Článek
Sedíme v jeho pracovně v areálu České zbrojovky v Uherském Brodě. Stěny zdobí kromě zbraní i grafiky Oldřicha Kulhánka a skotský palaš. René Ondra tady sice kdysi začínal jako zaměstnanec, ale asi před šestnácti lety dostal od generálního ředitele nabídku, aby si tu založil vlastní rytecké studio. Když mu tedy zbyde čas, pracuje i na vlastních edicích.
Dvorního rytce zbrojovky sice provázejí zbraně po celý život, ale na střelnici pro zábavu nechodí.
„Jsem pacifista z přesvědčení,“ vysvětluje. Zbrojní průkaz samozřejmě mít musí a k tomu i řádku licencí.
Máte nějakou konkurenci, vnímáte ji?
O tom vůbec nepřemýšlím. Kdo je na trhu respektovaný, dělá většinou i do zahraničí, a konkurenci má hlavně tam. V Česku je nás pár.
Když jsem byl mladý, seděl jsem doma a vyhlížel zákazníka. Věděl jsem, že to, co dělám, je dobré, ale ještě jsem to neuměl prodat. Potom jsem naštěstí pochopil, že musím za hranice, zákazníka hledat, vymyslet pro něj zajímavý produkt. Nesmíte sedět na zadku. Ve sklepní firmě jste bez šance.
Na jedné straně hlavně pistole Republika je vyryto heslo Pravda vítězí. Ovládací prvky jsou pozlacené 24karátovým zlatem.
Jak jste se dostal k rytectví? Uvažoval jste i o jiné profesi?
Chytlo mě to už v šesté třídě, kdy se mi dostal do ruky katalog zbrojovky s mým předchůdcem rytcem panem Houdkem. Chodil jsem tehdy do lidové školy umění a zrovna v té době tam nastoupil nový pan učitel a začal s námi dělat grafiku.
Bavilo mě to, hlavně hlubotiskové techniky. Takže jsem o jiné profesi ani nepřemýšlel. Navíc moji prarodiče i rodiče ve zbrojovce pracovali, i když rytci nebyli, a i to mě asi ovlivnilo.
Máte tu vystavenou řadu zajímavých materiálů. Jaké nejčastěji používáte?
Rukojeti nožů nejčastěji děláme z mamutoviny nebo ze žirafího žebra, a tyhle materiály jsem přenesl i na střelné zbraně. Plných fosilních zvířecích kostí, z kterých se dá něco vyrobit, není až tolik, kromě žirafy používáme třeba stehenní kost z buvola bahenního.
Mám i kly z mrože nebo roh z pižmoně. Zajímavé jsou i zuby z megalodona, což je vyhynulý druh žraloka, ty vkládám do kazet s prehistorickými motivy. Pak také zuby z jeskynního medvěda, sem tam se někde objeví i velmi ceněná lebka ze smilodona, tedy šavlozubého tygra.
Jen za nákupy po světě už nejezdím, ale když jsem na výstavě a vidím něco zajímavého, koupím to.
Chtěl jste se někdy jako rytec věnovat jinému oboru než zbraním?
Kdysi jsem chtěl dělat pouze poštovní známky. Po sametové revoluci jsem nakoukl do státní tiskárny cenin, tehdy tam měl zrovna pan Miloš Ondráček rozrytou papírovou dvacetikorunu.
Navštěvoval jsem i ateliér Oldřicha Kulhánka, úžasného grafika, autora nových českých bankovek. Říkal mi: „Chlapče, proč chceš rýt zrovna známky? Tady je taková rivalita, to si neumíš představit. Drž se svého řemesla. Vždyť vás si ve zbrojovce musí vážit!“
René Ondra je tvůrcem jubilejní edice pistole CZ 75 s názvem Republika ke 100. výročí založení Československa.Jednu z nich letos dostal darem americký prezident Donald Trump.
Jenže tehdy to tak ještě nebylo, nebo jsem to možná jen nevnímal, protože jsem byl v oboru nejmladší. Později jsem byl skutečně rád, že jsem u zbraní zůstal.
U známek musíte ovládnout jednu excelentní techniku, ale u zbraní všechny. Pochopil jsem, že se u nich víc naučím. Je to jako desetiboj. Za své rozhodnutí jsem byl vděčný i nedávno.
Dostal jsem kontrakt od top tradiční firmy v Londýně, kde mi mimo jiné ukázali zbraň od anglického kolegy. Původně byl rytcem známek, ale když do jeho oboru vstoupil laser, přišel o práci.
Do vašeho řemesla se laser ještě nedostal?
Zatím ne. My děláme laserem označení ze zákona, jemné popisy. Zdobíme často pistole, které mají různá zalomení a hrany, takže by na nich rytina laserem stejně udělat nešla.
Ale na loveckých zbraních, třeba na brokovnicích, jsou souvislejší plochy, proto se u nich laser už plně využívá. V tom jsou famózní například Italové. Práci s laserem dovedli už k takové dokonalosti, že zvládnou i zdobení kolem dokola.
Ani s lupou jsem si nebyl jistý, jestli to je, nebo není jemná ruční práce. Mám letitého zákazníka z Hongkongu a ten říkává: „Buď rád, že to, co děláš, nejde udělat laserem, protože my tady v Číně umíme zkopírovat úplně všechno.“
Jak vnímají české rytce v zahraničí?
Jak kde. V USA máme velmi slušnou pověst, tam je ostatně dobré už jen to, když jste z Evropy. K zakázkám mi tam samozřejmě pomohly zbraně pro Bushe a pro Trumpa, protože příběh je pro ně dost důležitý, ale nejen to.
Američané jsou obecně patrioti a preferují své rytce, proto jsem také mezinárodním členem jejich rytecké asociace. Pokud tedy zrovna nezapomenu zaplatit roční poplatek. Nepodceňují nás, za stejnou zakázku dostanu zaplaceno i několikanásobek toho, co doma.
Rytiny mohou zdobit nejen kovové části pistole, ale i střenky, které v rytecké dílně vyrábějí například ze stehenní kosti buvola bahenního.
Zato pro Německo jsme pořád „východ“. Ukázalo se to i na jedné z výstav, kde jsem oslovil jednoho z vynikajících rakouských puškařů, ikonu oboru.
Povídám: „Mistře, první práci bych vám udělal zadarmo a druhou za tolik, kolik sám určíte.“ On mě poplácal po zádech, řekl mi, že jsem progresivní mladý muž, a tu práci mi později opravdu dal.
Vedle ale měli stánek Němci, jejich „die beste marke“, sledovali náš rozhovor a hned to s úsměvem komentovali: „Ja, ja, východ začíná na východ od Salcburku!“ Pro ně jsou asi i ti Rakušané někde jinde.
Mají německé značky skutečně vyšší úroveň?
Staré precizní puškařské rodiny z Německa a z Rakouska mají pořád ve světě nejlepší pověst. My na jejich úrovni nejsme, to je historicky nemožné, ale pomalu se na ně dotahujeme.
Italy ale asi nedoženeme nikdy, to jsou mistři, ti to snad mají v krvi. Jenže jejich ceny jsou taky mnohem vyšší, proti nám někdy až astronomické. My jsme vyšší střední třída, a pokud jde o ruční práci, poměr cena výkon je u nás myslím přiměřený.
Prodával jste i na Blízkém východě. Jsou arabští šejkové jako zákazníci jiní? Náročnější?
Nároční jsou určitě, ale to jiní klienti také. Jenže Jeho Excelenci šejka až tak netrápí cena. Lidi, kteří si mohou koupit naprosto všechno, musíte hlavně zaujmout.
Třeba zakázku pro jordánského krále se nám podařilo získat tím, že jsme pistoli ozdobili portrétem jeho malého syna. Z královského úřadu, což se běžně nestává, dokonce přišel děkovný dopis, ve kterém král ocenil profesionální zpracování a dodal, že zbraň se stala jeho nejoblíbenější.
Zdobení loveckých nožů patří k velkým zálibám rytce Reného Ondry už od mládí.
Jak vypadají obvyklé zakázky pro zbrojovku?
Už od roku 1936 se tady zdobí hlavně lovecké zbraně, takže nejčastěji děláme všechny typické myslivecké motivy s jeleny, divočáky nebo tetřevy s dubovými listy a tak podobně.
Aktuálně vyrábíme dost pro Afriku, tedy slony, nosorožce atd. Hlavně pro Jihoafrickou republiku, kde jsme před pěti lety měli obrovský úspěch na výstavě. Tehdy jsem poprvé zažil, že se vše prodalo ještě před otevřením. Dealeři si vše rezervovali hned první den ráno. Ale i potom byl stánek v obležení. Chlapi chodili, bouchali mě po zádech a říkali: „No jo, Brunno!“ (Brno).
České zbraně tam mají už dávno skvělý zvuk, ale tam jsme vyhráli i anketu o nejhezčí zbraň roku. Hlasovali novináři, dealeři, veřejnost. Předběhli jsme všechny anglické a německé značky!
Pro mě to byl vrchol, jakého jsem mohl na africkém trhu v segmentu těžkých ráží dosáhnout. Nastal tedy čas popřemýšlet, co dělat dál, kam bych se mohl posunout.
A co jste vymyslel?
Amerika mne naučila, že přetahovat se s konkurencí je marné. Cestou je obejít ji, najít něco, co nenabízí. Čerstvě jsme tedy začali s limitovanými edicemi k českým dějinám, historickým výročím. Vyrobíme jen takový počet kusů, kolik let od daného data uplynulo. Pro pozdější sběratelskou hodnotu mi to přišlo zajímavé.
Jak jste k tomu nápadu došel?
O historii se zajímám od dětství. A vypozoroval jsem, že s přibývajícím věkem má člověk čím dál silnější vztah k minulosti. Například můj otec si v sedmdesáti letech vzpomněl, že v mládí měl čezetu, a rozhodl se začít sbírat motorky. Já jsem přede dvěma lety začal znovu sbírat mince.
Také jsem se už roky při různých příležitostech setkával s válečnými veterány. Vzpomínali na padlé kamarády, pořád měli vztah ke zbraním.
Jako první jsme udělali edici 75 kusů pistole CZ 75, a to k 75. výročí atentátu na Heydricha. Nazvali jsme ji Anthropoid. Druhá pak byla pistole Republika, ke 100. výročí založení Československa.
Jaký byl o obě výroční pistole zájem? Máte ještě nějaké?
Já ne, vše je vyprodané. O Anthropoidu se zpočátku moc nevědělo, nejdřív se prodalo asi 40 kusů do Kanady. Potom ale vyšel článek ve Střelecké revue a poptávka prudce vzrostla.
Pistole stála u nás v prodejně 70 tisíc, ale protože edice měla jen 75 kusů, brzy nebyla k sehnání. Aktuálně se dá mezi sběrateli pořídit za dvojnásobek i víc.
Zbraně se ukládají do zdobených kazet z různých druhů dřeva.
Pistolí Republika bude postupně vyrobeno 100 kusů, ale všechny byly rezervovány během prvních dvou dnů po uvedení na trh. Zbrojovka ji uvedla cenou 199 900 korun, ale všiml jsem si, že u dealera v Bratislavě se prodává už za 750 tisíc! To mě zaskočilo. Poprvé v životě jsem se začal setkávat s otázkou: „A máš tu investiční zbraň?“
Toto označení jsem v našem oboru nikdy nepostřehl. Samozřejmě mě těší, že o mé projekty je zájem, ale zároveň mě mrzí, že se najdou lidé, pro které je to jen prostředek k zisku. Mám z toho smíšené pocity. Já to dělal pro české patrioty.
Na která další výročí se chystáte?
Blíží se výročí bitvy o Tobruk, v roce 2021 od ní uplyne 80 let, a tak bychom rádi uvedli na trh další edici v počtu 80 kusů pistolí.
Ještě bych na to rád navázal i poctou československým letcům RAF k výročí bitvy o Británii. Vracím se také i ke starším českým dějinám, připravuji trilogii ke třicetileté válce, příští rok bude výročí bitvy na Bílé hoře a další rok výročí popravy 27 českých pánů. To bude zajímavá práce.
Řekl byste o sobě, že jste úspěšný?
Za úspěšného se považovat nechci, i když mé zbraně budou asi jednou v expozicích muzeí, Vojenské historické muzeum si totiž z každé edice rezervuje jeden kus už teď.
Za úspěch ale rozhodně považuji to, že mě moje práce nejen živí, ale i baví.
Může se vám hodit na Firmy.cz: