Češi na jižním pólu: Otec a syn vyrazili na výpravu do mrazivé pustiny

Martin Chvoj žije s rodinou na Filipínách a je cestovatel a dobrodruh tělem i duší, který leze po horách a potápí se v mořích. V jeho případě se dá říci, že ono pověstné jablko nepadlo daleko od stromu. Jeho tatínek vyrostl na foglarovkách, verneovkách a hltal životopisy slavných horolezců a cestovatelů. V roce 2018 se rozhodl, že si splní sen, a v sedmdesáti letech se vydal na severní pól.

„Táta nám neřekl, že si tuhle výpravu vymyslel, a sdělil nám to, až když odlétal. To byl pro nás šok,“ vzpomíná Martin. Severní pól Zdeněk úspěšně dobyl, a když navštívil svého syna na Filipínách, svěřil se mu s nápadem, který mu už v hlavě vrtal delší dobu. „Co jižní pól? Nechtěl bys na něj se mnou?“ navrhl synovi. „Co na to odpovědět jiného než ano,“ směje se Martin, jemuž ve výčtu jeho expedic výprava do země věčného mrazu chyběla. Jinak už má za sebou výpravy k sopkám i do mořských hlubin.

Expedice s názvem Last Degree je název pro komerční výpravy, během kterých účastníci ujdou poslední stupeň zeměpisné šířky, který k pólu zbývá. Na účastníky expedice tak čeká náročný pochod dlouhý 60 námořních mil (zhruba 111 kilometrů). V nehostinných podmínkách osm dní táhnou na lyžích čtyřicetikilové sáně, než konečně stanou na vytouženém jižním pólu.

I když se jedná o výpravu komerční, rozhodně není pro běžné turisty. „Podmínkami jsou vysoká fyzická i psychická připravenost,“ vysvětlil Martin. Také proto začali okamžitě oba muži s přípravami, otec v Čechách, syn na Filipínách. Neexistuje žádný exaktně stanovený trénink pro výpravu na jižní pól, řada odborníků se ale shoduje, že je dobré cvičit zádové svaly třeba taháním pneumatik.

To však byl pro Martina poněkud problém. Zatímco jeho otec ve svých jednasedmdesáti letech tahal doma v Čechách náklady po trávě na zahradě, Martin zjistil, že v Manille příliš mnoho prostoru na podobný trénink není. Bydlí však ve 42. patře, a proto se rozhodl zapracovat na fyzičce kromě pravidelných návštěv posilovny alespoň vycházením schodů v domě. Ten má celkem padesát pater a postupně ho Martin dokázal vyjít s 16kilovým nákladem hned třikrát za sebou.

„Kdybych měl jít teď, asi bych se připravoval důkladněji,“ se smíchem poznamenává Martin, když se stočí řeč na jeho trénink a zejména na schopnost odolat zimě. Na Filipínách se mrazivé počasí příliš nasimulovat nedá, pokud nechcete přemluvit majitele restaurace, aby vás zavřel do mrazicího boxu, a tak se Martin spokojil s ledovými sprchami.

Přišly Vánoce a s nimi se blížilo i datum odletu směr Chile, odkud se do Antarktidy létá. Jediná obava, totiž aby Martin nechytil v Čechách angínu nebo chřipku, se naštěstí nevyplnila a na Silvestra už Zdeněk a Martin seděli v letadle mířícím do jihochilského Punta Arenas, kde se setkali s dalšími členy výpravy.

Šéfem výpravy a průvodcem byl zkušený polárník, Američan Keith Heger, k české dvojici se přidali ještě Brit Dean Attwell a Kanaďan Brian Jones, který kromě jižního pólu vyrazil posléze na nejvyšší horu Antarktidy Mount Vinson (4892 metrů nad mořem). Pro Briana byla výprava o to těžší, že na expedici dorazil nachlazený a první část výpravy musel absolvovat s teplotami.

Po decentních oslavách konce roku roku začali členové výpravy své myšlenky upínat opět k jihu. Keith ale jejich nadšení zpražil. Bylo jisté, že členové výpravy odletí, nebylo však jisté kdy. K tomu, aby letadlo mohlo odstartovat na antarktickou základnu Union Glacier, muselo být totiž ideální počasí.

„Některé výpravy na něj čekají i tři týdny,“ podotkl suše Keith. To by asi znamenalo minimálně pro Martina předčasný konec. V práci by delší volno nedostal a už tak finančně nákladná výprava by se ještě prodražila. Dobrodruhům nezbývalo než doufat, aby jim počasí přálo.

Přání se naštěstí vyplnilo. Po Novém roce prožitém ve strachu z toho, aby mohli vůbec odletět a Brian je nenakazil chřipkou, nasedla výprava do nákladního iljušinu a odletěla směr základna Union Glacier, která je vzdálena 2991 kilometrů od nejjižnějšího cípu Chile.

Union Glacier leží několik set kilometrů v antarktickém vnitrozemí a během polárního dne poskytuje zázemí expedicím, které nemají vědecký účel. Odtud směřují různé výpravy horolezců do hor či na pól, ke kterému je to ze základny více než 1100 kilometrů. „Vítejte na Pláži,“ vítali je na základně, která leží v uprostřed zamrzlých hor v nadmořské výšce kolem 700 metrů. Proč se tomu říká Pláž, Martin pochopil až za několik dní.

Na to, že leží na nehostinném kontinentu, poskytuje základna nebývalý luxus. K dostání tu je i ovoce a teplá voda. „Asi pět hodin jsem tu strávil v knihovně, kde mají snad všechny dostupné knihy o Antarktidě, ať už jde o vědecké studie, nebo deníky výprav,“ vzpomíná Martin. Na Union Glacier se však výprava příliš dlouho nezdržela. Počasí jí totiž opět přálo a o den později ji další, o poznání menší letadlo přepravilo na poslední stupeň. Výprava mohla začít.

Letadlo přistálo uprostřed bílé pustiny a členové výpravy lehce nervózně pozorovali krajinu z okýnek. Bylo zataženo, fičel ledový vichr a sníh padal z nebe v téměř nekonečném množství. Muži si rychle oblékli těžké péřové bundy a vyskákali z letadla. Nahlášení své polohy do vysílačky kvůli bezpečnosti, zamávání pilotům a zůstali sami. „Bylo nás pět a před námi 110 kilometrů těžkého pochodu na lyžích,“ popisuje Martin.

Jižní pól se nachází ve výšce 2835 metrů nad mořem uprostřed rozlehlého ledového masivu. Jelikož je však u pólu vyšší gravitace a tělo je zhruba o 0,5 procenta těžší než na rovníku, vysvětlil výpravě Keith, že musí počítat s tím, jako by byli zhruba ve výšce 3500 metrů. Kromě zimy se tak prvních pár dní musela výprava potýkat s bolestí hlavy způsobenou výškovou nemocí. Cestovatelé však měli především radost, že jsou konečně na pravé polární výpravě k jižní točně.

Krajina kolem jižního pólu poskytuje sice fascinující, ale jednotvárnou podívanou. Přesně to vystihl v cimrmanovské hře Varel Frištenský, když výpravu na severní pól srovnával s výletem na Kokořín. Bílá rovná pláň beze stopy života, mrazivá zima a slunce, co téměř nezapadá. Následujících osm dní a nocí výpravy se podobalo jako vejce vejci. „Je to jako ve filmu Na Hromnice o den více,“ přirovnal putování k legendární komedii Kanaďan Brian, který Cimrmana nezná.

Každý den probíhal podle stejného mustru. Ráno vstát, nasnídat se, odskočit si, zabalit se a vyrazit. Skupina putovala pokud možno rovnoměrným tempem. Půlhodinový pochod, pak dvě minuty pauza ve stoje. Následovala další půlhodina pochodu, tentokrát vystřídaná desetiminutovou přestávkou. Denně tak skupina ušla kolem 16 kilometrů.

„Každý den je úplně stejný a víš, že ten další bude taky takový. To znamená ne zrovna dvakrát příjemný,“ popsal Martin pochod. Ráno se vstávalo kolem sedmé hodiny, ze sněhu se připravovala voda na snídani i do termosky. „Hodně sněhu udělá málo vody,“ trpce se směje Martin při vzpomínce, jak velké množství sněhu musel ohřívat a jak dlouho.

Pak ještě hygiena, sbalit se, naložit sáně a před devátou vyrazit. „Zprvu jsem se cítil trochu pod tlakem, že na mě musí ostatní čekat, pak jsem se ale tempu dokázal přizpůsobit,“ uvedl Martin, pro kterého to narozdíl od ostatních byla první polární výprava. Od začátku se navíc potýkal s nepříjemným problémem – zamlžovaly se mu brýle. Ty pak zamrzly a Martin tak během pochodu koukal na svět před sebou pouze úzkým průzorem, který jako zázrakem nezmrzl.

„Ale ze všeho nejhorší je, když se zpotíte,“ poznamenal Martin. V místech, kde se teplota pohybuje od minus dvaceti do minus čtyřiceti, to může znít paradoxně, ovšem když má člověk k dispozici moderní vybavení, a navíc ještě táhne celý den čtyřicetikilové sáně, může k tomu dojít velmi snadno.

„Jakmile jsem toho na sobě měl moc, tak mě polil pot a sebral mi veškerou energii. Najednou se šlo strašně špatně a každý krok byl utrpení. Navíc jsem riskoval, že si zpotím základní vrstvu, ta zmrzne a já už to neusuším,“ vysvětloval Martin.

Zmínil ještě jeden problém. „Když jsi někde na horách, tak není problém se někde zastavit, sáhnout do baťohu nebo do kapsy a vzít si, co potřebuješ. Tady je to vždycky problém. Tady se vždy musíš zastavit, sundat rukavice...“ vysvětlil Martin. Navíc tím člověk zastaví celou skupinu. A hýbat se nebo stát, je obrovsky mrazivý rozdíl.

Martin je navíc fotograf a do smrti by si vyčítal, kdyby na této výpravě nefotil. Na každé focení si však musel sundat rukavice, a to ho postavilo před palčivé dilema: „Vyfotím ještě jednu fotku i za cenu toho, že mi promrzne ruka?“

Dny jeden za druhým plynuly a výprava pomalu postupovala kupředu. Během pochodu spolu muži příliš nemluvili, aby neplýtvali energií, o pauzách se pouze ujišťovali, zda nemá někdo nějaký problém. Fyzická námaha, bolest zad, krutá zima a pouze vlastní myšlenky – to byla náplň každého dne. Jeden od druhého se lišil pouze počasím, to však příliš dobrá zpráva nebyla. Většinou to totiž znamenalo, že teplota pohybující se kolem minus dvaceti až třiceti spadla ještě o něco níž. „Nejmíň jsme měli něco kolem 45 stupňů pod nulou,“ uvedl Martin.

Poslední den byl přece jenom jiný. Výprava vstávala s vědomím, že dnes konečně dobude jižní pól. Ráno svítilo slunce a kdesi v dálce už byla vidět Amundsen-Scottova stanice. Ani poslední stovky metrů však nebyly pro Martina, benjamínka výpravy, bez problémů.

„Začal mi padat ze saní stan. Takže já tak třikrát čtyřikrát zastavil výpravu, abych si ten stan narovnal,“ vyprávěl Martin. Dvě stě metrů před cílem už si řekl, že znovu zastavovat nebude a stan dotáhne napůl spadlý ze saní. „To bylo peklo, ten stan se zarýval do sněhu a sáně brzdil. Takže neměly čtyřicet, ale tak osmdesát kilogramů,“ vysvětlil Martin se smíchem.

I přes namáhavý finiš se Martinovi obrovsky ulevilo. Osmý den pochodu si mohl společně se svým otcem říct: „Jižní pól je dobyt!“

Narozdíl od Amundsena či Scotta výprava nedosáhla pouze fiktivního bodu uprostřed ledového království. Čekaly na ně vyhřívané stany, steaky a speciální polárnický koktejl na přípitek – vodka, šampaňské a sníh. Nyní se mohlo už jen slavit. Martin si ale radost ze splněného snu uvědomoval postupně. „Nebylo to takové, jako když třeba člověk vyleze na horu a nadšený udělá poslední krok na vrchol, kdy se v tobě nahromadí všechny emoce. Tady sedíš ve stanu s lidmi, kteří zvládli mnohem větší výkony,“ popsal své pocity Martin.

Následovaly rodinné fotografie u stříbrné koule u stanice, která označuje jižní pól. Ovšem pouze jižní pól ceremoniální. Stanice se totiž nachází na zhruba 2,5 kilometru vysokém ledovci, který se pohybuje rychlostí zhruba 10 metrů za rok. Geografický jižní pól se tak od stanice touto rychlostí vzdaluje.

Momentálně je od stanice vzdálen zhruba 150 metrů, a to byla poslední cesta, kterou ještě výprava musela podstoupit. U tyče, která označuje nejjižnější bod naší planety, pak byl čas na další fotografování i na experimenty známé z cimrmanovské hry Dobytí severního pólu.

Z jižního pólu následoval odlet zpět na základnu Union Glacier. Martin konečně zjistil, proč se základně říká Pláž. „Je tam kolem deseti stupňů pod nulou, což nám přišlo jako neuvěřitelná nádhera,“ smál se Martin. S ostatními členy si sedl ven jen ve svetru a pozoroval lidi v táboře zachumlané do péřových bund.

Přelet zpátky do Chile, návrat do civilizace. Martin se těšil na svoji rodinu, zároveň si uvědomil, že se mu povedlo splnit jeden ze svých největších snů. A navíc se svým otcem. Ten se mimochodem stal nejstarším (zatím neoficiálně) Čechem, který kdy stanul na obou pólech – v sedmdesáti na severním a o dva roky později na jižním. Na otázku, kdo výpravu zvládl líp, měl Martin jasno. „Určitě táta. Fyzicky byl na tom skvěle a psychicky byl připravenější,“ vysvětlil Martin. „Já ale zase dělám lepší fotky,“ dodal se smíchem.