jsme stáli před nesmírně obtížnou a zodpovědnou volbou. Dnes, po dvaceti letech, můžeme říci, že jsme v ní obstáli.
Obstáli jsme v ní proto, že naší prioritou bylo uchování přátelství a dobrých vztahů mezi Čechy a Slováky a naše budoucí spolupráce. Obstáli jsme proto, že jsme k sobě navzájem přistupovali s respektem a snahou se chápat. Obstáli jsme proto, že jsme chtěli, abychom nejen my, ale i druhá strana mohli být úspěšní.
Dnes jsou česko-slovenské vztahy na výborné úrovni. Nezatěžují je žádná historická břemena, pocity křivdy či negativní sentimenty. Obě země jsou stabilními demokraciemi. Nehraje roli, zda v jedné či druhé zemi je u vlády pravice nebo levice – první cesty po zvolení vedou vždy do Prahy či Bratislavy. Blízkost a provázanost našich ekonomik zůstává mimořádná, slovenská kultura je každodenní součástí našich životů a nejinak je tomu s kulturou českou na Slovensku. O ohromné šíři mezilidských vztahů je zbytečné hovořit. Léta společného soužití nás obohatila, sblížila a dala nám dobrý základ pro úspěšnou partnerskou budoucnost.
Když hovořím o době počátků naší obnovené demokracie, dovolte mi, abych vzpomenul památku osobnosti, která je spojena s touto dobou i s Vaším úřadem a nedávno nás opustila. Chci vzpomenout, vážený pane prezidente, Vašeho přítele a spolupracovníka, prvního polistopadového předsedu vlády Slovenské republiky Milana Čiče. Byl to přítel České republiky, politik a právní odborník, kterého jsme si vážili.
Vážený pane prezidente, Vaše dnešní návštěva není naším posledním setkáním před ukončením mého funkčního období hlavy státu. Jak velí již zmíněná dobrá tradice, má poslední zahraniční cesta bude směřovat na Slovensko. Všichni se na to těšíme.
Přesto se neubráním jistému ohlédnutí se zpět již dnes. Před deseti lety, natož pak před lety dvaceti, kdy vznikaly naše republiky, nikdo z nás nečekal tu realitu, s níž se dnes musíme potýkat. Nečekali jsme, že nestabilita, ekonomické problémy a krize přijdou z onoho idealizovaného Západu, že to bude Evropa, její neudržitelný ekonomicko-sociální model a nezvládnutá integrace, které vytvoří i pro naše země těžko řešitelné problémy a chmurné perspektivy do budoucna. Je v našem společném zájmu, aby Evropa hledala skutečná řešení problémů, ne aby si za další a další miliardy z peněz daňových poplatníků členských zemí kupovala nic neřešící odklady nevyhnutelných rozhodnutí. Hrozící dlouhodobá ekonomická recese či v nejlepším případě stagnace Evropy naše relativně malé a na exportu závislé ekonomiky vážně ohrožuje. Navíc hrozí, že náš hlas v urychleně centralizované a sjednocované Evropské unii ztratí veškerou váhu.
I proto bychom měli úzce spolupracovat navzájem spolu, ale i s dalšími partnery, kteří problémy chápou podobně a mají obdobné zájmy. Obě naše země mají zájem na stabilitě Evropy i našeho regionu. Obě země čelí pokusům oživovat problémy z tragické minulosti XX. století. Obě sdílí i zájem na stabilitě a překonání konfliktu na Balkáně a jsou pro plnou integraci jeho zemí do evropských struktur.
To vše dává česko-slovenským vztahům obsah a smysl daleko do budoucnosti. Věřím, že bude pro obě naše země úspěšná. Věřím, že Češi a Slováci zůstanou sobě navzájem skutečnými bratry.