Článek
Intuitivní snímky filmařky generace 2. poloviny 80. let a afrických koloniálních kořenů jsou vždycky odlišné od toho, co natáčejí ostatní - na první pohled nezávislé na dobovém očekávání i náladách. Je to zvláštní, ale ona nás dovede vždy překvapit.
Všechny její postavy jsou outsideři, nepatří do svého prostředí, ačkoliv v něm hledají lásku, cit, rodinu. Ačkoliv se marně snaží spořit si na životní štěstí. Stejně tak v příběhu stárnoucího průvodčího vlaků RER Lionela a jeho dcery Joséphine nahlížíme rodinný generační konflikt z předměstí Paříže, kde se splétají jednotlivé osudy, jako jezdí po kolejnicích podvečerní osamělé vlaky. Občas z něj někdo vypadne, občas skončí pod koly.
Málokdo umí zachytit křehkost života tak přesvědčivě jako právě Claire Denis. Obrazovou inspirací 35 panáků rumu mohly být klidně usedavé pohledy na zamlklé tváře cestujících z práce či za oknem vlaku ubíhající urbanistický „betonland“.
Nepředvídatelný příběh
Ač jde o panáky, nehledejte tu žádné adrenalinové freestylové jackass městské hromadné dopravy ani hrátky náctiletých grázlíků, co nechodí domů na večerku. Nedočkáte se žádné revolty mutující rockerky vůči televiznímu páprdovi. Film je povznesen nad všechny novinářské senzace či sociologické banality, kterými nám hustí hlavy média a masově bědovatelské prostředky. Claire Denis ani nemá smysl pro humor, je francouzsky vážná. Zachycuje jemné masíčko lidského příběhu - a na něm si lze užít intimní pošušňáníčko. Navíc strhující na snímku zůstává už to, že ani zdaleka nelze dopředu odhadnout, jak to celé dopadne.
Mladá Joséphine by si přála, aby se zastavil čas a ona mohla ještě nějakou dobu zůstat pod ochranou otce, jemuž vyvařuje, žehlí, uklízí a poskytuje domácí servis náhradní manželky. Naopak Lionel stojí před těžkou situací: rád by jí pomohl hledat svobodu a začít skutečně vlastní život. Ale co má dělat, aby zlomil dceřinu zarputilost, s níž odmítá dospět a postavit se na vlastní nohy - zvlášť když na ní sám žárlí a bojí se o ni.
Vztah nebo svoboda?
Na takovou lekci otcovství nepomůže ani pětatřicet rumů, které si hlavní hrdina slíbí vypít, až to všechno dobře dopadne. Domov se zatím stává kolbištěm zarputilé náklonnosti, závislé lásky, které oba osamělci čím dál více podléhají. Svíravý domácí kruh nenaruší ani chtivé sousedky a bezprizorně chodící mužské hormony - jinými slovy postarší taxikářka Gabrielle a osiřelý hezounek Noé z horního patra.
V téhle nekompletní rodině se Claire Denis ptá především po základních emocích, které nás mohou pojit s našimi blízkými. Jestli bychom dali přednost bezpečí vztahu, či nejisté svobodě. A to všechno v tak mámivě křehké podobě, až máme strach, aby se filmový pás v promítačce nepřetrhl. Nakonec nad tím křehkým závanem skutečnosti člověk ani nedutá a jen obdivně vydechne.
Mimochodem film vstoupí 16. července do české distribuce - snad to nebude zas až tak moc potichu.