Článek
Nejdříve dokumentarista nalezl 3,5 hodiny profesionálně natočeného materiálu z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pátral dál, odkud pocházejí a kdo na nich je, a nakonec se setkal s řadou dalších pamětníků, kterým doma léta ležely zaprášené filmové kotouče z roku 1968.
Tanky, které zničily most a propadly se s ním do řeky, prostřílená okna, neozbrojení muži hrozící okupantům pěstí. Záběry sice nejsou převratné, mají podobnou atmosféru jako ty známé, ale přinášejí i svědectví o místech mimo Prahu - včetně Slovenska.
Jejich aktéři o nich po půl století vyprávějí se zájmem, ale posmutněle. Ne všechna traumata jsou zpracována, některým sovětští okupanti zabili příbuzné, partnery, kamarády. Všichni se shodují, že tehdy v roce 1968 národ dosáhl jakéhosi morálního vrcholu - lidé se chovali jinak, byli odvážnější, pomáhali si, zapomněli na malichernosti.
Vojska Varšavské smlouvy zlikvidovala sen o svobodě. Česko si připomíná srpen 1968
Bohužel to trvalo jen chvíli, a přišlo strašlivé vystřízlivění v podobě normalizace. Někteří křičeli, že „Rusákům“ ani vodu nepodají a později kšeftovali s benzínem, kteří sovětští vojáci ve velkém kradli.
Film Rekonstrukce okupace končí pohřbem studenta Jana Palacha, který se upálil právě na protest proti okupaci. Aktéři dokumentu k němu mají rozporuplný vztah, nevidí v sebevraždě moc smyslu. Národ prý nevyburcoval. „Lidi se vzdali,“ dodal jeden z nich.