Článek
Jedním z nich je sedmdesátiletý Hideharu Tobe, který se po odchodu do důchodu z automobilového průmyslu začal věnovat pěstování rýže. Na pozemku 6600 metrů čtverečních v hornaté prefektuře Niigata založil terasová pole, na nichž neuvidíte žádný plevel, i když se zde žádné herbicidy nepoužívají. Tobe ho pravidelně odstraňuje vozítkem na kolech.
Plocha, kterou obdělává, je podle něj nejzazší velikost, jakou lze v jednom člověku zvládnout ručně. Ve srovnání s tradičními poli se z ní získá jenom 60 procent úrody. Tobe jako hnojivo používá rýži z minulého roku smíchanou s půdou. „Chci používat jedině přírodní věci,“ říká Tobe, který vodu ze svých polí neodčerpává, aby nezničil mikroorganismy.
Do svého nynějšího domova v Tokamači se odstěhoval roku 2002 a zasvětil život rýži. První rok byla úroda kvůli plísni nevalná. Tobe ale pokračoval a za pět let ho vyzval majitel jednoho obchodu s potravinami, aby mu posílal rýži do Tokia. K Tobeho úžasu se tam kilogram jeho rýže prodává za 3000 jenů.
Další v řetězci „tvůrců“ mimořádného saké je novinářka Akane Šibaová, která toužila podílet se na vytvoření „něčeho vysoce kvalitního a mimořádného, co se nedá najít nikde jinde“. Navrhla Tobemu použít jeho rýži k výrobě saké.
Americký lihovar přidává do whisky invazivní kraby
Jenomže druh košihikari, který Tobe pěstuje, se k výrobě normálně nepoužívá. Majitel palírny v Naganu Jošimasa Ono byl proto na počátku k nápadu Šibaové skeptický.
Tobeho příklad však táhl, tak se Ono rozhodl k výrobě saké za normální teploty, metodou, jež není závislá na technologiích, například klimatizaci. Výsledek se chutí liší od běžného saké vyráběného z rýžových odrůd jinak používaných. „Má to lehkou chuť a je to elegantně sladké,“ řekl Ono.
Začínají mu chodit poptávky z ciziny a spolu s Tobem a Šibaovou doufá, že budou moci svůj mimořádný výrobek nabídnout milovníkům saké i jinde na světě.