Režisér Pavlíček o debutu: Rád si hraju s opakováním slov i scén

Námět je založený na mých kamarádech z maloměsta. Spousta lidí z gymplu se snažila studovat vysokou školu a v jednu chvíli studovala třeba tři vysoké školy najednou a nedostudovala vlastně vůbec nic.

Vrátili se do Chrudimi a začali dělat podřadné práce. A tam mě napadla ta myšlenka, kde skončí ti lidi, kteří jsou talentovaní, ale kteří si nevybrali, nebo se dostatečně nesnažili si vybrat, co budou se životem dělat. Takže původní námět jsou mí kamarádi a všechno ostatní jsou problémy mého nitra, mojí duše.

Scénář vznikal asi rok a tentokrát jsem ho psal opravdu jen já. Improvizace na place bylo málo, protože já si za svými dialogy docela stojím. Rád si hraju s opakováním slov, scén a po hercích jsem chtěl, aby vyslovovali velmi přesně. Další důvod, proč nebyl prostor pro tolik improvizace, je ten, že film je točený na šestnáctkový materiál a toho jsme neměli moc. Ve výsledku bylo natočeno asi sedm hodin filmu a z toho je sestříhaná hodina a čtvrt.

Náš film je od začátku evidentně nerealistický, odehrávající se ve vesmíru jen volně souvisejícím s tím, ve kterém se pohybujeme. A současně mám pocit, že náš hrdina je tak nějak zabrzděn a zaseknut v minulosti. A šestnáctkový materiál, který působí nestandardně, tak nějak ‚vyšisovaně‘, se zcela hodí. I díky tomu lez film vnímat empatičtěji a trošku jinak než většinu tvorby, která u nás vzniká.

Rozhodně je to záměr, protože já o sobě říkám, že víc než tvůrcem jsem divákem. Ve své tvorbě se snažím odrážet tu nakoukanost a radost z filmů. V různých scénách lze vypozorovat v uvozovkách malé krádeže z jiných filmů, ale spíš je to pocta filmům. Ten mix žánrů a kolikrát i scén jsem tam chtěl, protože se mi to líbí. Ono to i vychází z tématu, protože náš hrdina je zmatený, hodně se to v něm míchá, to znamená, že jsem si mohl dovolit míchat žánry a různé styly.

Přesně tak. A všechny tyto hry vycházejí z tématu filmu. A já to tak mám, vždycky si stanovuji téma a chci, aby všechno směřovalo a podporovalo, co ten film říká. Ono to na první pohled vypadá zmateně, ale je za tím moje skoro až matematická hra. Já si i rozkresluji grafy scén a sleduji, co si můžu a nemůžu dovolit, a píšu si, který žánr se dá kde použít. Otázkou je, jestli to vyšlo a je to skousnutelné pro diváka. Ale to už je na jeho posouzení.

Divák, který rád kouká na filmy, rád střídá různé žánry, užívá si to, že v kině dostane něco nevšedního a současně má smysl pro humor a je otevřený různým druhům humoru. Když začal být film hodnocen, objevilo se široké spektrum různých názorů a už u komise při přijímačkách na FAMU mi Petr Marek řekl, že pokud se tak stane, autor je zcela v pořádku a ví, co dělá.

Hlavním problémem je nebezpečí nudy pro diváka. Naplnit dvacetiminutový film je daleko jednodušší než naplnit pětasedmdesátiminutový film. Zjistil jsem, že po čtyřicáté minutě, pokud se mi film nelíbí, se jako divák začnu nudit a každá další minuta je jako rána do srdce. Takže pro mě to byla velká zkouška toho, jak dobrý jsem vypravěč a jestli udržím divákovu pozornost.

Ano, je to velmi můj humor. Svět vnímám jako naprosto absurdní, ve skutečném světě zažívám daleko absurdnější situace, než které se odehrály ve filmu.

Všem jsem poslal scénář a zeptal jsem se jich, jestli je to baví. A když je to bavilo, řešili jsme, jestli mají čas. A když měli čas a já jsem viděl, že je to baví, mohli jsme točit. Když s někým spolupracuji, snažím se, abychom se osobnostně napojili. A to se, myslím, u všech členů povedlo. Speciálně u Václava Vydry si troufám říct, že jsme kamarádi schopní si pokecat i beze slov. Matěj Ruppert je srdcař a na place byl úplně v pohodě, Jana Krausová je naprostý profesionál.

Na Václava Vydru jsem si myslel od začátku, toho jsem chtěl. Hrál mi už v mém filmu Pravidelný odlet, také postavu Karla, takže je to návrat Václava Vydry do mého filmového vesmíru. Ve filmu se vlastně vrací všechno, co se mi povedlo v mých studentských filmech, ať už dialogy, mixy žánrů, Václav Vydra.

Ano, to byla plánovaná, taková ta hitchcockovská věc. Když se film jmenuje Parádně pokecal, tak mi přišlo velmi vhodné, aby se režisér objevil ve scéně, kdy jenom přijde a řekne ‚Jestli je tady hlavní postava, a pokud tady je, tak ať jí nedovolí s nikým mluvit‘, a odejde.

Námětů je víc, ale jeden je rozpracovanější. Je to už méně absurdní komedie o rodině, jednom víkendu, jednom výletu a hodně plánování, přičemž žádný z těch plánů nevyjde. Tématem filmu bude obrácená tolerance - že se všem snažíme tak vyjít vstříc, až jim uškodíme, a vlastně tím uškodíme i sami sobě.

Byla to vlastně shoda náhod. Hodně jsem chodil do kina, pak jsem začal objevovat nějaký tvůrčí přetlak, který jsem dřív řešil psaním. Maminka mého kamaráda si pro svoji společnost pořídila kameru a my jsme ji využili a natočili jsme na to pět filmů. A pak jednoho dne tatínek přišel a ptal se, jestli si podávám přihlášku na FAMU, já jsem řekl, že nepodávám, a on řekl, ať si ji podám. To jsem udělal a dostal se tam.

Wes Anderson, Woody Allen, Jacques Tati, Bob Fosse, Jean-Pierre Melville, Věra Chytilová a Ladislav Smoljak, protože já jsem velký fanoušek filmu Kulový blesk.