Brňan jedl v rámci sázky půl roku guláš, litovat začal velmi brzy

Já jsem byl vždycky soutěživý, bohužel toho kromě pojídání guláše moc neumím, takže mi nezbývá nic jiného než se sázet o podobné nesmysly. Slovo dalo slovo, navíc v tom trochu byla i pomyslná rivalita mezi Brnem a Prahou. Pak už to nešlo zastavit a musel jsem se kousnout. ​

Trvala od začátku roku a končila v druhé polovině června. Pointou bylo každý den sníst porci zhruba 300 gramů takového guláše, který má s gulášem společného možná tak název. Ve skutečnosti je to šlichta složená výhradně z brambor, gothaje, cibule, sladké papriky, soli a pepře. Recept se měnit nemohl, vařil jsem v drtivé většině sám, což se nakonec ukázalo snad jako nejhorší ze všeho.

Utopil jsem se na marginálních vedlejších podmínkách, které ta sázka měla. Tušil jsem to už nějakých 70 dní před koncem sázky, že jsem nedodržel všechno. Zapomněl jsem pravidelně zveřejňovat svou váhu a asi jsem pokazil ještě něco. I když jsem to tušil, rozhodl jsem se to dotáhnout.

Protože Brno.

Vyzyvatel mi dal v závěrečném live streamu šanci sníst nějaké bangladéšské jídlo, které připomínalo chutí tekoucí lávu. Bylo to utrpení. Večer i ráno. Ale získal jsem tak odpustek a mimo jiné nebudu muset v rámci štědrovečerní večeře konzumovat dvojitou porci toho gastronomického výdobytku, z čehož mám nepokrytou radost. A také si nemusím nechat vytetovat logo této sázky nad zadek. Což ale možná udělám stejně.

Řeknu ti to takhle: Ze zadku obličej neuděláš. Jednou to je šlichta a myslím si, že i kdyby to vařil Pohlreich, tak by to šlichta pořád byla. Já jsem v průběhu času dokázal odhadnout, jak dlouho guláš vydrží v lednici, než začne kysat a být ještě nepoživatelnější. Ta hranice byla někde okolo pěti až šesti dnů. To znamená, že jsem vařil zhruba okolo třiceti velkých várek guláše.

No, ze začátku, když jsem ještě nevěděl, jak se guláš chová v obyčejné krabičce na cestách, to byl trochu problém. Hned v lednu jsem odjel lyžovat do Rakouska a s sebou jsem si pochopitelně vezl přesně vypočítanou dávku guláše. Bohužel jsem podcenil skladování a část mi nekompromisně zkysla. Nebylo na výběr, sice jsem se málem pozvracel, zpotil jsem se a prosil o smilování, ale snědl jsem to. Tehdy jsem poprvé litoval, do čeho jsem se to proboha uvrtal. A rozhodně to nebylo naposled.

To bych pak musel chodit kanály. I když to po tomhle rozhovoru budu muset vlastně taky, co? Prostě jsem to nechtěl vzdát. Když jsem ještě neměl první stupeň obezity, tak jsem sportoval, takže se trochu kousnout umím a svým způsobem to byla vlastně legrace. Kdo se v hospodě nikdy hloupě nevsadil, ať hodí kamenem.

Já jsem známý milovník smaženého sýra, takže tělo je tak trochu zvyklé, že ode mě nemůže čekat bio stravu. Navíc jsem po dobu sázky uskutečnil pět neúspěšných, místy až komických pokusů zhubnout, ale ve finále ze sázky odcházím o dva kilogramy lehčí.

Nevím, jestli je to úplně kuriózní, ale ještě před dobou koronavirovou jsem se vydal šířit gulášovou osvětu na východ. Byla to součást sázky, dostal jsem letenky v zapečetěné obálce, kterou jsem otevíral až na letišti, a neměl jsem páru, kam vlastně letím. Vyšlo z toho Moldavsko. Byl to trochu punk, ale pokud někdo touží po bizarním ubytování a cestování v čase, pak vřele doporučuju tamní hotel Cosmos, kde jsem jednu z nocí strávil. Jen předtím nepijte tolik vodky a nechoďte po pochybných podnicích jako já.

Kdepak. Na cestu jsem sbalil do batohu náhradní trenýrky, šišku gothaje, pár brambor, kastrůlek a valil jsem. Když jel gothaj po pásu na letištní kontrole, byl jsem hrdý na to, že jsem Čech.

To je asi dost individuální. Já jsem jako dítě od maminky měl každé ráno nachystaný chleba s marmeládou a nikdy jsem neprotestoval. Tohle bylo ale trochu něco jiného, už jenom kvůli tomu, že jsem to musel vařit sám a rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi to chutnalo. Stane se z toho ale taková rutina. Ono se to nezdá, ale člověku to docela omezuje život. Někam vyrazíš, musíš mít s sebou guláš. Chceš přespat po schůzce s dívkou u ní, musíš mít s sebou guláš. Chceš si vyrazit na dobrou večeři a jako předkrm si stejně musíš dát doma guláš. Je to bohapustá otrava.

Tak zaplaťpánbůh na něj člověk moc ingrediencí nepotřebuje. Ale jistil jsem se a domů si nechal dovézt zásoby gothaje, které jsem si dal do mrazáku a vydržely tam prakticky až do června. Naučil jsem se škrábat brambory takovým tempem, že by nejeden šéfkuchař záviděl. Bohužel opatření během pandemie pohřbila další nápady na gulášové dovádění, takže to spadlo do ještě většího stereotypu.

Je to tak. Když přišlo rozhodnutí, že se EURO, kde jsem si měl vybrat v podstatě většinu výhry, konat letos nebude, bylo to velké zklamání. Ale nebyl čas brečet nad rozlitým gulášem, o tu výhru zase tolik nešlo. Ve světě se navíc děly mnohem horší věci, takže jsem pokračoval. Psal jsem si v průběhu sázky menší blog na Facebooku s názvem Nic Než Guláš a dostával jsem od té maličké komunity zpětnou vazbu, že to ty lidi baví, tak jsem pokračoval, navíc to vlastně pomohlo i dobré věci.

Díky tomu, že lidi sdíleli jeden můj příspěvek, ve kterém jsem nabídl své mužné tělo k dispozici, dostal jsem možnost pomoct během toho nejhoršího seniorům, kteří se ozvali na základě doporučení právě z gulášového blogu. Ať už to byl nákup, léky, nebo rouška, jsem rád, že taková hloupost nakonec měla i drobný přesah. To mi udělalo radost.

Momentálně si pohrávám s myšlenkou, že budu pokračovat. Nevím, jestli ve stejném formátu, nevím, jestli hned, ale já když dostanu kvalitní výzvu, tak jsem schopný se vsadit prakticky o cokoliv.

Se sázkou to tak úplně nesouvisí, je to spíš zhodnocení mého životního příběhu. Ale jsou věci, o kterých se nemluví. Ach jo.