Článek
Když se rozpovídají o svém povolání, jsou skoro k nezastavení. A čiší z nich nadšení. „Chytlo nás to už jako malé kluky. A dodnes nepustilo,“ usmívají se sourozenci. Jsou už třetí generací, která službě propadla.
Rodinnou tradici založil jejich dědeček Václav coby dobrovolný hasič. Pak ve štafetě pokračoval Bohumír Bucifal starší. „Vystudoval jsem chemickou průmyslovku v Mostě a po vojně jsem nastoupil do Klatov k profesionálům. Dvacet let jsem vyšetřoval požáry. Nejhorší byly případy, při nichž zemřely děti,“ říká šestasedmdesátiletý muž. Dodnes má některé hrůzné události před očima. Stejně dobře si ale pamatuje příběhy se šťastným koncem.
„Čtyřletý chlapec zůstal sám doma. Maminka ho zamkla a odešla do obchodu. Pustila mu televizi, která začala hořet. On se nejdřív snažil oheň uhasit, z koupelny nosil vodu v kelímku a lil ji na televizi. Pak našel náhradní klíč, odemkl si a běžel pro pomoc. Za takovou reakci by se nemusel stydět ani dospělák,“ zdůrazňuje Bohumír Bucifal starší.
Obor se změnil
Hasičině se věnoval 38 let. V jeho šlépějích teď pokračují oba synové. „Dost se toho v oboru změnilo. Dřív se jezdilo nejvíc k požárům, teď tvoří sedmdesát procent technické zásahy. Rapidně také vzrostly nehody, přibylo chemických havárií,“ vyjmenovává 51letý absolvent Vysoké školy báňské Aleš Bucifal.
Šéfuje klatovskému odboru a zodpovídá za Horažďovice, Železnou Rudu a Sušici. „Pořád mě to táhne do terénu. K velkým věcem stejně jezdím,“ doplňuje a začne sypat z rukávu jednu událost za druhou.
Sport a humor klíč k úspěchu
„On už takzvanou mokrou hasičinu skoro nedělá,“ dobírá si ho o sedm let mladší bratr Bohumír, který je velitelem směny v Sušici. Ostatně nadsázka a humor v rodině rozhodně nescházejí. A pomáhají v těžkých chvílích.
„Musíme si držet odstup, abychom se z práce nezbláznili. K tomu je dobrý sport i legrace,“ tvrdí Aleš.
Ačkoli jde o náročnou profesi, nedokáže si bez ní už život představit. „Musí vás to především bavit. Každý zásah je trochu jiný. Vždycky je to adrenalin, protože nevíte, co vás čeká. Vůbec nejradši ale jezdíme pro obědy. Hladový hasič, to je poloviční hasič. Takže já jako velitel jsem vlastně i svačinář,“ vtipkuje.
Po chvilce už vážně dodává: „Největší odměnou je, když někoho zachráníme. Ale potěší nás třeba i moment, kdy majitelce otevřeme byt a ona má radost, že se zase dostala ke své kočce.“