Článek
Původně mohla být texaská retrospektiva Austin Film Society ve Varech už loni...
... ale chtěl jsem tady být. Moc. Hodně jsem o festivalu slyšel, hodně mých kamarádů tady už bylo. Říkal jsem si, že se tu bude líbit dcerám. Ostatně, proč kdokoli dělá cokoli na tomhle světě? Filmy vzniklé pod hlavičkou austinské asociace jako by byly moje. Už v té organizaci sice nepracuju tolik jako dřív, máme tam skvělé lidi, ale pořád se snažím uvádět promítání filmů. Hodně to pro mě znamená, ať už se v mém životě děje cokoli, AFS je moje jediná jistota. Taky jsme se rozrostli, jsme úspěšní a můžeme toho pro mladé udělat víc.
Jsou hodně jiní, než jste byl tehdy vy, že?
Jsou mnohem sebevědomější, často začali s filmováním v raném věku. Na jedné straně jsou tu technologie, díky nimž je jejich práce mnohem jednodušší a levnější. Na druhé straně je těžší zařídit, aby nový nízkorozpočtový snímek vůbec někdo viděl. Současné nezávislé filmy těžko můžou mít nějaký širší kulturní vliv. Flákač měl štěstí, byl to sice jen takový filmečíček, ale stala se z něj malá nezávislá senzace. Byl to malý film, ale hodně se o něm mluvilo. To je teď těžké.
Richard Linklater natočil dvacet jedna filmů, ale chtěl by jich mít za pasem už aspoň třicet. V Česku jsme naposledy viděli Poslední misi, na jaře příštího roku bude mít premiéru snímek Kde se touláš, Bernadetto s Cate Blanchett v hlavní roli.
No, stal se z něj spíš kulturní fenomén...
Takový kulturní minifenomén. Je ale pravda, že mladší generace režisérů mi často říká, že díky Flákačovi začali točit. Že když jsem to zvládl já, zvládnou to taky. Tak z toho mám samozřejmě radost. Protože ty filmy, které vás ovlivní a inspirují, možná nejsou nejlepší na světě, ale to je právě dobře. Od toho tady ostatně nejsou, aby byly vynikající. Když vidíte Kmotra nebo nějaký jiný velkolepý, nádherný film, tak si jako začátečník samozřejmě neřeknete: Hele, tohle bych mohl udělat taky! Radši se seberete a jdete dělat něco jiného, na co stačíte. Ale když vidíte někoho, kdo natočil filmík na vlastním dvorku, řeknete si: Taky bych to mohl zkusit. Takové kousky jsou inspirativní. Jsem rád, že mám film v téhle kategorii. Vyrůstal jsem, aniž bych tušil, že existuje profese filmového režiséra, což je dneska nemyslitelné.
Vy jste ale zase měl tu výhodu, že jste věděl, co chcete říct.
Jo, to jo. Problém je vážně spíš v tom, že když jsem byl mladý, bylo nezávislých filmů pár stovek – a teď jich je třeba deset tisíc, možná sedmnáct tisíc, mluvím teda o Spojených státech. Takže otázka „Máte něco originálního, co chcete říct?“ a „Bude se to lidem líbit?“ je dneska dost zásadní. Vždycky se mi zdálo, že na lidské komunikaci je něco nádherného, o čem a jak si lidi spolu povídají, vždycky mě fascinoval dialog. Myslím si, že jsem vlastně tak trochu existencialista. Prostě se ptám, co tady na světě děláme.
Linklater přijel na karlovarský festival se svým slavným filmem Flákač, jenž je zařazen v sekci Made in Texas: Pocta Austin Film Society.
Poměrně legrační máte to ptaní.
To se musí. Vždycky jsem to tak měl. Ale vůbec nic jsem o humoru nevěděl. Když jsem začal točit, byl jsem vděčný za každý vtípek. Vždycky když se mi někdo zasmál, byl jsem v sedmém nebi. Ostatně, docela to tak mám dodnes. Jako, občas se mi některý věci v mých scénářích zdály legrační, ale neměl jsem pro to žádný důkaz. To je hodně právě ve Flákači. Ten film má takový temný hrot, ale ve skutečnosti je legrační. Je o lidech, kteří jsou moc chytří na to, aby nějak normálně pracovali. Dělám si tím legraci ze sebe a svých kamarádů, kteří posedávají po kavárnách a žvaní.
Já jsem teda nikdy takový nebyl, pořád jsem točil filmy, ale znám dost lidí, kteří takoví jsou: jen sedí a filozofují. Ale jinak v tom bylo spíš experimentování se strukturou narativu. Zkusil jsem si udělat film, který nebude mít moc obsah, protože jsem věřil, že je to nová cesta, jak vyprávět příběh. Přemýšlel jsem o Flákači už pět let předtím, než jsem začal točit. V každém mém filmu je myslím určitý druh narativního experimentu, chci objevovat, co je unikátního na filmu jako umělecké formě, co film má, že to jiná umělecká forma nezvládne. Prostě chci něco vyjádřit, většinou o lidských vztazích, a snažím se hledat různé formy, jak to vyjádřit.
Různě po světě jsem potkala hodně lidí, kteří by chtěli žít přímo ve vašich filmech.
Je pravda, že z tohohle pohledu měl Flákač vliv na austinskou komunitu. Hodně lidí se sem najednou začalo stěhovat. Ale možná i naopak, někteří lidi s námi od té doby nechtějí mít nic společného. Co se týče filmařů, kteří přicházejí do Texasu, vítáme každého, jsme rádi za každého nového člena do party. A jsem pyšný na to, že máme hodně mladých diváků i filmařů, chodí k nám do kina a dlouho do noci mluví o filmech. Je to vlastně zázrak.
Jak jste Flákače financoval?
Byl jsem trochu mimo sebe, dlužil jsem hodně peněz, prodával různé věci, opravdu riskoval. To je na mládí skvělé. A navíc, důvěřoval jsem světu, že se o mě postará, když budu dělat, co je mi souzeno. Taky jsem řekl oběma rodičům: Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že nikdy nebudu mít svatbu? Vzpomínáte si, jak jsem vám říkal, že se nikdy neožením? Tak co kdybyste mi to věno dali už teď?