Článek
V rámci akce Tady Vary ve vašem kině bude mít 8. července světovou premiéru jeho druhý celovečerní dokument nazvaný Meky. Šafránek v něm přináší osobitý pohled na Miroslava Žbirku, jednu z nejvýznamnějších osobností slovenské i české hudební scény uplynulých čtyřiceti let.
Proč jste se po King Skate, kde jste zmapoval celou komunitu prvních českých skateboardistů, rozhodl pro portrét jednoho člověka?
Mám rád hudební dokumenty, od malička miluji hudbu, ale neumím zpívat, tak jsem alespoň docela dlouho dělal DJe a mám za sebou docela pěknou řádku videoklipů.
Když jsme dokončovali můj předchozí dokument King Skate, seděli jsme jednou s producenty v jejich společnosti Negativ a producentka Kateřina Černá se zmínila, že uvažují o dokumentu o Mekym a hledají režiséra. A já jsem hned řekl, že by mě to zajímalo. Mimo jiné mě lákala právě možnost prožít nějaký čas jen s jedním hrdinou, soustředit se na jeden portrét. Když se pak Meky přijel na King Skate podívat na karlovarský festival, líbilo se mu, jak je film nahlas – a domluvili jsme se.
Z filmu Meky: V O2 aréně v prosinci 2019
Jak jste sbíral materiál a jak vypadala příprava filmu?
Nejdřív jsem si přečetl knížku Zblízka, kterou o Mekym napsal Jan Vedral, a pak jsem se začal zabývat tím, jak zpracovat celý jeho dosavadní život, jak dostat do osmdesátiminutového filmu čtyřicet let slávy.
Zajímalo mě, kdo on je vlastně zač, když je slavný už tak dlouho, což se zdaleka nepodaří každému. A tak jsem se postupně dostal i k řadě dramatických mezníků v jeho životě. V mládí mu zemřel bratr, který byl jeho velkým vzorem a možná tehdy i nejbližším člověkem. Zažil rozvod a trápilo ho to stejně jako to, že se dost nestaral o malou dceru, protože zkrátka věčně nebyl doma. Tak jsem ho začal víc a víc poznávat.
Co bylo na tom poznávání pro vás nejzajímavější?
Především to, že Meky jako profesionál volil cesty, které byly složité a proti rozumu. Když vyhrál ve dvaaosmdesátém roce Zlatého slavíka, byla to fenomenální záležitost, protože porazil Karla Gotta! A místo, aby si ten grandiózní úspěch hýčkal a pokračoval dál v tom takzvaně inteligentním popu, začali s Lacem Lučeničem dělat elektronickou hudbu.
Úplně změnil image, zahodil brejličky, začal psát mnohem temnější písničky – například Do člunu mi stále teče voda. Myslím, že být schopen na vrcholu popularity takhle úplně změnit hru, není samo sebou, a to mě zajímalo.
A pak tu byl ještě určitý druh výzvy. Když jsem začal film připravovat, uvědomil jsem si, že jeho písničky všichni znají, ale o něm samotném toho nikdo moc neví, připadá jim často jako nudný pán. A mě bavilo jednak zjistit, proč ho lidi tak vnímají, a jednak se pokusit ten pohled na něj zvrátit.
Archivní foto ze sedmdesátých let
Pokud se dá říct, že mají filmy King Skate a Meky něco společného, pak je to obrovské množství archivního materiálu a minimum rozhovorů s jinými lidmi. Z čeho tato vaše metoda vyplývá?
Nemám rád ve filmech mluvící hlavy, líbí se mi obrazová řeč, gesta, koláž, obdivuji způsob, jakým točí dokumenty Asif Kapadia (např. Diego Maradona – pozn. red.). A tady bylo materiálů opravdu hodně. Z České a Slovenské televize i z jeho soukromého archivu. Takže jen do střižny jsme si se střihačem Šimonem Hájkem přinesli asi 100 hodin, přičemž já jsem toho viděl ještě mnohem víc. A byly tam zajímavé věci, zjistil jsem například, že na Slovensku točili v osmdesátých letech publicistické pořady podstatně nápaditěji než v Česku. S těmi 100 hodinami jsme pak pracovali, šli hlavně po emocích, po symbolice. Na to je Šimon Hájek fantastický, odvedl na filmu ohromné množství práce.
Na jakého Mekyho se tedy mohou diváci v kinech těšit? Mně osobně připadá docela zádumčivý, ale pod tím jako kdyby probleskoval velký smysl pro humor…
Když se někdo pohybuje čtyřicet let v showbyznysu a navíc celou tu dobu nepadá z vrcholu, má dost dobře naučené, jak se tvářit. Když jsem loni v Cannes dělal rozhovor s Kapadiou o Maradonovi, padla otázka, jestli ho někdy viděl naštvaného. A Kapadia odpověděl: „Nikdy. Protože když je Maradona naštvaný, tak vás k němu nepustí.“
My jsme na začátku natočili s Mekym hlavní rozhovor. Strávili jsme spolu tři dny a já jsem si po tom prvním uvědomil, že on o té kameře moc dobře ví. Což jsem nechtěl. Proto jsem řekl kameramanovi Martinovi Žiaranovi, aby točil pořád, vůbec kameru nevypínal. Že je to jediná šance, aby ji Meky nakonec vnímat přestal. Snad se to i podařilo.
Meky má velký smysl pro humor, ale takový ten za rohem. Je velmi dobrý pozorovatel lidského chování, ale také to jen tak probleskává. Jeho komfortní zóna je nevzpomínat na minulost, ale skládat písničky. A cokoliv dělá jiného, ho trochu otravuje. My jsme měli natočený i situační humor, jenže jsme museli spoustu věcí vyhodit, protože film není nafukovací a ve střižně na sebe musí být člověk přísný, aby mu film držel pohromadě a nerozpadal se na střípky.