Dal výpověď, opustil Evropu a od základů změnil svůj život

Při cestách Asií jsem se jednoduše zamiloval do Luang Prabangu a začal jsem přemýšlet, jak bych se mohl s tímhle místem propojit. Naštěstí jsem měl slušně našetřeno za 20 let své práce, a tak jsem mohl koupit dům ze 70. let a kompletně jsem ho zrekonstruoval. Zabralo to asi rok a půl a někdy v květnu 2015 se brány koktejl baru a tapas restaurace otevřely.

Když jsem v práci začínal, všichni se starali o své klienty, ale postupem času to bylo více a více o tom urvat si svůj podíl. Nevyhovovala mi ta atmosféra, neměl jsem z toho dobrý pocit.

Nad tím jsem radši nijak víc nepřemýšlel. Chtěl jsem prostě koktejlový bar v Laosu, který by měl standardy jako bary v New Yorku či Singapuru, kde by se lidé cítili vítáni hned při příchodu. I to je důvod, proč všechny nově příchozí jdu osobně pozdravit, hned když k nám do podniku dorazí. A když tu nejsem, dělá to místo mě můj provozní James.

Budu upřímný, je to velká výzva. Samozřejmě importovat sem kvalitní alkohol není zrovna levné, ale na kvalitních produktech náš podnik stojí. Barová scéna ve Velké Británii je hlavně o ginu či nějaké té whisky... Tak ginů mám aktuálně na baru 27 a whisky, mohu-li počítat i japonskou či irskou a americkou whiskey, tak asi 25 láhví. Jsme nejlépe vybavený bar v Laosu a rád bych si i myslel, že i bar servírující nejlepší koktejly, včetně konkurence z hlavního města. Do Londýna jezdím zhruba jednou za rok, abych si udržel přehled. Ale pravidelně cestuji po světě, navštěvuji úspěšné cocktail bary, pozoruji, co dělají, a snažím se zachytit trendy.

Lidi tu žízní po nějaké kvalitní práci. Mojí šéfkuchařce je 22 let a začala u mě pracovat, když jí bylo 19. Je neskutečná, maličká vzrůstem, ale neustále plná energie a nápadů. Takové lidi v týmu chcete. Ale je dobré zmínit, že tu mají lidé zcela jiné priority. Snad nikdo netouží po vydělávání miliónů, možná i proto, že je to pro ně na míle vzdálený cíl. Většině místních stačí brát tolik, aby uživili své rodiny, a právě rodina je pro ně něco nedotknutelného. Mohli bychom se učit.

Zkuste se na to podívat z jiného úhlu. Máme místní zákazníky, kteří po takovém podniku skrytě dlouho toužili, aby si připadali trochu jako na západě. A turisté? Jasně, je to super při cestách po Asii jíst levně nudle či rýži a zapíjet to zdejším pivem. Ale sem tam máte chuť dát si poctivý vychlazený koktejl, na který jste zvyklí z domova, a chcete si k tomu dát třeba i něco dobrého k jídlu a nejde zrovna o lokální kuchyni. Restaurací se skvělou a autentickou místní kuchyní tu je mnoho. To, oč se tu snažím já, tu ale chybělo.

Ne, nejsem. Ale směřujeme tu správným směrem. Ano, měli jsme tu nejrůznější problémy, ale povedlo se je překonat a věřím, že se vše v dobré obrací.

No to se přesně vztahuje k té mé předchozí práci. Když jsme přemýšleli nad názvem, tak se nabízela otázka, zda má být název anglický, francouzský či místní. Čísla ale zafungovala. Když jsem byl ve své předchozí práci, pracoval jsem od sedmi od rána do pěti do odpoledne. A vždy chvílí před pátou za mnou přišel kolega-kamarád a řekl mi: „Andrew, je za pět minut pět (anglicky five to five, to zní jako two), uvidíme se v hospodě.“ To pro mě znamenalo, že je čas na drink. A myslím si, že tohle zná moc dobře každý člověk, který pracuje v kanceláři.

Jsou tu úžasní lidé a rychlost života je tu nesrovnatelná s tím, na co jsme zvyklí. Vládne tu neskutečná pohoda a počasí je alespoň pro mě také velmi příjemné. A když se nad tím zamyslíte, je to tu takové malé ospalé městečko a přitom sem létají spoje z celého světa. Máme přímé lety do Hanoje, Kuala Lumpuru, Bangkoku nebo Singapuru, to je přece paráda.

Byli nadšení, když to tu navštívili. Ale kamarádi jsou z toho stále ještě překvapení. Přece jen, nikdo nečeká, že se po životě v Londýně opravdu usadíte v Laosu. Proč byste to také sakra dělal, ne? Ale já měl jasno od chvíle, co jsem sem přijel.

Za pět minut pět. To jsem si nemohl nechat ujít...