Jak se dělá sníh? Ve skiareálech dokážou přírodu obejít

„Nabízíme práci na špičkových technických zařízeních, kompletní zaškolení, práci v příjemném kolektivu, odpovídající platové ohodnocení, práci na hlavní poměr.“ Takový inzerát vystavil před začátkem sezony na svých stránkách Skiareál Klínovec a týkal se profese, kterou jinde než v horách nenajdete – zasněžovače.

„Sněžná děla a tyče v provozu je potřeba obsluhovat a kontrolovat čtyřiadvacet hodin denně, nevyhnete se tedy práci v noci,“ stálo v inzerátu s dodatkem, že činnost vyžaduje všestrannost, odolnost a především značnou vytrvalost. „Rozhodně to není stereotypní práce. Něco si třeba naplánujete, ale za půl hodiny je všechno jinak,“ vypíchl zadavatel fakt, že toto povolání je přímo závislé na počasí a respektu k němu.

Matka příroda je během zimy na horách nejvyšší vedoucí, ale hned pod ní stojí ve Skiareálu Klínovec Jiří Cingroš. „Předpovědi sleduji neustále. Ráno, odpoledne i večer, a to z různých zdrojů,“ říká sedmapadesátiletý provozní technik a vedoucí zasněžování, který letos načal sedmnáctou sezonu. Vyučil se lesním mechanizátorem, takže na pohyb venku je zvyklý. Když se před lety doslechl o volném místě obsluhy vleku, přijal jej jako brigádu na jednu zimu, ale zalíbila se mu natolik, že v největším lyžařském středisku Krušných hor už zůstal. „Dostal jsem nabídku pokračovat jako provozní technik a po roce jsem se vypracoval do funkce manažera zasněžování,“ dodává ke svému životopisu.

Když se zeptám, kolik lidí tvoří jeho tým, odpoví, že stálých sněhuláků je šest. „Ti po zimě dělají údržbu veškerého vybavení zasněžovacích systémů. Na lyžařskou sezonu potřebuji dalších deset lidí, takže na obsluhu zasněžování celkem obsadíme šestnáct pozic,“ upřesňuje.

Na Klínovci pravidelně startují první týden v prosinci. Na tom, jestli padá bílá pokrývka z nebe, zase tolik nezáleží, protože zasněžování technickým, či, chcete-li, umělým, sněhem začíná už v průběhu listopadu, kdy se pokryjí páteřní sjezdovky.

Ačkoli to zní paradoxně, lyžařská střediska přírodní sníh zase tolik nepotřebují. Ten technický má totiž objektivně lepší vlastnosti. Zatímco teplota mrznoucího jádra přírodní nadílky se drží zhruba půl stupně pod nulou, standardní technický sníh má teplotu okolo minus dvou nebo tří stupňů Celsia, takže vydrží déle. Spoléhat se na bílé zimy už v posledních letech nejde. Špičkově a draze vybavené skiareály by se těžko zaplatily, kdyby se na nich lyžovalo jen v době, kdy padá sníh z oblohy.

„Díky technickému sněhu může sezona začít výrazně dříve a skončit později, než kdybychom byli závislí pouze na sněhu přírodním. Loňská sezona na něj byla velmi bohatá, ale i tak se musí zasněžovat a sníh na sjezdovkách udržovat, aby déle vydržel,“ vysvětluje Jiří Cingroš, k čemu jsou do zásoby vytvořené hromady v blízkosti sjezdovek.

Už zažil dny, kdy se lyžovalo pouze na technickém sněhu, ale kloní se k názoru, že kombinace s přírodním je pro celkový zážitek návštěvníků lepší. Nic ale na Klínovci neponechávají náhodě, tedy vlastně přírodě, a do technologií investují průběžně.

„Když jsem začínal, měl jsem k dispozici osmnáct zasněžovacích tyčí a tři vrtulová děla. V současné době máme 197 děl. Nedávno se pod Klínovec připojil i skiareál Neklid, na kterém je jich dalších 37, takže celkově jich má naše parta na starost 234,“ vypočítává.

Pokud si myslíte, že se v Česku zasněžuje hlavně proto, že jsou naše hory na rozdíl třeba od Alp příliš nízké, budete překvapeni. Dokonce i při závodech ve sjezdovém lyžování se sportovci vydávají na tratě upravené s větším či menším podílem technického sněhu.

„Záleží, kdy se konají, ale hlavně na začátku sezony se stoprocentně jezdí na umělém. Jak v Kanadě, tak v USA. V Evropě na závodech ještě před Vánoci odhaduju, že je umělého sněhu tak z 90 procent,“ říká Ondřej Bank, bývalý profesionální lyžař, jehož největšími úspěchy jsou pátá místa z obřího slalomu na zimní olympiádě 2014 a v superkombinaci na mistrovství světa 2011.

Bank zažil v kariéře hodně závodů, kdy se vydával na bílou sjezdovku, zatímco okolní stráně se ještě zelenaly. Zvláště u sjezdu, jenž je z disciplín alpského lyžování nejdelší, to bylo markantní. „Například ve Val Gardeně v Itálii, kde se závodí ještě před Vánoci. Pamatuju si, jak jsem se rozcvičoval na louce jen dvacet metrů od startu a servisák mi musel čistit lyžáky od bahna.“

Na prvních závodech sezony jde organizátorům podle jeho slov především o to, aby měli jistotu, že sníh bude. „V průběhu zimy se pak promíchává přírodní s technickým, skoro vždycky je to směsice,“ říká jednačtyřicetiletý lyžař, jenž do loňska působil v trenérském týmu Ester Ledecké.

Ačkoli upozorňuje, že není odborníkem na zasněžování, je přesvědčený, že pouze s technickým se dá zaručit požadovaný podklad. Někde do něj navíc speciální injektáží pumpují vodu, takže je z toho spíše ledový než sněhový povrch.

Přesto nemůže říct, že by výsledek byl na všech podnicích stejný. „Dokonce bych řekl, že mezi sebou organizátoři soupeří, kdo to udělá líp. Přístup je pokaždé jiný. Když jsem byl ještě v týmu s Ester, součástí našeho ranního výjezdu bylo prozkoumat podložku a zvolit třeba finální úpravu hran lyží a jejich nabroušení. Tam se dalo vyšpekulovat ještě pár setinek navíc.“

Ondřej Bank přiznává, že ke sportovnímu výkonu zasněžené hory nepotřeboval. Dokonce na začátku jara, kdy se příroda kolem sjezdovek začínala probouzet k životu, to podle něj mělo zvláštní kouzlo. Nepřijde mu to ale s odstupem času divné, nepřirozené? „Jo i ne,“ odpovídá. „Lyžaři to v tom závodním kolotoči už ani nevnímají. Když se na to díváte z druhé strany, chápu, že je to zvláštní. Za mě je fajn, že možnost technického zasněžování existuje, ale nemělo by se to přehánět.“

Teď ve sportovním „důchodu“ už naopak přírodní sníh vítá, třeba kvůli vycházkám do zasněženého lesa. „Když to jde, tak jen ať sněží,“ přeje si.

„Zdaleka už nejsou takové mrazy, jak je uvádějí pamětníci. Když dříve začalo mrznout, tak tedy mrzlo, až praštělo, celé týdny. Nyní ale dochází k rychlým zvratům počasí. Především nápadné je stírání ročních období. Není již přesně vyhraněné období léta a zimy. Na dlouhý podzim navazuje krátká zima,“ sdělil Václav Richter, ředitel Hydrometeorologického ústavu v Praze.

Na uvedené citaci není nic objevného, podobná tvrzení slýcháme v poslední době často, ovšem toto padlo před více než čtyřiceti lety. Náhodou jsem na něj narazil v archivu našeho deníku, ve výtisku z 30. prosince 1978. Přitom jako by zaznělo včera. Teorii globálního oteplování to neodporuje, spíše dokazuje, že na „pořádné“ zimy nostalgicky vzpomíná každá generace a že změny klimatu nejsou otázkou několika málo let.

„Věřím, že je to nějaká perioda planety, kterou prožíváme. Když se podíváme do historie, dělo se to vždycky, akorát teď jako lidstvo máme potřebu to rychle vyřešit. Že se máme chovat slušně k přírodě a že ji nepřemůžeme, s tím absolutně souhlasím a nikdy bych s ní nebojoval,“ říká jednapadesátiletý Jaroslav Krejčí. Narodil se ve středočeském Sedlci, na dohled od Javorové skály, na jejímž úpatí provozuje sportovní areál Monínec, proslulý coby nejbližší lyžovačka pro Pražáky.

Zakládal jej společně se svým otcem v roce 1994, tedy v době, kdy technologie zasněžování nebyly ještě tak samozřejmé jako dnes. A snad i toho přírodního sněhu bylo víc. „Možná byly o trochu lepší zimy, než jsou teď. Člověk má krátkou paměť, naštěstí zápisy o tom existují. Tady na kopci se historicky vždycky lyžovalo. Když jsme sem s tátou přišli, bylo to kolem dvaceti dní za sezonu,“ vzpomíná. To je samozřejmě pro podnikání málo. Na otázku, kolik dní by se v posledních letech lyžovalo, nebýt technického sněhu, odpovídá: „Myslím, že některé zimy by se nelyžovalo vůbec.“

Sníh začali otec a syn Krejčí vyrábět na konci 90. let díky technice, kterou získali ze spřátelených skiareálů. Na zcela jinou úroveň posunuli podnikání v roce 2008, kdy do něj vstoupil coby investor Marcel Soural a jeho developerská společnost Trigema.

„Když jsme celý projekt konstruovali, tak jsme s přírodním sněhem vůbec nepočítali,“ přiznává Jaroslav Krejčí. „Sama technika lyžování se změnila, v kurzu byl hodně snowboard. Když vám napadne metr nebo tři čtvrtě metru, zmáčknete to rolbou na dvacet čísel a přijde několikadenní obleva, přírodní sníh to nevydrží. Podle mě by ani většina středisek v Alpách nejela, kdyby nezasněžovali,“ domnívá se.

Vypadá to, že skiareály už ani nepotřebují, aby sněžilo z nebe. „Na lyžování je technický sníh lepší, ale úplně nejlepší je kombinace přírodního a technického,“ upřesňuje Jaroslav Krejčí. „Navíc bez přírodního sněhu jako kulisy nebudou mít návštěvníci pocit zimy. Asi je k lyžování potřeba i trochu vymrznout,“ směje se. „Můžeme dělat marketing, jaký chceme, ale stačí, když v Praze napadnou dva centimetry, teplota klesne na minus tři čtyři stupně, a rázem se všechna střediska zaplní.“

Na Monínci hraje ve prospěch technického sněhu také fakt, že leží poměrně nízko, vždyť vrcholek Javorové skály ční do výšky 723 metrů. Kromě konvenčních zasněžovacích technologií si proto do areálu před pěti lety pořídili i úplnou novinku – zařízení Snowfactory od italské firmy TechnoAlpin. Vyvinuto bylo především pro skokanské můstky nebo biatlonové tratě, ovšem na Monínci jej mezi prvními na světě vyzkoušeli pro zasněžování sjezdovek. Museli si proto sami „průkopnicky“ vymyslet rozvod sněhu po svazích, což nakonec zajišťují docela běžné, k sobě propojené odpadní trubky. Novinka se rychle šíří po světě a letos ji poprvé okusí mimo jiné lyžaři na Ještědu.

Zásadní výhodou malé „továrny na sníh“ je, že jej produkuje i při teplotě nad nulou, a to až do plus patnácti stupňů. Teoreticky i při teplotě vyšší, ale pak pokrývka pochopitelně dlouho nevydrží. Rozdíl je i v teplotě jádra vločky, která je ještě mrazivější než u běžného technického sněhu, konkrétně kolem minus pěti stupňů. Výsledkem je firn, tedy něco mezi sněhem a ledem, který má těsně po nasněžení podobu drobných šupinek.

Jak dlouho vydrží první nasněžená umělá pokrývka na začátku sezony, pokud by vůbec nechumelilo? „Když bude ideální počasí, nebude pršet nebo foukat teplý vítr, tak si troufnu říct, že tři týdny nebo měsíc,“ odhaduje ředitel areálu.

Už několikrát na Monínec přišlo udání, jaká chemie to padá na stráně, ale proti tomu se Jaroslav Krejčí ohrazuje: „Žádná chemie v tom není, to si dneska nikdo nemůže dovolit.“

Technologie schovaná v přepravním kontejneru funguje vlastně jako obří mrazák, do něhož stéká přivedená užitková voda. Chladivo je uzavřeno v samostatném systému, takže nemůže dojít ke kontaminaci ledu, který je následně rozdrcen a rozprášen na určené místo.

Zasněžování pochopitelně „sežere“ i hodně elektřiny a především vody, avšak její spotřebu mají na Monínci vyřešenou. „Oproti jiným areálům máme výhodu kaskády čtyř rybníků, z nichž odebíráme po domluvě s vlastníkem, což jsou rybáři. Je to přečerpávací systém, protože voda, která nám na svazích odtaje, se do rybníků zase vrací. Dokonce ještě ‚lepší‘, protože my ji před použitím nejdřív přečistíme,“ vysvětluje Jaroslav Krejčí.

Technologie, která Monínec vyšla na 51 milionů korun, najde svoje uplatnění i mimo hlavní lyžařskou sezonu. Díky schopnosti produkovat sníh „za tepla“ pořádají v areálu každé léto týdenní hrátky na sněhu pro děti. Pravidelně ji půjčují filmařům, kteří tak můžou scénu zasněžit i mimo zimní období. „Pak taky vozíme sníh na firemní večírky. Prostě jim ho tam vyklopíme. Dělali jsme pro nějakou banku a odvezli jsme jim asi patnáct náklaďáků,“ říká Jaroslav Krejčí.

Můžeme si o tomto suplování přírody myslet své, ale pokud chceme lyžovat nebo sáňkovat po celou zimu, a to se službami, na jaké jsou dnes návštěvníci skiareálů zvyklí, bez sněhových děl a tyčí rozmístěných podél sjezdovek to už zřejmě nepůjde.