Jiří Werich Petrášek svého otce nezapře. Dozvěděl se o něm přitom až na vysoké

První měsíce života se jmenoval Jan. Pak skončil v kojeneckém ústavu, odkud si ho vzali noví rodiče. A ti mu dali nové jméno a příjmení: Jiří Petrášek. Kdo je jeho biologická matka, jen tuší. O tom, kdo je jeho skutečným otcem, však pochyby nemá. Podědil nejen podobu, ale také jasnou dikci, starosvětskou noblesu a smysl pro humor. Dokonce i malinko panovačné zlomyslnosti, jíž legendární komik proslul stejně jako střídáním nálad.

Vůbec ne. Já jsem totiž dlouhou dobu nevěděl, že žiju v adoptivní rodině. Měl jsem občas pocit, že je něco v nepořádku, protože širší okolí to někdy dalo malinko najevo: jakože jsem tak trochu parchantík. Ale v adoptivní rodině se mi žilo krásně, rodiče mi dali všechnu lásku a péči.

Jen ve mně sráželi všechny ty komediantské sklony. Ani já sám tehdy nechápal, kde se ve mně vzaly. Vždycky jsem bavil celou třídu, od základní až po vysokou. A říkal jsem si: Proboha, po kom já to můžu mít?

Adoptivní otec zemřel, když mi bylo čtrnáct let, a maminka velmi váhala, jestli si můžeme dovolit, abych šel na vysokou. DAMU jednoznačně odmítla – že prý jsou herci samá lehká holka… Chtěla, abych měl solidní zaměstnání. Měla představu, že budu sedět v kanceláři a dávat razítka. Tak jsem šel nakonec studovat ekonomii. Na studia jsem si přivydělával tím, že jsem v noci jezdil na žižkovské nádraží vykládat vagony. Chodil jsem i do pekárny. Pracovat rukama pro mě nikdy nebyla žádná ostuda.

Ten pocit, že se člověk musí postarat sám o sebe, mi zůstal na celý život. Přineslo mi to jednu výhodu: nejsem lakomý na peníze. Umím je vydělat, dokážu si jich vážit, ale dokážu je i pustit.

Je to možné. V roce a půl věku mi rodiče nechali změnit křestní jméno Jan na Jiří – myslím, že chtěli udělat za mým původem tlustou čáru. Maminka totiž herectví moc neuznávala. Chtěla, abych byl „řádným člověkem“ a slušně se živil. Možná i proto mi informaci, kdo je můj biologický otec, prozradila až po smrti Jana Wericha, v roce 1980.

Asi si to nechtěla odnést do hrobu. Snad se obávala, že se za ním rozběhnu, že jí řeknu: Ty nejsi moje máma! Ale to bych nikdy neudělal. Maminky jsem si velmi vážil a měl jsem ji moc rád.

Velký šok to nebyl, přece jen jsem to kukaččí hnízdo okolo sebe trochu vnímal. Nicméně informace, kdo konkrétně je mým otcem, pro mě velkým překvapením byla.

Květa Fialová, budiž jí země lehká, mi vždycky říkala: Nech si narůst pořádný fousy, ať jsi jako táta, jsi mu hrozně podobný. A zrovna nedávno mi někdo řekl: Čím jsi starší, tím jsi werichovatější. Teď když už se to ví, to vidím taky: ta malá prasečí očka naše werichovská – někdo říká mandarínská – jsou asi stejná. I váčky pod nima.

Je příjemné být synem někoho, kdo toho tolik dokázal, kdo byl a dodnes je ikona národa. To přijímám s velkou pokorou. Ale nemám radost z toho, když někde říkají: Přijede syn Jana Wericha… To není žádná zásluha! Každopádně geny mě zavazují, abych byl slušným člověkem. Aby někdo neřekl: Werich měl pěknýho hajzlíka, ten se mu moc nepovedl.

Asi trochu tu podobu. Snad i smysl pro humor. Rád se směju a rád bavím lidi. Největším pohlazením je samozřejmě smích v divadle. A věřím, že během příštích dvaceti let se objeví i ta moudrost, která mi ještě chybí.

To nikdo neví. Pátralo po tom několik lidí. Bavil jsem se na toto téma s hercem Jiřím Suchým i jeho bratrem, novinářem Ondřejem Suchým. Ani oni netuší. Paní Eva Tůmová, poslední hospodyně a přítelkyně rodiny Jana Wericha mi řekla: Já si myslím, že se to nedozvěděl.

On po synovi strašně toužil, přihlásil by se k němu. Na druhou stranu, pan Werich měl rodinu, takže to možná věděl a bál se skandálu. Možná toho později litoval…

To ano. S rodiči jsme často chodili na procházky starou Prahou, i na Kampu. A jednou se mi stalo, že jsme šli proti sobě. Já říkám: Dobrý den. On také: Dobrý den. Přešel, pak jsme se oba zastavili, otočili se, zadívali na sebe… A pak jsme znovu pokračovali dál. Dodnes si to vybavuji, byla to zvláštní chvilka. Jako scéna z filmu.

To ne. Nechovám vůbec žádnou zášť ani proti jednomu z nich. U mě je naplno odpuštěno. Proč bych měl kritizovat někoho, kdo mi dal život! Rozdíl spočívá v tom, že otec je znám, matka nikoli. Vůbec nic proti ní nemám, asi byla v těžké situaci. Ale za svoji skutečnou maminku považuji paní Miluši Petráškovou, která mi dala lásku, vzdělání, všechno.

Ty spekulace se opravdu vedou. Je známo, že Jan Werich miloval ženy a jeho manželka Zdena to těžko nesla. V rodině nepanovalo souznění, mírně řečeno. Moje nevlastní sestra Jana v pamětech vzpomínala: „Když jsme byli na procházce, tak mě táta často nechal samotnou na ulici a na chvilku odběhl do nějakého domu. Nikdy mi neřekl, u koho a proč tam byl.“ Tak nějak jsem byl asi počat. Možná v Rybné ulici 22, kde pan Werich Manon zřejmě navštěvoval.

Je to možné. Nevyvracím to, ani nepotvrzuji.

Vzdělání pro mě znamená všechno. Nesmírně si ho považuji. Ale nerozlišuji lidi podle toho, kolik mají vysokých škol. Důležité je, co vědí a jak se staví k životu. Blbci se vyskytují i mezi vysokoškoláky. Každopádně vzdělání je brána, která otevírá život.

Po vysoké škole jsem začal pracovat v Orionce v Modřanech jako inženýr ekonom. Mělo to velmi praktický důvod: slíbili mi v Modřanech bydlení. Ale bylo to moje neštěstí. Jak je vidět na mé renesanční postavě, mám čokoládu rád. A my jsme tehdy mohli sníst, co se do nás vešlo, jen jsme nesměli nic vynášet. I tak jsme každý měsíc dostávali deputát: půl kila čokoládového a půl kila nečokoládového zlomu. Sladké výrobky si totiž potravinářské firmy měnily mezi sebou, takže jsme měli lipa z Liberce, žvýkačky z Velimi, oplatky z Opavie… Za dva měsíce už mi čokoláda lezla krkem.

Kantořina je kus herectví. Vždycky mě lákala. Už jako žák základní školy jsem chtěl být učitelem nebo aspoň školníkem, abych mohl zůstat ve škole. A potom také kočím a prezidentem. Když se nad tím zamyslím, kočím se už nestanu…

Vůbec ne. Dělám si legraci, že jsem liberální konzervativec se sociálním cítěním… V Bruselu jsem měl na starosti fondy a dotace pro české obce, tato odbornost vyplývala z mé profese. Bylo to nesmírně zajímavé a poučné, nicméně k politice neinklinuji. Stranická disciplína by mi nevyhovovala, potřebuji svobodu rozhodování. Sám si vybírám, co je dobré a co je špatné napříč politickým spektrem.

Bylo to asi před osmi lety. Přišel jsem ráno do ředitelny, pustil si počítač a tam vidím titulek: Objeven syn Jana Wericha! A naše dvě fotky vedle sebe, jako bychom si z oka vypadli. Mluvil jsem s autorem článku a on mi tenkrát řekl: Mám to z dobře informovaných kruhů. Ale víc nic. Vůbec netuším, kdo to tehdy vynesl ven.

Nejdřív jsem se zděsil a na dotazy trošku mlžil. Ale jen chvilku. Nakonec jsem se k tomu přiznal. I když mě hodně mrzelo, že mě osočovali, že jsem se přihlásil já sám. Že chci mít nějaká práva, tantiémy a já nevím co ještě. Já nic nechci a nikoho jsem o nic nežádal.

Werichova vila je krásná, ale netoužil bych po ní, ani kdyby byla soukromá. Což není. Patří městské části Praha 1 a jsem rád, že tam Meda Mládková udělala výstavu Voskovce a Wericha a že je dole příjemná cukrárnička, kde se dá posedět.

Je to tak. Když se to prozradilo, znamenalo to pro mě obrovskou změnu. Nejdřív jsem byl zván jako host do nejrůznějších pořadů, od Krause až po Cibulku. Začal jsem dabovat. Byl jsem obsazován do seriálů jako Stopy života či Modrý kód. Moderoval jsem v Českém rozhlase noční Mikrofórum. Napsal jsem knihu, která se jmenuje Kapka do žil, kterou Jan Přeučil natočil jako audioknihu.

Teď jezdím se svými besedami Ven ze stínu aneb kdybych nebyl Werichem a s vlastní one man show Hovory W. Naposledy jsme měli už 42. reprízu s Jiřím Suchým, teď nás čeká 43. představení s Janou Paulovou a Davidem Suchařípou jako hosty, až to situace s koronavirem dovolí.

To mi tak jednou volali z Barrandova: režisér Magnusek tě chce obsadit do televizního seriálu. Budeš hrát ředitele firmy. Říkám si, proč ne, jsem seriózní pán, to mi půjde – a podepsal jsem smlouvu. Teprve pak mi přišel scénář. Strana 59, obraz 28: „Ředitel si bere Karolínu zezadu. Karolína při orgasmu zatíná prsty do prostěradla (detail kamery).“ Já myslel, že mě vomejou!

Když to šlo v televizi, byl jsem nejen ředitelem na Evropské obchodní akademii, ale také jsem přednášel na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Studenti mě zastavovali na chodbě: teda vy jste zářil, to jste si užil, co… Vy pitomci – já na to – takové natáčení si fakt užijete: Deset lidí na vás kouká, a ještě vám režisér říká: Werichu, házej víc tím zadkem!

Ale to všechno bylo ještě dobré. Než to viděla moje rodina. Sjeli se všichni včetně dvou tehdejších vnoučat. Nechali jsme koukat i děti, protože jsme nevěděli, jaký díl to zrovna bude. Pustili jsme televizi, já tam hekal, žena nevěřícně koukala střídavě na mě a na obrazovku a moje šestiletá vnučka říká: „Babi, děda má novou babičku! Ale hezkou, viď?“ Od té doby už žádné milovníky nehraju.

Martinu Navrátilovou, to byla príma kámoška! My se dodnes stýkáme, když máme školní srazy. A já se všude chlubím, že jsem si jako jeden z mála obyčejných smrtelníků zahrál s několikanásobnou wimbledonskou vítězkou. Teda zahrál – dostal jsem dva kanáry 6:0 a šel domů. Ale i tak mám Martinu moc rád.

Ne, nikdo se nezajímal. Werichova vnučka Zdena, které se říká Fanča podle její kmotry Francis Ježkové, žije ve Švýcarsku. Potkal jsem se s její dcerou Janou, když byla na otevření Werichovy vily, ale prohodili jsme spolu jen pár slov. Oficiálně jsem se s nikým nekontaktoval a nikdo se nekontaktoval se mnou.

Nevadilo by mi to, ale k životu to nepotřebuji.

U mých dětí ne. Syn je řídící letového provozu a dcera pracovala na ministerstvu pro místní rozvoj a teď je na mateřské. Ale vypadá to, že můj vnuk bude hodně podobný Janu Werichovi a jedna z mých tří vnuček, to je hotové werichátko: šašek a herečka na první pohled.

Ale od Werichovy rodiny se ničeho nedomáhám. Jsem spokojený, šťastný člověk. S manželkou jsme dobře vychovali dvě děti. Žil jsem poctivě. Nikdy jsem nic neukradl. Nikomu jsem neublížil. Miluji život a život miluje mne.