Článek
Vážení vysocí ústavní činitelé, vážení hosté, dámy a pánové,
jsem rád, že se i letos scházíme v prostorách historického Vladislavského sálu Pražského hradu v takto reprezentativní sestavě, abychom připomněli a společně oslavili náš největší svátek, kterým 28. říjen – den vzniku našeho novodobého státu – nesporně je.
Jsem rád, že s námi v tento večer prostřednictvím televizní a rozhlasové techniky může být i naše veřejnost, kterou chci co nejsrdečněji pozdravit. Je dobře, že je u nás stále ještě mnoho lidí, pro které je dvacátý osmý říjen dnem svátečním.
Témat, o nichž by v tento večer – v takto širokém posluchačském a diváckém společenství – bylo vhodné a aktuální mluvit, je více než dost. Mohu se dotknout jen několika z nich, těch, která považuji za nejnaléhavější.
Nebudu se – pro někoho možná překvapivě – zabývat dnešní evropskou krizí, i když mimořádně důležitá je a i když náš domácí vývoj a dlouhodobou prosperitu naší země ovlivňuje a ohrožuje. O tom jsem v tento sváteční den mluvil už několikrát i v době, kdy si mnozí hloubku blížící se krize evropské měny a ekonomiky neuvědomovali nebo si ji nechtěli připustit.
Chci promluvit o širším pozadí těchto věcí, protože jedině tam vidím možnost řešení. Žijeme v poněkud zvláštní době. Žijeme v době oslavování a velebení globálna, v době zdůrazňování světa bez hranic, světa postnacionálního. Žijeme ve světě, který si namlouvá, že si se vším poradí, neboť na to má internet, Google a Wikipedii, umělou inteligenci, ale i politickou korektnost a technicky dokonalé, přímo orwellovsky vybavené tajné služby. Žijeme ve světě, který se nechává lákat ďábelským pokoušením Goethova Mefista k přijetí postoje, že minulost je bezvýznamná a jakoby ani nikdy nebyla, ve světě, který si myslí, že je v každé libovolné chvíli možné začínat znovu, který se tváří, jakoby nic než přítomnost a budoucnost nebylo.
To je velký omyl. I dnes je třeba se učit z historie, z tradic, ze zkušeností a z generacemi ověřených vzorců chování. I nyní, nebo spíše právě nyní, je třeba vědět, že pýcha našeho rozumu potřebuje vědomí jistého rámce, v němž se smíme pohybovat, a že vykročit mimo něj je riskantní a nebezpečné. Tato obecnější, zdánlivě málo praktická témata si ujasnit musíme, protože bez nich témata každodenní, dílčí, v lecčems banální, zdánlivě nedostatečně velká a heroická, úspěšně řešit nelze. Realita nás o tom přesvědčuje dnes a denně.
Generacím, které se narodily v letech osmdesátých a pozdějších, to, co vidí kolem sebe, snad připadá jako samozřejmost, ale samozřejmé to není. Je na nás starších, abychom v našich dětech a vnucích udržovali povědomí o tom, jak snadno lze svobodu a možnost smysluplného života ztratit a jak obtížně se jednou ztracená svoboda a demokratické uspořádání společnosti vrací zpět. Prožitek dlouhých desetiletí života v komunistickém typu nesvobody naši citlivost v těchto věcech posiluje a motivuje nás hledat systém, řád, obsah věcí, nejen jejich vyprázdněnou formu.
Za několik dní si připomeneme 22 let od pádu komunismu a od vstupu do éry svobody, která nám byla – jistě i naším vlastním přičiněním – na tak dlouhou dobu odepřena. Když to bylo pouhých 5 či 10 let, kladl jsem si otázku, zda je vhodné říci už nebo teprve. Odpovídal jsem si, že v něčem platí to první a v něčem to druhé. Teď nárok na tuto otázku nemáme, teď je to mimo veškerou pochybnost už 22 let. Delší období svobody, relativního klidu a nekatastrofického vývoje jsme v našich poměrně krátkých moderních dějinách ještě nikdy neměli.
Naše 1. republika, vzniklá před 93 lety, trvala jen dvě desetiletí, a to ještě byla narušena velkou hospodářskou krizí třicátých let, s jejíž hloubkou krizi ze závěru minulého desetiletí nelze srovnávat. Za dvacet let Masarykovy a Benešovy éry vzniklo mnoho pozitivního, na co jsme mohli navazovat, ale vše skončilo mnichovským diktátem, brzy na to obsazením zbytku naší okleštěné země hitlerovským Německem a nakonec 2. světovou válkou se všemi jejími hrůzami. Dnes nám hrozí nejrůznější nebezpečí, ale s největší pravděpodobností nikoli rozvrácení republiky takovým způsobem, jako tehdy.
Přesto pocit klidu, uspokojení, bezstarostnosti v současnosti neprožíváme. V osobních životech snad mnozí z nás ano, ale v prostoru veřejné sféry, politiky, médií tomu tak není, i když realita – jako obvykle – je lepší než její pokřivený mediální obraz.
Společenský neklid je nicméně zřetelný, soudržnost naší komunity má vážné a spíše narůstající trhliny, nedůvěra jedněch společenských skupin vůči druhým je poměrně vysoká. To se týká nejrůzněji vymezených většin a menšin vůči sobě navzájem, to se týká politických stran, politiků a občanů, cílených, koncentrovaných zájmových skupin vůči většinové, neorganizované společnosti, Romů a ne-Romů, bohatších a chudších, resp. bohatších a těch, kteří se za mluvčí těch chudších hlasitě prohlašují. Navrhovači různých snadných řešení nacházejí svá neméně snadná publika. Všechno je dovoleno, slova, která veřejně zaznívají, by byla ještě nedávno nepředstavitelná. Čím silnější výrok a nemilosrdnější odsudek, tím větší má naději na mediální ohlas.
Vůbec nehoruji proti legitimním politickým střetům, které jsou tu proto, aby byly vyjadřovány reálně existující rozdílné názory a zájmy. Co chybí, je schopnost vzájemně naslouchat racionálním argumentům druhé strany. Připustit například, že ne na všechno v současné ekonomické situaci máme, že ne všechno je nutné dělat hned a že naopak některé kroky nezbytné jsou a udělat se musí – bez ohledu na to, kdo momentálně sedí v opozičních lavicích. Kvůli našim sporům, kvůli našemu váhání a nerozhodnosti, kvůli krátkozrakosti našeho uvažování nám často schází schopnost věci účinně a pragmaticky řešit. Každý nápad a návrh je okamžitě znevážen, což mnohým bere chuť a elán. Krajně nešťastné a mimořádně riskantní je umělé stupňování sociálního napětí jako prostředku politického boje. I kdyby to snad někomu mohlo přinést krátkodobé politické zisky, nakonec se to obrátí nejen proti němu, ale proti nám všem.
Dnešní neklid není odrazem naší materiální chudoby. Naše společnost jako celek (či průměr) chudá není a okrajové, sociálně slabé skupiny našich spoluobčanů – při značně homogenizované české společnosti – naštěstí nejsou příliš velké, i když jejich problémy nepodceňuji. Měli bychom si umět přiznat, že v základních parametrech žijeme v nejblahobytnější etapě našich dějin. Pokud nás některé věci – a to jistě oprávněně – trápí, měli bychom si vždy uvědomovat relativitu naší nespokojenosti.
Dnešní stav neklidu a nespokojenosti je spíše odrazem ideového chaosu, ztráty tradičních hodnot, rychlého vpádu nových vzorců chování a v neposlední řadě chápání svobody jako nezodpovědné libovůle. Vede k němu i popírání jakékoli autority, vede k němu nerespektování znalostí, zkušeností a lidské zralosti. Vede k němu nedomyšlené fandění frackovitosti a nevázanosti. Vede k němu i popírání a zesměšňování tradičního a tradicemi ověřeného společenského chování. Jsem přesvědčen, že právě zde to všechno začíná.
Již několikrát jsem hovořil o zhrubnutí politiky a politiků. Nemyslím tím jen veřejné, jakoby autentické a upřímně myšlené používání výrazů, které ještě nedávno patřily do restaurací nižších kategorií. Více mne trápí skandalizování politických odpůrců prostřednictvím mediálních denunciací. Svobodná a nezávislá média mají kontrolou politiky a politiků pro zdraví demokratické společnosti nezastupitelnou roli, ale některé u nás používané metody jsou spíše příznakem nemoci našich médií, než projevem jejich tolik potřebného racionálního fungování.
Divíme se, že se nemůžeme shodnout na výši daní, na typu penzijního systému, na přínosnosti stravenek, na typu maturit, na platech státních úředníků, na způsobech výběru vítězů veřejných zakázek a na tisíci dalších věcech, ale ono to jinak asi být nemůže. Shodu v dnešní složité situaci proto musíme začít hledat na nejvyšším možném společném jmenovateli věcí daleko zásadnějších, jakými jsou respekt k výkonu a práci, respekt k zásluhám a životní zkušenosti, respekt k osobnosti a názoru druhého, respekt k odlišnosti, a jí nezbytně doprovázející pokoře, respekt k věcem, které přesahují jedince, jeho život, rozměr a dosah našich životů. Obáváme se civilizačních ataků přicházejících například od fundamentalistického islámu, ale přitom sami děláme, co můžeme, abychom si svou vlastní kulturně-civilizační základnu rozvrátili.
K tolik potřebnému obratu samozřejmě není k dispozici žádný jednoduchý návod. Nepomůže k tomu to či ono rozhodnutí vlády či parlamentu, direktiva Evropské unie nebo usnesení Rady bezpečnosti OSN. K tomu je třeba dělat tisíce maličkostí, se kterými můžeme hned zítra začít každý z nás – za předpokladu, že začneme a že nebudeme čekat, až začne někdo druhý. To bychom se nedočkali nikdy.
Začněme proto u sebe. U nás doma. V našich rodinách. Ve vztazích dětí k rodičům a rodičů k dětem. Vymýšlet nic nového není třeba. Stačí vzít rozum do hrsti a pokorně se – třeba jen o krok – vrátit zpátky k osvědčeným modelům, hodnotám a ctnostem.
Máme mnoho dílčích aktuálních témat, ale ty patří do všedního dne. V den sváteční si můžeme dopřát luxus mluvit o věcech na jiné rovině abstrakce.
Děkuji Vám za pozornost.