Jeho fotky hltají největší hvězdy slavného závodu. Český fotograf už je v poušti jako doma

Fanouškem motorismu jsem byl opravdu od malička. Pocházím z Valašska, kde má ten sport tradici, takže už jako kluk jsem chodil na rallye. Navíc ten sport máme v rodině. Už otec jezdil, potom začal jezdit brácha a od něj jsem se k tomu vlastně dostal já.

Ano, poprvé tam startoval v roce 2009 jako spolujezdec. Tehdy to byl ten první ročník, který se jel v Jižní Americe. O rok později už jsem tam s ním jel i já, byl jsem součástí doprovodného týmu, tehdy bych se ještě ani nepovažoval za fotografa, vždyť první foťák jsem dostal někdy o dva roky dřív k Vánocům.

Spíš jsem tak nějak fotil bráchu, abych taky něčím přispěl, když už celá rodina vyrazila na závody. Ale řekl bych, že v tom roce 2010 se to asi nějak zlomilo a začal jsem se tomu mnohem více věnovat. Za tři roky jsem se na Dakar vrátil už v rámci svého byznysu, kdy jsem tam měl víc klientů – závodníků.

Specifické to určitě bylo, ale hlavně ještě před samotným závodem. Když už se jelo a fotilo se, tak už to člověk tolik nevnímal. Největší rozdíl byl v těch přípravách. Nejdřív se vůbec nevědělo, jestli se vůbec pojede. Osobně jsem tomu začal věřit až někdy v září, když jsem viděl, že se povedlo uspořádat Tour de France. Že se nakonec jelo, je určitě i tím, že v Saudské Arábii na tom má zájem vláda. Ale dokud to opravdu nezačalo, vždycky existovala možnost, že to kvůli něčemu padne.

Asi týden před startem se zrušily komerční lety do Saudské Arábie. Pořadatel narychlo sháněl charterové lety, my jsme naštěstí byli připravení a takový let jsme měli domluvený už dopředu. K tomu se váže neuvěřitelné množství testů, které jsme všichni museli podstoupit. Řeknu vám, že na tu akci není jednoduché se připravit ani za normálních okolností. A když do toho přijde ještě pandemie...

Náhradníci byli, kdyby byl někdo z týmu pozitivní. Celkem nás bylo v týmu letos pět, připravení byli dva náhradníci. Kdybych byl pozitivní já, tak upřímně řečeno nevím, co bych dělal. Kdybychom na to přišli ještě před odletem, tak by se to asi dalo vyřešit, ale kdyby vyšel pozitivní test po příletu do Saudské Arábie, tak se přiznám, že to už nemělo vůbec žádné řešení, protože už by bylo prostě moc pozdě. Z toho jsem měl největší strach. Když jsme tam čekali na výsledky, byl to fakt hodně dlouhý den.

Ono se dá říct, že ta příprava je celoroční. Auto, které máme vyloženě upravené jen na Dakar, posíláme na místo asi měsíc dopředu lodí a vrací se zase až dlouho po závodě. Takové auto musí mít speciální úpravy, zmíním třeba bezpečnostní rám. Když se vrátí ze závodu, pracuje se na něm, aby bylo zase další rok připravené. Jinak přes rok jezdím fotit i další závody, kde jsem v kontaktu s těmi závodníky, které pak fotím i na Dakaru. Dá se říct, že tak udržujeme vztahy.

K té finanční stránce, samotná akreditace stojí 4500 euro na osobu (118 tisíc korun). K tomu musíte připočítat péči o auto, dopravu, letenky, hotel, kde spíme na začátku a na konci závodu. Pak samozřejmě musíte zaplatit ty lidi, kteří tam s vámi jedou, a v neposlední řadě fotografická technika. Dohromady mě Dakar v nákladech vyjde asi na milion a půl. Pak musíte hodně pracovat, aby se to nějakým způsobem vyplatilo.

Ono to má asi dvě strany. Sice tam je únava, stres, vyčerpání, ale ti lidé na to jsou připravení. Je teda pravda, že když se nedaří, tak člověk umí být i nevrlý. Ale obecně je potřeba říct, že my jsme tam prakticky pro ně. Oni si nás platí a my nejsme ve vztahu novinář – závodník. Jsme tam vlastně jako partneři. Navíc bych řekl, že Dakar je obecně strašně přátelský. Není to tak sterilní prostředí jako v F1 nebo Moto GP. Všichni tam pohromadě bivakují a největším komfortem je obytný vůz.

Podle mě naspíme nejmíň hodin ze všech těch účastníků. Musíte vstávat ještě před svítáním okolo třetí, čtvrté ráno. Rychle se musíte připravit, sbalit se a vyrazit. Najdete si místo, tam pak pár hodin stojíte a fotíte, pak sednete do auta, kde už za jízdy vybíráte na koleni fotky, editujete a posíláte dál. Pak dorazíte večer do dalšího bivaku, zase upravujete fotky a když to jde dobře, tak si jdete o půlnoci lehnout. A takhle pořád dokola tři týdny. Ale na druhou stranu, když ráno vychází v poušti slunce, stojí to za to. Já mnohdy ani nevím výsledky závodu, Dakar si užívám přes focení.

Letos naštěstí nic vážného nebylo, pouze drobnosti. Vloni se nám ale porouchalo auto. Jak už jsem říkal, je to speciálně upravené auto, aby mohlo na trať vyrazit, takže to nefunguje tak, že si prostě pronajmete nové. Byl to fakt problém, a hlavně se pokazilo hned první den. Pomohl nám tenkrát organizátor, já jsem dostal jedno místo v jejich autě a zbytek týmu jsem rozhazoval k jiným posádkám. Hodně jsme improvizovali, ale na výsledku práce to ani poznat nebylo, a to bylo důležité. Navíc ze špatných zážitků si hodně odnesete. Akorát v tu chvíli to tak nevnímáte.

Musím zmínit ještě další příběh z loňska, kdy mi ukradli přímo na etapě batoh s technikou. Uprostřed pouště, uprostřed ničeho. Hlavně, že vždycky všechny nabádám, aby se zamykalo auto, i když jdeme jen o kousek dál. Tenkrát to prostě bylo hodně v rychlosti a přišel jsem o to.

V Americe je to jiné hlavně v těch fanoušcích. Oni tím žijí, motorsport je tam populární. Obzvlášť ty první ročníky tam, kdy lidé vytvoří davy okolo cesty a mávají. To se o Saudské Arábii říct nedá. Tam se k tomu přimotají spíš náhodou, když vyrazí do pouště pít čaj a pojídat datle. Teď k tomu mají ještě závody. Ale mně na druhou stranu ten klid vyhovuje.

Je to tak. Na některých fotkách to samozřejmě vypadá dobře, snažím se fanoušky zapojit. Ale konkrétně v té Saudské Arábii zase vypadá dobře ten ojedinělý fanoušek v typickém arabském oblečení někde na duně. Navíc vám stačí skutečně jen ten jeden. Jinak všude jsou lidé vesměs neuvěřitelně přátelští a pohostinní. V Americe vám nabídnou steak, ledovou colu a něco tvrdšího. V Saudské Arábii vás zase pohostí čajem, kávou a datlemi.

Existuje samozřejmě spousta technik, ale já nejsem úplně teoretik. Fotografii jsem nestudoval, mám vystudovaná práva. Ale řekl bych, že u té sportovní fotky je ta technika nejdůležitější ze všech typů fotografií. Běžně se říká, že dobrý fotograf vyfotí dobrou fotku s čímkoliv, ale u té sportovní je technika prostě důležitá.

Já fotím s Nikonem, mám nejvyšší řadu fotoaparátů a objektivů, na které se můžu během závodu spolehnout. Konkrétně na Dakaru to auto prostě vidíte jednou za den a nemáte moc šanci na opravu. Je to o rychlosti. Když ale budete chtít, dobrou fotku uděláte i s levnější technikou. Ale čím kvalitnější vybavení, tím menší riziko, že se fotka nepovede.

U Dakaru mě baví zapojovat ta auta a motorky do kontextu krajiny, nikdy to není úplně stejná fotka. Když fotíte na okruhu, tak nepoznáte, jestli jste v Brně, nebo v Barceloně. Můžete hodně pracovat s okolím, stříká písek, práší se. Hodně velkou roli tam také hraje zachycení těch emocí.

Úplně takhle jednoduché to není, hlavní překážkou asi budou finance. Už jsem hovořil o tom, kolik stojí samotná akreditace. Buď musíte mít svoje auto, nebo si pronajmout u někoho místo. Já říkám, že náklady na jednoho člověka na Dakar vyjdou zhruba na čtvrt milionu korun. A to nepočítám techniku. Navíc organizátoři asi nedají tu akreditaci každému, určitě je lepší za sebou mít buď nějaké vydavatelství nebo agenturu.