Článek
Nerozumíte tomu, prostě se to stane. Mně se takhle v jeden den staly dva filmy - Divoká stvoření jižních krajin a Holy Motors. Každý z jiného konce vesmíru, oba stejně mocné rozbušit vám srdce a vyrazit dech.
Divoká stvoření jižních krajin se pohybují v bažinatém kraji jižní Louisiany, odhodlaná vyhrát nad přírodou a ochránit kořeny, z nichž vzešli. Čelí následkům katastrofického hurikánu Katrina, čelí bezohledné snaze zničit jediné, co znají a mají. Šéfem Lavoru, jak se zapomenutému kusu země říká, je šestiletá Hushpuppy. Maminku, jejíž krása prý dokázala zapálit sporák, už dávno nemá. Žije se svérázným otcem, divochem Winkem. Učí ji, jak se pěstí zabíjí ryby, aby přežila, až on tu nebude.
Prostá dívenka vypadá naivně, přitom vnímá každou situaci tak silně, jako by vedle ní vybuchl vulkán. Svět je pro ni velké puzzle a ona jen maličký kousek, který musí překonat všechny nástrahy. A porazit ta obří stvoření, co plundrují zemi.
Divoká stvoření jižních krajin
Strhující a emocemi napěchované drama Divoká stvoření jižních krajin natočil jako svůj debut Benh Zeitlin (1982), odkazující ve své filozofii na Terrence Malicka nebo Jana Švankmajera. Vyhrál s ním festival v Sundance a v Cannes dostal Zlatou kameru pro nejlepší debut.
Špičkově vystavěný příběh podporuje dramatická hudba a působivá kamera. Citlivější povahy by se do kina měly vybavit kapesníčky, ostatně ve Varech se slzelo jedna báseň. Pro některé prvoplánový doják, pro mě šťavnatý kus filmového umění.
Svatá prostoto, proč nestačíš?!
Podobně strhující zážitek, ale z jiného patra kinematografie, je francouzsko-německý vizuální nářez Holy Motors, jeden z nejočekávanějších festivalových filmů, o kterém lidé horlivě debatují. Zřetelné jsou dva tábory - nadšení fanoušci, bránící vše od nevyzpytatelného enfant terrible francouzského filmu Leose Caraxe, a pochybovači o tom, zda výstřední počin není spíš výplod člověka, co přestal brát silná antidepresiva.
Ti, kteří znají bizarní kus od Jodorowského The Holy Mountain (Svatá hora), už nemusejí dál číst, protože tenhle biják je z podobného ranku. Sedíte v kině, kroutíte hlavou, zavíráte oči, zhluboka dýcháte a přemýšlíte, co se vlastně na tom plátně děje. Je to ta nejdivnější výpověď o hledání identity, jako by Diane Arbus rozpohybovala své fotografie. Je to hříčka, vtip, nebo prostě chtěl Carax natočit film o někom, kdo se rád převléká a mění masky tak dlouho, až se v nich ztratí? Až nakonec zmizí?
Herec Denis Lavant se v Holy Motors před ničím nezastaví.
Postrádá to děj, nemá to (a asi ani mít nemá) logiku, chybí záchranný kruh, kterého byste se mohli chytit. Nevím, ale jako by Popelka zmutovala do nejodpornějšího Tolkienova trpaslíka používajícího Chanel No. 5. Holy Motors vám zaskočí v krku, a ne a ne se toho parazitujícího pocitu, že se propadáte do bažiny vlastní nejistoty, zbavit.
Zničující je sledovat, jak přesvědčivě se úlohy muže - měnícího se sebejistě jako chameleon ve vrahouna, žebračku nebo otce šimpanzí rodiny - chopil herec Denis Lavant. V minutách plných neklidu třeba ukousne před sexy Evou Mendes jiné ženě prsty a na hřbitově žere květiny, v dalším obraze překračuje mrtvolu zpěvačky Kylie Minogue, která minutu před sebevraždou ještě zpívá o tom, kdo jsme, kým chceme být... Jde z toho strach, přitom se nedokážete ubránit smíchu.
Slova nestačí, to se prostě musí vidět!