S Jiřím Slívou o Chaplinovi, podivných náhodách a době, v níž se všechno může

Expozice jeho grafik a knižních ilustrací, nesoucí v sobě Slívův nezaměnitelný humor a styl, dostala název Chaplin etc. a potrvá v Galerii umění do 26. srpna. Nabízí asi padesátku děl vybraných z tematických okruhů, k nimž se pětašedesátiletý umělec rád vrací - Kafka, Einstein, Freud, jazz a kavárny.

S Jiřím Slívou jsme si povídali o filmu, jak jinak, o českém humoru a taky Jiřím Anderlem. Světoznámý český grafik totiž překvapivým způsobem zasáhl do Slívova osudu.

Ujíždím na Monty Pythonech, mám rád Woodyho Allena a filmy Perný den nebo Někdo to rád horké. A Hoří, má panenko znám skoro nazpaměť. Jako dvaadvacetiletý student jsem si přivydělával komparsem. Takže tu a tam zahlédnu, jak se někde kmitnu. Například tuhle jsem se lekl, když jsem se viděl přes celou obrazovku ve filmu Bylo čtvrt a bude půl.

Vy už si Filmy pro pamětníky nemůžete pamatovat, ale tu znělku jsem dělal já. Nakreslil jsem asi šest obrázků, kde pán s buřinkou a knírem před sebou místo obruče kutálí filmovou cívku. Líbí se mi, protože je neanimovaná a připomíná chaplinovské grotesky.

A jsem docela hrdý na to, že Ester Krumbachová použila můj plakát jako dekoraci pro Faunovo velmi pozdní odpoledne. Ve scéně, jak pan Suchařípa sedí v kanclu a furt probírá své problémy s ženskýma, mu nad hlavou visí nosorožec, který má místo rohu rybičku, teda otvírací nůž.

Od dětství se mi líbí Charlie Chaplin. Taky se dobře kreslí. Nikdy nezapomenu na kresbu Svatá trojice z roku 1994, která je na plakátu karlovarské výstavy. To byl vyloženě proces "rozvíjej se poupátko", protože nejdřív jsem v roce 1986 udělal péefko, kde byli s červeným nosem otec klaun, matka klaunka a malé klaunče.

Kamarádům se to líbilo, takže když jsem o pár let později přemýšlel, kým bych měl obsadit jejich role, nemohl chybět Chaplin, a protože mám rád renesanci, přidal jsem Monu Lisu. Dumal jsem, co by se jim mohlo narodit. Spontánně mě napadl Mickey Mouse.

Když mě na začátku 90. let přijímali do spolku Hollar, chtěl jsem vystavovat samé litografie. Jenže za mnou přišel Anderle a říká, že Hollar nikdy žádnou litografii neudělal, protože ještě nebyla vynalezena, vznikla až po jeho smrti. „Musíš udělat pár rytin,“ říká mi. Já na to, že to neumím, že jsem to neštudoval. „Žádný problém, já tě to naučím. Když budeš pilný, dám ti velké měděné desky, ale když budu vidět, že to flákáš, tak jsme skončili,“ nadhodil. Tehdy jsme bydleli pár metrů od sebe.

Přísahám, že k nám rok ob den chodil. A když mě naučil, jak se rýpe, požádal jsem ho, jestli by nevybral kresby, které bychom mohli převést do velké grafiky. Když uviděl Chaplina s Monou Lisou držící Mickey Mouse zvolal: „Tohle musíš udělat! Tohle je zrcadlo století, to je popis pádu naší kultury." Vzal jsem velký plech a ryl a ryl, jenže mi začala téct krev, tak jsem poprosil tehdy svou patnáctiletou dceru, aby chvíli sama ryla ty černé šosy kabátu, než si obvážu ruku. Takže na tom obraze je deset čtverečních centimetrů, které vytvořila má dcera.

Humor vždycky byla obrana proti nepřízni osudu. Třeba takový Haškův Švejk. Máme mistry kresleného humoru, ale nerad bych český humor vyvyšoval nad britský nebo židovský, které jsou vynikající.

Akorát dneska se může všechno, ale když vidím, co si někteří dovolí, a nic se neděje... Řeknu vám takový postřeh z doby před devětaosmdesátým rokem. Mluvil jsem tehdy s několika západními kolegy a říkám jim, že jeden kamarád má průser a kvůli tomu nebude smět publikovat. Odpověděli: „Ježišmarjá, o tom my sníme! My můžeme publikovat, co chceme, a nikoho to vůbec nerozhodí."

A tam jsme teď my. Můžeme všechno, pokud to tedy není nějak žalovatelné, a i to se většinou u soudu vyhrává. Každý si dělá, co chce, což je téměř na spláchnutí karikaturisty. Co má potom dělat, když to nikoho nezvedne ze židle?