Článek
„Scény, kde jsme vyobrazeni my a naše práce, jsou od reality poněkud vzdálené," shodují se muži, kteří už jsou oba v důchodu a po dlouhé době se setkali v Ostravě, aby na žádost Práva vyprávěli svůj příběh, jak se tehdy odvíjel. Oba se k pátrání po obětech orlických vrahů veřejně vyjadřují po 27 letech vůbec poprvé.
Nejprve policie oslovila bundeswehr
Na ředitele HBZS Václava Poštu se šéfové pražské mordparty v létě roku 1995 obrátili, protože důlní potápěči, jejichž oddíl byl součástí této instituce, disponovali v České republice nejmodernější technikou. A to například včetně miniponorky, která byla naprostým unikátem v bývalém socialistickém bloku. „Divím se, že o té ponorce, která byla našim potápěčům v Orlíku k dispozici po celou dobu, v seriálu nepadlo ani slovo,“ říká bývalý ředitel Pošta.
Původně se policie podle něj tehdy obrátila na německý bundeswehr, který si ale za akci svých potápěčů řekl o sumu, že by ji tehdy nikdo nezaplatil, šlo o dvacet milionů. Nakonec tedy padla volba na Ostravu, která ve finále poskytla stejnou službu s desetinásobně nižšími náklady.
Báňský potápěč s ponorkou, která sehrála při prohledávání dna Orlíku významnou roli.
Scéna, jak pražský kriminalista přijíždí do Ostravy vyjednávat spolupráci a jeden z elitních potápěčů na něj před budovou HBZS vulgárně pokřikuje kvůli tomu, že špatně zaparkoval, a pak mu dokonce za trest vypustí pneumatiku, je pouhou fikcí. „Samozřejmě se to nestalo, ale bereme to tak, že filmaři potřebovali, aby to diváky bavilo, takže si ten děj vyšperkovali," říká Tomáš Hradil.
Přípravy trvaly šest týdnů
Žádost pražské kriminálky o vyslání ostravských důlních potápěčů k přehradě Orlík tehdejšího ředitele Hlavní báňské záchranné stanice překvapila. Konečné rozhodnutí nepadlo ze dne na den, jak by se mohlo ze seriálu zdát.
Vrazi tehdy ještě běhali na svobodě, nebyla to vůbec žádná legrace
„Neupeklo se to během jedné návštěvy, ale trvalo to tak šest neděl, než jsme na to kývli. Bylo třeba vyřešit řadu věcí, a to jak technickou, tak morální přípravu, protože potápět se do hloubky 60 metrů a níže, to už je špičkový výkon. Uvědomte si také, že už tehdy jsme byli součástí společnosti OKD, takže byl nutný souhlas akcionářů, dojednávalo se, jak nahradit absenci takového počtu zaměstnanců, dojednávala se cena, za kterou to pro policii uděláme, domlouvalo se ubytování, ale také dekompresní komora a zejména otázka osobní bezpečnosti, protože vrazi tehdy ještě běhali na svobodě, nebyla to vůbec žádná legrace," vzpomíná Pošta.
Miniponorka byla naprostým unikátem v bývalém socialistickém bloku. „Divím se, že o té ponorce, která byla našim potápěčům v Orlíku k dispozici po celou dobu, v seriálu nepadlo ani slovo,“ říká bývalý ředitel Pošta.
V naprostém utajení
Naprosté utajení mise a také zajištění ostrahy během pátrání, jež pod hladinou Orlíku trvalo několik týdnů, bylo základní podmínkou, kterou si vedení HBZS kladlo. „K Orlíku jsme přijeli auty s jinými poznávacími značkami, kolem přehrady se pohybovalo několik ostřelovačů a spousta policistů v civilu," vzpomíná Pošta.
„Samozřejmě jsme měli neustálé obavy, jestli na ponton někdo z mostu nemůže hodit granát, ale vyšetřovatelé nás ujišťovali, že můžeme zůstat v klidu, protože například lidé, kteří stanovali na břehu, byli převlečení policisté, stejně jako houbaři procházející nedalekým lesem nebo milenci, kteří se líbali na mostě," vzpomíná Hradil.
Od policie jsme znali jména podezřelých i jména obětí
Seriálová scéna, která zobrazuje náhle se objevivší štáb televize Nova, jenž práci filmařů natáčí přímo z mostu, je také zcela mimo realitu. „Bez vědomí policie, která most monitorovala, by se tam takhle jednoduše s kamerou nedostali," dodává Hradil.
K Orlíku přijeli potápěči auty s jinými poznávacími značkami, kolem přehrady se pohybovalo několik ostřelovačů a spousta policistů v civilu.
Na dotaz, nakolik byli ostravští potápěči informovaní o detailech vyšetřovaných vražd, Hradil říká, že v tomto směru před nimi kriminalisté nic netajili, samozřejmě pod příslibem absolutní mlčenlivosti. „Ano, během pátrání jsme věděli všechno. Věděli jsme, že k tomu, aby pachatelé mohli být obviněni, stačí už jen najít mrtvoly. Znali jsme jména podezřelých i jména obětí. Dokonce nám řekli i to, kdo je uložen v sudech a kdo je zamotán v pletivu,“ vzpomíná Hradil.
Ponorka od Američanů
Velkou pomoc pro tým potápěčů představovala i zmiňovaná miniponorka, kterou Hlavní báňská záchranná stanice disponovala. Ta byla na takové technické úrovni, že slouží dodnes. To, že se zařízení, které Hlavní báňská záchranná stanice zakoupila z amerického armádního programu, v seriálu neobjevilo ani v něm nebylo zmíněno, je podle báňských záchranářů škoda, protože to mohlo být z diváckého hlediska zajímavé.
Přes všechny výhrady k seriálu Devadesátky je bývalý ředitel Hlavní báňské záchranné stanice Václav Pošta rád, že se lidé mohli dozvědět o tom, s jakým nasazením vlastního života potápěči podobné zásahy podstupují.
„Je to naprostý technický unikát v celém středoevropském prostoru. V podstatě jde o jakéhosi robota, který má asi 60 centimetrů na výšku a je asi metr dlouhý. Řízen je na dálku za pomoci kabelu napojeného na ovládací panel a je vybaven svítilnou a kamerou se záběrem 360 stupňů. Ta ponorka nám velmi ulehčila život, protože v podstatě udělala podobnou práci jako živý potápěč. Nakonec sice všechny mrtvoly v Orlíku našli naši lidé, ale to bylo proto, že jsme ponorku úmyslně posílali hledat do trošku větší vzdálenosti od mostu, takže nám pomohla prohledat větší plochu dna Orlíku,“ dodal Hradil.
Na tu dobu to byl špičkový výkon, kterého nebyli policejní potápěči tehdy schopni, protože na to neměli vybavení
Přes všechny možné výhrady je ale bývalý ředitel Hlavní báňské záchranné stanice Václav Pošta nakonec rád, že se díky seriálu lidé mohli dozvědět o tom, s jakou obětavostí a často i s nasazením vlastního života potápěči podobné zásahy podstupují. Toto pozitivní poselství seriálu aspoň trošku obrousilo scény, ve kterých se báňští záchranáři s policisty hádají, což se také nestalo, protože veškerá komunikace byla na naprosto profesionální úrovni.
„Na tu dobu to byl naprosto špičkový výkon, kterého nebyli policejní potápěči tehdy schopní, protože na to prostě neměli vybavení. Dnes po 27 letech už je situace úplně jiná a policisté i hasiči mají takové vybavení, o kterém se jim tehdy ani nezdálo. V každém případě máme být na co hrdí,“ dodává Pošta.