Neuvěřitelný závod na nesmyslných strojích. Milovníci mopedů měli pré

Pod plachtou zahradního altánu, který funguje jako kempovací stan a závodní garáž v jednom, duní z reproduktorů taneční hudba, na elektrickém grilu se peče maso, nechybí basa piva a kulisu dotváří nářadí poházené po zemi. Zázemí patří partě třicátníků z Vyškovska, kteří se do dvanáctihodinového závodu motorek s pedály, zkráceně mopedů, přihlásili pod názvem Furt plnej.

„Abych pravdu řekl, můj vztah k babettám se v posledních třech čtyřech týdnech hodně změnil,“ říká se zjevnou ironií v hlase Tomáš, pro tuto chvíli mluvčí týmu, a popíjí u toho na rozkládací židli pivo.

Podobných přístřešků vyrostlo na parkovišti kolem třinecké závodní tratě Steel Ring několik desítek. Zapadající slunce jim k „táboření“ vytváří docela pěknou atmosféru. Je předvečer závodu, takže není kam spěchat.

Jak to Tomáš s tím vztahem k babettám myslel? „Jsou to hrozný k...,“ nebere si servítky. „Tahle naše závodní mě hodně štve, furt na ní něco je. Lepší nesahat a nechat to tak, jak to je,“ komentuje stroj s poněkud orezlými plechy, avšak s napohled vypucovanými mechanickými díly.

Když se rozhlédnu po závodním depu, napadne mě, proč mladí muži, kteří nejlepší éru babett vesměs ani nepamatují, tráví volný čas pipláním tak legračních strojů. Soudě podle aut a karavanů, s nimiž většina týmů dorazila, netrpí nouzí, kvůli níž by museli mopedy používat jako hlavní dopravní prostředek.

„Velkou motorku si pořídíte snadno, jenže když na ní jedete, nikdo se za vámi neotočí,“ vysvětluje Pavel Mikeš z Jihlavy, jenž na klání dorazil jako podpora jiného týmu.

Do své babetty, kterou chystá na některý z příštích závodů, vrazil podle svých slov nejméně 30 000 korun. Jiný, růžový kus s přezdívkou Barbie zase pro svou přítelkyni stavěl po večerech v kočárkárně paneláku. „Je to takový punk,“ shrnuje. „Dostat z mála co nejvíc.“

„Ožrali jsme se a slyšeli jsme, že bude závod, tak jsme si řekli: ‚Jdeme do toho‘,“ líčí Tomáš z týmu Furt plnej, jak se tu ocitli. Do stanu přicházejí ostatní kamarádi a zároveň spoluzávodníci, neboť podmínkou účasti je průběžné střídání dvou až sedmi lidí za řídítky. „Jsme čtyři, babetty máme doma všichni, ale těch by byla škoda, tak jsme pořídili tuhle jako závodní speciál,“ říká Tomáš k mopedu, na němž budou bojovat v kategorii Babetta 206/207 originál. Mopedy tohoto typu vyjížděly z bran slovenských Považských strojíren v 70. a zkraje 80. let minulého století.

V nejúspěšnějších letech se babett vyráběly desítky tisíc kusů ročně, avšak sotva třicetiletá historie se uzavřela v roce 1999. Doplatily na technickou zastaralost a příliv zahraničních jednostopých i dvoustopých vozidel, byť hlavně na vesnicích slouží dodnes. Ovšem málokoho napadne s nimi závodit...

„Stála nás pět stovek, ale co jsme do toho dali, to se nedá spočítat,“ utrousí Tomáš. S tou jeho naštvaností na babetty to ale nebude tak horké. Přiznává, že si doma hýčká jednu dvourychlostní po matce a jednu jednorychlostní po otci. A potvrzuje, že dnes jsou to přibližovadla pro zábavu. „Přemístit se na nich s věcmi je problém. A když s tím vyrazíte na silnici, tak překážíte,“ říká o mopedu, který standardně dosahuje nejvyšší rychlosti kolem 40 km/h. Do závodu se však přihlásily i týmy, které své stroje vyladily na více než dvojnásobnou hodnotu a pojedou v kategorii Speciál.

V ní bude soutěžit i tým Red Bull, na jehož „závoďáku“ se i při zapadajícím slunci pilně pracuje. Skupinka dorazila z ciziny, ovšem ve skutečnosti to měla do Třince ze slovenské Žiliny skoro nejblíž.

Spolehlivost stroje, který si svépomocí upravili, jim dělá starosti, ovšem jinak mají dobrou náladu. Když se ptám Romana Čelka, nejstaršího z čtveřice, zda jsou příbuzní nebo přátelé, odpoví, že tak i tak. A když chci vědět konkrétně, jaké mají mezi sebou vztahy, opáčí: „Napjaté.“

Na šéfa tu ale spíš vypadá osmadvacetiletý Lukáš Kostolný. „Nudil jsem se,“ říká vyučený automechanik nad notně vylepšenou babettou, která vlastně ani babettou není, ostatně na nádrž jí nalepili cedulku Beatta. „Osmdesát procent je honda, babetta je vlastně jenom rám. Pedály jsem dal výš, aby nebrousily asfalt. A jen motor vyšel dohromady tak na tisíc eur,“ seznamuje mě s tmavě modrým strojem. „A co hlučnost?“ narážím na podmínku provozovatele trati, že mopedy nesmějí při technické přejímce překročit 90 decibelů. „Solidní,“ ujistí mě.

Pokud je samotná účast v 12hodinovém závodě mopedů bláznivost, pak ještě větší je takovou událost uspořádat. Hlavní organizátor, šestatřicetiletý David Hlavatý z Hodonína, přiznává, že se nápad nezrodil přímo v jeho hlavě.

V 80. letech zkusili nějací motorističtí novináři kroužit na babettě na maďarském okruhu Hungaroring dokonce 24 hodin. Brněnskému Babetta Clubu, který první tuzemský závod před čtyřmi lety inicioval, stačilo na trati v Hodoníně dvanáct hodin. David Hlavatý, jenž pořadatelství v následujících ročnících převzal, se toho drží. Letos poprvé naplánoval hned tři závody – po Třinci se pojede 9. července na Slovensku a 3. září v Hodoníně.

„Má to být i motivace pro závodníky, aby to brali vážně a zakoupili si nějaké vhodné oblečení,“ naráží na fakt, že někteří účastníci měli v minulých letech pocit, že jde o sranda závod, a startovali bez patřičné obuvi, kombinézy nebo chráničů. „Pak sebou někde říznou a je to. Loni jsme měli dvě zlomené nohy, vyražený dech, naražená žebra,“ vypočítává organizátor, jenž na babetty sedával už v dětství.

„Můj otec v tomhle segmentu dělá přes třicet let. V 90. letech jsme byli výhradními dovozci babett do Česka, prodávali jsme jich i šest tisíc ročně, takže pro nás je to historie i srdcová záležitost,“ vysvětluje David Hlavatý. „Živíme se prodejem náhradních dílů, jsme velkoobchod pro Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Ale protože spousta dílů už se oficiálně nevyrábí, snažíme se je dělat sami. Z šesti tisíc položek, které máme na skladě, je to až sedmdesát procent,“ přibližuje podnikatel, jenž se stejně jako jeho otec dříve věnoval motokrosovým závodům.

Odhaduje, že po republice budou zachovalých kousků desetitisíce. „Výhoda je, že moped není registrované vozidlo, takže lidi netrápí, jestli s ním jezdí, nebo jestli jen stojí v garáži,“ objasňuje jednu z výhod stroje, na nějž stačí řidičák na nejmenší motorku nebo „béčko“ na auto.

Dalšími přednostmi jsou podle něj levný provoz nebo jednoduchá údržba. „Část lidí je znovu vytahuje v době krize kvůli levnému jezdění. V Česku, na Slovensku nebo v Polsku je po mopedech pořád poptávka, takže řešíme, jestli nějaký sami vyrábět nebo ho alespoň dovážet. Naši obchodní partneři na Slovensku mi říkají: ,Už abys to měl, je po nich hlad. Nechceme skútry, chceme moped!‘ “

„Tak hoši, ještě jsme nedomluvili strategii,“ zaslechnu z klubka členů jednoho týmu, který se radí na dohled startovnímu roštu. Do závodu, jenž začíná v 7.30 ráno, přitom zbývá sotva čtvrthodina. Slunce se ještě neprodralo skrz šedivou oblohu, ale rychle stoupající teplota je znamením, že počasí bude závodníkům přát.

„Tak jak pojedeme? Na pohodu? Na pohodu!“ končí rychlou poradu tým, jenž se do závodu přihlásil pod názvem Milostný paprsek štěstí. Ve startovní listině ale najdeme i jiné „špeky“: Neandrtálci, Vyhaslé svíčky, Piráti krajnic, Jawasaki nebo Chlopi z dzidziny.

„Padaj nějak brzo,“ utrousí kdosi z týmového doprovodu, když vidí závodníka s číslem 27, jak uklouzl už při předstartovní rozjížďce.

„Jezdci se zelenými čísly na startovní rošt,“ ozývá se z amplionů. „Hledáme číslo 52.“ To na svém stroji veze Lukáš Kostolný ze Žiliny, jenž svoji Beattu zřejmě ladil do poslední chvíle. Nakonec včas zaujme svoje místo na startu.

Jak závodníci přidávají plyn na volnoběh, aby udrželi motor ve správné provozní teplotě, v okolí začíná být nedýchatelno. Konečně se rozsvítí zelená, start a bzučící roj se vydává vstříc první zatáčce. Do ní vjíždí v čele pelotonu stroj s číslem 51 patřící MM Race Teamu, za ním šestapadesátka Gorolia Gangu, číslo 54 týmu Jíral Racing a třiapadesátka skupinky, která přijela až z Maďarska. Všechny spadají do kategorie Speciál, kde se očekává nejvyšší rychlost, a tím pádem i nejvyšší počet odkroužených kol, který rozhoduje o pořadí jak celkovém, tak v jednotlivých kategoriích.

Během několika desítek minut se závodníci na kilometr a čtvrt dlouhé trati tak promíchají, že nebýt světelné tabule s pořadím, nikdo by už nevěděl, jak si kdo stojí.

Čím více členů týmu, tím méně se každý z nich dostane na trať, proto se před polednem znovu roztápějí grily ve stanech a atmosféra vypadá jako na přátelském posezení s přáteli.

Při povinném střídání jezdců v boxové uličce, k němuž patří i doplnění benzinu nebo rychlý servis, je vidět, že některé týmy berou závod vážně a kmitají jako mechanici ve formuli 1. Jiní k tomu přistupují ležérněji a zjevně se řídí heslem, že důležité je dojet.

Už po půlhodině svítí na tabuli jména čtyř týmů, které kvůli technickým problémům neodstartovaly nebo to rychle vzdaly. Zpátky do stanu zajel i Lukáš Kostolný na své upravené Beattě. Když se jdu do týmu Red Bull zeptat, co se stalo, nacházím rozebraný motor. Roman Čelko jen poznamená: „Jsou nějaké problémy. Už včera byly.“ Nakonec se ale po dlouhé přestávce na trať vracejí a soustředěnou jízdou se dokážou vypracovat až na konečné patnácté místo.

Před polednem jsou diváci podél cílové rovinky svědky asi nejvážnější nehody. Co zprvu vypadá jako vzájemné hecování dvou závodníků jedoucích těsně vedle sebe, končí pádem jednoho z nich. Jezdec i motocykl dokloužou na okraj trati, pořadatelé vytahují žluté vlajky signalizující nebezpečí a na místo incidentu pospíchají zdravotníci. V jejich doprovodu nakonec závodník opouští trať po svých. Ochranné oblečení, o kterém mluvil David Hlavatý, má svůj smysl...

Vytrvalost všech účastníků zasluhuje uznání, nezaujatému divákovi by ale stačila klidně poloviční délka závodu. V 19.30 svítí nejvyšší počet najetých kol – 443 – u MM Race Teamu z kategorie Babetta Speciál, tedy toho, který o dvanáct hodin dříve najížděl v čele startovního pole do první zatáčky. Jíral Racing na ně ztratil dvanáct kol, dál už jsou odstupy těsnější.

Z představy, že dvanáctihodinový závod je to nejbláznivější, co se dá na babettě podniknout, mě vyvedl nadšenec, s nímž mě seznámil pořadatel David Hlavatý. Čtyřiatřicetiletý Michal Kopčil na ní totiž před několika lety navštívil deset evropských zemí.

„Na babettě jsem poprvé jel, když mi bylo dvanáct roků. Pak jsem se pomalu přesouval na vyšší kubatury – pionýr, čezeta, husqvarna, potom sedmsetpadesátka kawasaki. To už bylo někde úplně jinde,“ ohlíží se mladý muž z Uherského Hradiště. „S kamarádem jsme byli na klasických velkých motorkách v Alpách, byla to krása, ale pořád to nebylo to pravé dobrodružství. Došli jsme k tomu, že babetta je to nejlevnější, co se dá koupit, a že je to ten správný zgarb, určený jen do hospody nebo na ryby,“ popisuje a já si později v internetovém slovníku brněnského hantecu vyhledám, že zgarb znamená v překladu krám, zmetek, nedodělek.

S kamarádem nejprve vyrazili – každý na svém stroji – do Polska až k hranicím s ruským Kaliningradem. „A protože se na začátku sezony posvěcují motorky, napadlo nás udělat to příští rok taky, a to na Velehradě.“ Netají, že zdejší farnosti, která poutní místo spravuje, se do toho moc nechtělo, ale cestovatelé je přemluvili.

„A když nám je pokřtili na Velehradě, řekli jsme si, že totéž uděláme ve Vatikánu. Ať to stojí za to!“ říká Michal Kopčil. Pokud teď čekáte historku o tom, jak papež František vyšel na Svatopetrské náměstí a požehnal dvěma šílencům z Česka na mopedech, musím vás zklamat. „Nám by stačil kdokoli, ale nedopadlo to, tak jsme si ve Vatikánu dali kafe a jeli dál. Skončilo to tak, že jsme objeli deset států a najeli 3703 kilometrů,“ pamatuje si přesně. Zájemcům pak doporučuje video z cesty, které najdete na YouTube pod názvem Z Velehradu do Vatikánu – na babettách.

„Když jsme stoupali na Grossglockner (nejvyšší hora Rakouska – 3798 metrů nad mořem), až do tři čtvrtin výšky to dojely babetty s námi. Zbytek, to nejvyšší stoupání, už vyvezly jenom samy sebe. Pod plným plynem a my krokem vedle nich. Pohledy lidí, kteří tam vyjeli s bavoráky nebo s cestovními endury, ale stály za to. V serpentinách jsme potkali mraky motorkářů, kteří nás zdravili, zatleskali,“ popisuje Michal Kopčil. A dodává: „To na klasické motorce prostě nezažijete.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: