Do lesa žádná roztomilost nepatří, říká režisér Jan Svěrák

„Celý život, zvlášť ve chvílích šílené euforie, když si najednou uvědomíte, jak to máte snadné a hezké, že se máte pořád jen na co těšit, mi vždycky zatrnulo, kdy přijde účet, kdy se bude platit. Až nedávno mi někdo vysvětlil jinou teorii: že žádný účet přijít nemusí. Není jisté, že když je člověku dobře, musí za to někde zaplatit. Tak jen doufám, že život opravdu není hospoda,“ řekl mi před šesti lety v rozhovoru o dokumentu Tatínek, který byl mimo jiné poděkováním i vyjádřením jeho vztahu ke Zdeňku Svěrákovi.

Sám je v pětačtyřiceti letech otcem tří dětí, a ten nejmladší, skoro desetiletý Ondra, jako by – s nadsázkou řečeno – pomaloučku přebíral dědovu roli. K filmu Kuky se vrací, který se právě vydal za diváky, totiž Zdeněk Svěrák scénář nepsal a Jan si v průběhu tvůrčího procesu přibral na pomoc právě Ondřeje. Pak ho obsadil i do hlavní hrané role a s dědečkem namluvili i loutkové postavy.

Chtěl jsem natočit film z psího pohledu. Je nízko nad zemí, vidí zblízka hmyz, trávu, kytky. A světlo mu na všechno dopadá úplně z jiného úhlu než nám. Jenže jak jsem příběh z lesa psal, náš Ondra mě postupně dovedl k plyšovému medvídkovi.

Byla to vlastně náhoda. Hrál jsem si s ním s maňásky, protože jsem zkoušel, jak by na něj působily loutky bez výrazu. Z amerických animovaných filmů jsme zvyklí, že loutky mrkají a když mluví, kroutí pusami. Ty, které vodí loutkoherci, jsou tupé, ale to mě na tom bavilo: mít dokonalou živou přírodu a v ní pitomé loutky bez výrazu.

Zkoušel jsem tedy na Ondrovi, jak to funguje, a on to baštil. Přestože mi ležel na rameni a viděl moje ruce, vyprávění věřil. A když mi jeden medvěd spadl pod postel, vyskočil a šel se podívat, co tam dělá. Úplně si odmyslel, že jsem ho upustil já, myslel si, že šel pod postel něco dělat.

To víte, že jsme to doma zvažovali zprava zleva. On to původně vůbec hrát nechtěl, což bylo jednoduché, protože přemlouvat jsme ho nechtěli. Jenže postupně, jak se natáčení oddalovalo, protože jsme pořád hledali, jak na to, o něco vyrostl a najednou začal říkat, že bychom aspoň byli spolu. Nakonec jsme se dohodli, že bude hrát, ale že ho pak nebudu tahat na premiéry, na festivaly, nebudeme spolu dělat rozhovory. Přesně to, co jsem říkal Koljově mamince, aby udělala (a ona na mě nedala), teď uděláme s Ondrou. Nepodaří se to asi úplně, ale co nejvíc.

To on je tak šikovný herec. Ne, nepsal to. To poznáte už podle toho, že on nikdy ve svých scénářích nemá skutečně záporné postavy, a já jsem tam dal i pořádné paznehty. Požádal jsem ho ale, aby mi ve scénáři pomohl vyčistit dialogy. On si to přečetl a řekl, že k tomu nemá co dodat. Pomohl mi ale s básničkami, které říká postava jménem Anuška. Ty básničky jsou jeho.

Původně to hrát neměl, ale herec, kterého jsem chtěl, nebyl na poslední chvíli k mání a táta už text dobře znal. Poprosil jsem ho totiž před natáčením, aby mi s Ondrou pro loutkáře pomocně namluvili dialogy. Udělali jsme si na chalupě na půdě studio Tři deky – pověsili jsme je na trámy, zakázali sekat trávu a bouchat sekyrou a každý den jsme kousek nahráli. Ondra sice býval po půl hodině unavený nebo nešťastný, že neumí číst dost rychle, ale možná právě to, že nakonec zvládl celý text načíst, ho přesvědčilo, že může hrát i načisto.

Je určitým způsobem přirozený, a když se po něm nechce příliš mnoho a cítí, že má důvěru, dokáže se tvářit přirozeně. Před kamerou se zlepšoval každým dnem, tak jsem se pak už tolik nebál. Obavy jsme však měli z postsynchronů, kdy měl znovu namlouvat hlas Kukyho. Prvních pár dní mu ve studiu předehrával jako „předskokan“ zkušený dětský dabér, než Ondra pochopil, že musí trochu hrát, a ne to jen přečíst.

Stejně jako s tátou je velkou výhodou důvěra. Rozumíte si, nemusíte si nic moc vysvětlovat, víte, že ten druhý to myslí dobře a dělá, co může. Ve studiu byli s tátou, já jsem na ně mluvil jen přes tlačítko a tam s ním táta trošku blbnul, aby ho to bavilo. Na natáčení to bylo na mně. Byl jsem režisérem a zároveň otcem, který se stará. Aby si nehrál s blbými počítačovými hrami, které mu někdo půjčí, ale šel se raději proběhnout před ateliér, aby se najedl, aby nenastydnul. Když je unavený, aby si šel zdřímnout.

Na exteriérech v Ústí nad Labem jsem si trochu sáhl na dno. Nějak mi nedošlo, že se po celém dni natáčení budu muset večer ještě postarat o něj. Dát mu najíst, což je o to těžší, že má bezlepkovou dietu, pak ho odvést do hotelu, přečíst mu kus Batmana, dohlídnout, aby si vyčistil zuby…, a teprve pak si dát pivo. Jak tohle maminky běžně zvládají, to nechápu.

Asi by jela, ale já jsem chtěl, abychom si to užili úplně spolu! Když jsme točili noční scénu, v níž vyběhne v pyžamu ven, tak mi u monitoru na klíně pochrupával pod kabátem, a vždycky jsem ho vypustil jako ptáče: „Tak pojď, ještě jednou…”

Máme hezký vztah, první dvě děti jsem měl jako hodně mladý a měl jsem pocit, že budou pořád roztomilé. Až časem jsem zjistil, jak to jde strašně rychle. Teprve u třetího dítěte, které jsme si pořídili v době, kdy si jiní lidé už pořizují psa, se všecko dělo s vědomím, že zítra bude zase o něco větší, že to utíká…

Možná je to trochu trápí. Ale devatenáctiletý Franta byl zase u Kukyho celou dobu, dělal videoasistenta i loutkoherce, snad si to tím vynahradil.

On hodně fotí, ale teď se začal zajímat i o triky, tak uvidíme. Odmalička jim říkám, aby si dělali, co chtějí, třeba prodavače, ale musí je to bavit.

Mě loutky bavily dávno – původně jsem chtěl dělat loutkový film a byl jsem i zaměstnaný ve studiu Bratři v triku. A taky jsem si říkal, že si odpočinu od herců. Jenže to jsem si dal! Ty loutky ani nezvednou ruku, aby u toho nemuseli být aspoň dva lidi!

Herec se sám aspoň podrbe, ale tady jsme měli víc herců než při natáčení hraného filmu. Loutky potřebovaly masky, kostýmy, pořád se na nich upravovaly drátky. K tomu tam pořád museli být dva nebo také pět loutkoherců, kteří se motali, zacláněli, lezli do kamery, zakrývali loutky… Takže se teď docela těším, že si zase natočím film s živými herci, kteří budou hrát sami.

Jednak to není ani trochu animovaný film – ten se točí po jednotlivých oknech. My jsme točili hraný film s živými herci a s loutkami. Původně jsme ho chtěli dělat úplně jednoduše s kamarády za chalupami, protože každý má svoje místa, která jsou krásná. Ale když jsme tam s kameramanem přišli, zjistili jsme, že se nám to líbí jako houbařům, ale pro film je to málo. Ve filmu musí být v mechovém lese mech nejmechovější, a když tam je lesní potok, musí se koupat v kuželech světla jako v kostele.

Takže jsme hledali. Nakonec je mechový les i potok u Melechova, svícnový smrk jsme našli na internetu a dojeli za ním až k Vyškovu u Brna. Zima se točila na Ještědu, a ty nejromantičtější sněhové bambule jsme natočili u děla na sjezdovce. Možná dám někam údaje GPS, aby si tam lidi mohli zajít na výlet.

Ono to po filmařích také nezůstane netknuté. Nejtěžší na celém natáčení bylo udržet prostor a na něm ty křehké rostlinky, viditelné jen vleže. Loutkář si tam klidně opře lokty, pak přijde někdo změřit, jak je to daleko od kamery, pak tam šlápne osvětlovač. Myslím, že většinu natáčecího času jsem jen křičel „Dávejte bacha, kam šlapete!“

Ne, já jsem se dokonce ptal našich, jestli jsem měl nějakého oblíbeného plyšáka, protože si pamatuji jen angličáky po kapsách a hliněné vojáčky. Táta si vzpomněl jen na maňáska. Opičku, která byla hrozně olezlá, jak jsem ji žmoulal, ale jak se jmenovala, neví. Kukyho má dcera naší produkční Moniky Šplíchalové. Monika nám vyprávěla, jak ho zapomněli na chalupě a holka šílela tak, že pak koupili pět stejných, aby všude aspoň jeden byl. Mně se to zdálo jako dobré jméno. Má velké oči, kouká, pozoruje…

Je to přece divočina. Kuky a Bublina jsou civilizační mazlíci, ale ostatní jsou z lesa, tam žádná roztomilost nepatří.

Napsal jsem podle scénáře knížku a tam je to vysvětlené takto: „Je na místě připomenout, že tyhle lesní bytosti jsou vlastně divoši a uvažují jinak než my, civilizovaní lidé. Oni například nechápou, proč by se stará láhev nemohla válet v lese. Že nevznikla tlakem, růstem nebo letitým usazováním, ale narychlo v naší továrně, to je jim fuk, vůbec to nerozlišují. My o takových věcech říkáme, že do přírody nepatří. Ale tihle místní by vám řekli: kam jinam by patřily? Vždyť jsou ze stejných atomů a piditronů matičky Země jako všechno ostatní tady kolem. Naši potřebu tyhle nepatřičné věci svážet na hromadu, aby bylo jako uklizeno, by lesní bytosti prostě považovaly za pošetilou.“ To je náš lidský pohled na ekologii: chceme mít uklizeno, ale vlastně to jen přemístíme na jinou hromadu, kde to hnije dál.

Mám velkou radost, že je v ní tolik ilustrací. Nakreslil je Jakub Dvorský, který je výtvarníkem filmu. Dělá počítačové hry, třeba Samorost a Machinárium, které jsou tak slavné po světě, že na trailer Kukyho klikají Američané víc než Češi a těší se na film.

Jakub kreslí rovnou v počítači a opravdovou tužku nedržel prý pěkně dlouho v ruce. Ale pustil se do toho a dokázal, aby na každé stránce byl alespoň pidiobrázek. Protože každý rodič, který někdy četl dětem pohádku, ví, že je nutné, aby děti měly na co koukat a neotáčely mu stránky pod rukama.

Pojarovy Potkali se u Kolína. Je v nich naprosté potvrzení toho, jak dítě myslí: když si hraje na letadlo, tak opravdu v tom letadle je, přestože rodiče volají Pojď jíst. Když si Pojarovi medvědi na něco hrají, tak se tím opravdu stanou. A taky mě bavilo Krtkovo autíčko – jak si ho natáhnul na klíček a jel do města.

To člověk čerpá, aniž si to uvědomuje. Například v Akumulátorovi 1 lezou šneci přes silnici, hrdinové se jim jen tak tak vyhnou, a ti šneci za nimi otočí hlavy. Myslel jsem, jak jsem chytrý. A loni jsem v Karlových Varech viděl Pojarovu přehlídku a na ní filmeček, kde jel motocyklista, minul šneka a ten šnek se za ním otočil. Ptal jsem se sám sebe, jestli jsem ten film viděl třeba na FAMU – asi jo… Ale myslím, že co je dobré, to se má opakovat.

Těším. Léta jsem stejně jako řada jiných českých filmařů usiloval o největší světové festivaly, ale tam naše filmy neberou. Na Berlinale dokonce odmítli Obecnou školu, a když pak byla nominovaná na Oscara, volali a ptali se, proč jsme jim ji nenabídli.

Dneska už jim vůbec filmy neposílám. Zato v Karlových Varech o nás vždycky stáli. Já jsem kdysi dělal pyšného a teď jsem rád, že Kukyho vzali.

Já bych rád, ale on se pustil do psaní povídek a zalíbilo se mu to. Má to za pár týdnů hotové, kdežto scénář je nejmíň rok práce a pak mu ho ještě nějakej blbej režisér hodí na hlavu a musí přepisovat… Ale o něčem jsme mluvili, tak to možná napíše.

Neviděl a dokonce se nějakou dobu zdálo, že to ani nebude možné.

Viděl jsem jen asi dva. Vypadá to hezky, ale protože nosím brýle, obtěžuje mě nasazovat si ještě jedny. Jsem zvědavý, jestli to za deset let vymizí jako móda nebo půjde technologie dál tím směrem. Je to samozřejmě reakce na to, jak dokonalé jsou televize. Film hledá, co může nabídnout divákům, aby přišli do kina. Mě za mlada také zajímala spíš forma, ale teď je pro mě důležitější příběh.

Ano, po třinácti letech jsme s Erikem Abrahamem sehnali práva na jednu knížku, podle které bych chtěl zkusit film v angličtině. Nebudu ale zatím prozrazovat, co to je.