Violoncello z tiskárny tvoří učitel a programátor

Dva rodáci z Přerova spolupracují už dlouhá léta na jiném projektu, který spojuje jimi vystudované obory, pedagogiku v případě Ondřeje Kratochvíla a programování u Jana Tobolíka. „Projekt se jmenuje iZUŠ a je to informační systém, který usnadňuje úřadování na základních uměleckých školách. Stará se o platby školného, tisk vysvědčení a podobně,“ vysvětluje Tobolík.

Když vypukla pandemie koronaviru, práce oběma spíše přibyla. Navíc se totiž věnovali ještě školení učitelů, kteří přecházeli na výuku přes internet. Koronavirus je ovšem nečekaně přivedl také ke zcela novému předmětu podnikání, výrobě violoncell.

V době vládních opatření spojených s koronavirem jsme všichni trávili více času doma. Platilo to i pro Ondřeje Kratochvíla, který je nejen učitelem hudby na základní umělecké škole, ale také hráčem na violoncello v rockové kapele Arrhythmia. „Chtěl jsem trénovat doma, ale violoncello je docela hlasitý nástroj, takže sousedé neměli zrovna radost,“ vzpomíná Kratochvíl.

„Zároveň se mi brzy poté narodil syn a ten samozřejmě potřeboval klid na spaní. Začal jsem proto hledat violoncello, jehož zvuk bych slyšel, ale které by zároveň nerušilo okolí. A které bych poté mohl vzít na koncert na náměstí, kde by naopak bylo pořádně hlasité, vysvětluje hudebník.

V té době existovala elektrická violoncella, která hrají sama o sobě velmi tiše, a když se zapojí do reproduktorů, mohou burácet. „Jenže jsem byl zvyklý na svůj nástroj. Kdybych teď začal hrát na nové violoncello zcela jiných rozměrů, musel bych se s ním dlouze sžívat,“ popisuje Kratochvíl. Napadlo ho proto: Proč nevyrobit nástroj sobě na míru?

Přála mu i náhoda, ve firmě se totiž zrovna ocitla 3D tiskárna, která tak trochu zahálela. Tento přístroj na sebe pokládá jednotlivé vrstvy plastu, až je hotový trojrozměrný objekt. „Koupili jsme ji, když vypukla pandemie. Chtěli jsme pomoci ostatním a tisknout ochranné štíty pro zdravotníky,“ vysvětluje Tobolík.

Jenže než objednaná tiskárna do firmy dorazila, štíty už nebyly potřeba. Rozhodli se proto vytisknout právě violoncello a napadlo je, že by nemuseli zůstávat u jednoho kusu – že by cella z tiskárny mohli nabídnout ostatním.

„Vyvinuli jsme desítky prototypů, než jsme přišli na tu správnou podobu nástroje. Máme tu takové pohřebiště, kde jsou tyto prototypy uloženy,“ usmívá se Tobolík.

Projekt nazvali MyCello, tedy Moje violoncello. „Kupující dostane nástroj na míru. Při objednání zadá rozměry nástroje, jeho barvu a informaci, zda má být součástí držák na mobilní telefon. Dnes se totiž hraje i podle notového zápisu, který se zobrazuje na mobilu,“ vysvětluje Kratochvíl.

Violoncello z tiskárny má podle něj i další výhody. Může se rozložit, takže se případně snadno vymění rozbitý díl. Na rozdíl od klasického nástroje vás s ním také pustí na palubu letadla. Přesto podnikatelé nevěděli, zda o jejich nápad bude mít někdo zájem.

„Pokud jde o funkční violoncella z tiskárny, byli jsme první na světě,“ shoduje se dvojice. Projekt umístili v roce 2021 na internetové stránky hithit.com, kde si lidé mohli hudební nástroj předobjednat. Cílovou částku nastavili na dvě stě tisíc korun a doufali, že se jim tyto peníze podaří od zájemců vybrat. „Nakonec jsme získali přes milion korun,“ vzpomínají na předchozí rok. O šest měsíců později už se zákazníkům odesílaly první vyrobené nástroje.

„Zkusili jsme podobnou akci zopakovat také na zahraničních stránkách. Opět jsme byli úspěšní, ale narazili jsme na nečekaný problém. Například zájemci ze Spojených států nám psali, že nástroj je příliš levný, že jim to přijde až podezřelé,“ usmívá se Tobolík. Cena se pohybuje okolo 23 tisíc korun – v případě Spojených států prý platí za poštovné téměř polovinu toho, co stojí samotný nástroj.

Zájem z ciziny ovšem je. „Naše cella už se dostala na Tchaj-wan, do Švédska, Norska či Francouzské Polynésie. Nyní jednáme s distributorem v Japonsku,“ říká vystudovaný programátor.

Chystají také prémiovou variantu nástroje, která bude opatřena kvalitnějšími snímači zvuku a lepší elektronikou. Pochopitelně bude také dražší, a tak by mohla „uspokojit“ i nedůvěřivé kupující za Atlantikem.

Oba podnikatelé se shodují, že je jejich projekt violoncell z tiskárny stále v rozjezdu, vyrobeno zatím mají přes sto nástrojů.

„Mezi zákazníky jsou samozřejmě i české základní umělecké školy. Vyrábíme nástroje v různých velikostech, ty nejmenší mohou používat už pětileté děti. Těm se samozřejmě líbí, že může být violoncello výrazně barevné a že ho mohou snadno vzít ze školy domů a tam trénovat,“ říká Kratochvíl. „Když náhodou rozbijí část nástroje, může nám škola napsat. My daný kus vytiskneme a zabalený jim ho pošleme,“ dodává k tomu.

„Narazit pochopitelně můžeme u těch učitelů, kteří nedají dopustit na klasické violoncello ze dřeva. My jej ovšem nechceme zcela nahradit, sám si rád zahraji na svůj akustický nástroj. Když ovšem trénuji doma nebo naopak koncertuji na náměstí, volím raději cello elektrické,“ popisuje hudebník.

Následně nás oba podnikatelé nechávají nahlédnout do výroby. Tiskárny tu na sebe pokládají vrstvy plastu, dokud není výsledný díl hotový. Poté nastupuje zaměstnanec firmy, montuje desítky součástek dohromady a přidává k nim elektroniku a kovové díly, které se pochopitelně netisknou.

„Kdyby někdo opravdu spěchal, může mít nástroj do dvou dnů od objednání. Běžně jej vyrobíme a odešleme do měsíce,“ tvrdí podnikatelé.

Jejich MyCello už slavilo i soutěžní úspěchy. V Nápadu roku 2021 skončilo na pátém místě ze 142 přihlášených projektů. Národní kolo soutěže Creative Business Cup 2022, kde soupeří podnikatelské nápady, pak dokonce Tobolík a Kratochvíl vyhráli. Odnesli si odtud také cenu Miláček publika a na závěr celé soutěže Kratochvíl zahrál publiku na vytištěný nástroj.

Zároveň také postoupili do celosvětového kola této soutěže, letos v červnu v Kodani se tak utkají s konkurencí z celého světa. Ani se nechce věřit, že tento mimořádný příběh začal docela obyčejnou situací – když si sousedé Ondřeje Kratochvíla stěžovali na hlasitou hudbu.